Bludná Psice na Jizerkách - část první

Survivor, Bootcamp, Navy SEALs ... to byly výrazy, které se mi honily hlavou během pátečního 12-ti hodinového očistce :o

S tímhle trekem jsem pro sebe a Kazíška zpočátku ani nepočítala. Po loňském Máchovi na Kokořínsku kdy mi na 96-tém kilometru přestávala fungovat kolena jsem se s dalšími longovými treky už pomalu rozloučila, ALE Dokýšovou nadhozená návnada zabrala a už jsme zase na startovce a to hned 90-ti kilometrové trati! Pravdou je, že nechat si ujít tuhle oficiální akci pořádanou v našich dobře známých Jizerkách by byl snad i hřích. Sice bivak v horách uprostřed října ... :)))

Kromě výhody základny pár kilometrů od domova nás přesvědčila i tahle věta: "Bivakování není omezeno ale doporučujeme využít oblast základny v cca polovině trasy s velkou a dlouho otevřenou hospodou. Tady můžeš přespat pod střechou, kdyby podzimní počasí nebylo zrovna nejvlídnější." Fajn, bezva, super, na základně si předem postavíme stan, ujdeme polovinu, využijeme zázemí chaty, místo říjnového bivaku pod širákem se vyspinkáme ve stanu nebo v chatě a druhý den osvěžené dojdeme zbytek treku!

Ve čtvrtek odpoledne jedeme samy bez psisek na základnu u Prezidentské chaty a ještě za světla si na svažitém terénu vybíráme jakž takž nejrovnější místo pro stan. Zaprezentujeme se, usadíme se v útulné restauraci, dáme si večeři a čekáme na večerní předstartovní rozpravu. Studujeme mapu a itinerář a přichází první šok! Nevím, jak byla myšlená věta o možnosti bivaku na základně, ale polovina trasy jí rozhodně neprochází, naopak je na opačné straně Jizerek :o Orosím se, když si představím, že budu druhý den možná spát při nula stupních jen v lehkém cyklo-spacáku! Chata se pomalu plní natěšenými dogtrekaři s psisky a v devět večer už je tu pěkně plno. Někteří do sebe klopí jedno pivo za druhým, přede mnou pomalu taje "Dětský pohár" s lentilkami a gumovými medvídky :))) Rozprava se posouvá na půl desátou, z čehož se zase rosí Dokýšová, která ještě nemá pořádně zabaleno. Z rozpravy se mnoho nového nedozvíme, snad jen možnost zkrácení trati ve třetině na midovou, což se v suchu a teple hospody může zdát nepodstatné, ale v pátek ... :)

V pátek ráno vstávám ve čtvrt na pět a teprve teď ukážu Kazimu zavazadla, je spokojený - čím větší baťoh, tím větší dobrodružství :) Na akce musím balit potají, jinak by nechtěl ani jíst a hlídal by celou noc odjezd, přičemž je schopný zaslechnout i cinknutí karabiny přes dvoje dveře o patro nad ním :o Chlapi nás hodí každou zvlášť na Prezidentskou a odjíždějí, budeme tu bez auta. Jak se dalo předpokládat, počasí je mizerné, chladno, mlha, vítr a poprchává. Pes šílí a já šílím z něj, chápu že je nadšený, ale nemusel by mě rvát všemi směry. Do stanu si dáme věci pro případný nocleh po návratu z cesty a v 6:42 vyrážíme. V ranním šeru s rozsvícenou čelovkou, ve chvilkovém hustém dešti směrem k Josefodolské přehradní nádrži. Poměrně dobře to tu znám, takže jako jedni z mála tady hned na začátku nebloudíme. Ze široké cesty totiž odbočuje snadno přehlédnutelná červená turistická trasa zarostlou starou stezkou podél žulových patníků. Při zamlženém světle čelovky se prodíráme hustými mokrými škrábajícími smrkovými větvemi a pod nohama nemáme nic než změť mokrých kořenů, kameny a louže. Uf, to byl začátek, zdoláme bahnitý úsek a jdeme po pevné cestě, v lesích kolem nás slyšíme štěkot psů a hlasy bloudích trekařů, kteří se na stezku netrefili. Podle pořadatelského značení odbočujeme do lesa na stezku nad prudkým srázem s hučícím potokem pod námi a pak kolem Blatného rybníka. Začíná poměrně dost pršet, takže u Šámalovy chaty na Nové louce už jsme docela mokré. Pořád ještě věřím v předpověď počasí, že přeháňky mají být jen chvilkové a odpoledne mají ustat úplně, ale na dalším rozcestí dávám pláštěnku alespoň na už mokrý baťoh. Že sem tady do pláštěnky nevlezla i já!

První fotka v 6:54 na hrázi Blatného rybníka, na focení není počasí a hlavně čas ...

V lese u skupiny skal si na 6,4 km cvakneme první z celkem 18-ti kontrol, z nichž 3 jsou nepovinné. Mokrou, ale pořád ještě slušnou cestou dojdeme k zavřenému kiosku na Hřebínku. V suchu terasy si vytáhnu první rohlík, který do sebe natlačím při stoupání po asfaltce k rozcestí Pod Ptačími kupami. Naštěstí, protože první tisícovka, která nás dnes čeká mi pěkně hrábne do energetických zásob :o O co je úsek na vrchol jedné z typických dominant Jizerských hor kratší, o to je prudší, a terén, ten snad ani nejde popsat. Prudká úzká cestička, mokré větve zachytávající baťoh, kluzké bláto, bahno, kameny, potůčky vody, balvany občas ve výši pasu, chybí tu snad už jen řetězy, ale i na ty dnes dojde. Supí nás tu v dešti celý zástup, Kazi mě rve nahoru přes jakoukoli překážku doslova jako tank, což je sice obrovská výhoda, ale na vysokém dřevěném schodu nebo balvanu s těžkou krosnou na zádech nestíhám občas zvedat nohy :o Svoje trekové hole si asi nechám pozlatit, místy se totiž pohybuji vpřed jen díky nim! Těsně před vrcholem se zdá, že cesta dokonce končí, ale nakonec těch 1013 m n.m. zdoláváme. 

Rázujeme k rozcestí Pod Ptačími kupami ...

                                                                            ... netušíc, co nás čeká :)

V mlze a za střídavého deště pokračujeme mezi klečí a borůvčím rovinatější, ale o nic moc lepší cestou k vrcholu další tisícovky. A čeká nás přepadovka - fotograf Pes Jíra zase fotí, hurááá! Jenom nevím, jestli vůbec chci ty fotky našich trosek vidět, ještě že jsem si moment předtím vypnula blikající čelovku, kterou mi úderem do hlavy zapnula větev, vypadala bych jak ufo :))) Z mlhy se před námi vynoří vrchol Holubníku s kontrolou K2 (cca 11-tý kilometr, 1071 m n.m.). Sestoupíme o něco níž a na 14,2 km zastavíme u občerstvovací stanice. Jsem vděčná za trochu čaje, protože vlastní zásoby pít ani jíst v tomhle počasí nějak nestíhám. Je tu jen pár stupňů nad nulou a jak se mokří i jen na okamžik zastavíme, dává se do nás hrozná zima. Jak držím trekové hole a nemám pořádně utažené manžety bundy, stéká mi voda do rukávů a začíná se pomalu vsakovat do dalšího oblečení. Když je tedy nesu radši jen v ruce, studí a mrznou mi ruce, rukavice které mám na ochranu proti puchýřům už mám úplně promočené. Začínám cítit mokro v botách.

9:02 - Vrchol Holubníku 1071 m n.m. ...

10:08 na kontrole K3 a stoupání k Frýdlantskému cimbuří ...

Od stanice sbíháme po mokrých kamenech a kluzkém listí na 16-tý kilometr a odbočku Pod Frýdlantským cimbuřím s kontrolou K3. A je tu zas, další výživné stoupání do prudkého svahu po mokrých kamenech, rozbitých dřevěných schodech, bahnem a přes padlé kmeny. Kazi v nejlepší formě valí vpřed jako buldozer a společnými silami se nakonec vynoříme mezi skalami na vrcholu Frýdlantského cimbuří. Na vyhlídce je schovaná tzv. Tlapka - speciální prémie této akce poskytující jejímu majiteli různé výhody v cíli a při dalších trecích Bludné psice. Její sběr je dobrovolný a doprovází ho výmluvná poznámka v mapě "!!! na vyhlídku bez psů a batohů". Za jasného počasí bychom si Tlapku ujít nenechali, teď na její sběr ani nepomýšlíme. Lezeme přes skupinu skal zvanou Polední kameny (1006 m n.m.) a k jejímu přechodu nemám slov. Mlha, prší, fouká, úzkou cestičkou mezi borůvčím, blátem, po kamenech, s "bonbónkem" těsně před vrcholem - před sebou téměř ve výši ramenou mám skalní schod s řetězem, ale je plný bahna po kotníky. Psisko už je samozřejmě nade mnou, nechci šlapat do bahna, tak se chytám trsu trávy vedle schodu v naději, že mě udrží, jenže tráva povoluje a ruce se mi zaboří do studeného černého bahna. Moje ruce jsou teď špinavější než boty, které jsem chtěla ušetřit :o Tohle je poslední kapka do trudnomyslnosti, do které se už nějaký ten kilometr začínám propadat a je mi jasné, že dnešní trek prostě nedáme. Špiním všechno na co rukama sáhnu, jsem vzteklá a nešťastná. Chytím se řetězu, zabořím nohu do bahna na schodu a s nadávkami lezu za psiskem.

Vrchol už nevím který ... a typické chodníčky na vrcholových partiích Jizerek 

Cestu pak si už nepamatuji, jen vím, že terén už je mírnější, ale tečou po ní potoky vody, stále více méně prší a čvachtá mi v botách. Kolem půl jedné odpoledne přicházíme na rozcestí na 20,2 km a společným rozhodnutím dnešní longovou, téměř 90-ti km trasu vzdáváme. Rozhodnutí není vůbec jednoduché, těšily jsme se a vložily toho spoustu do příprav, ale dnešní extrémní počasí které se rozhodně nelepší, mokré oblečení, voda v botách a taky pohled na zmoklá psiska velí zachovat se rozumně. Nedovedu si představit, že bychom takhle mokří a zabahnění bivakovali při nočních nula stupních. Nevzdáváme se ale úplně a pokusíme se ujít alespoň midovou trasu, kterou právě tenhle bod na trati umožňuje ... ;)