"Bylo, nebylo ..." - den druhý

Půlnoc ve Zvíkovci ... psisko chrní pod stolem, já se navleču do dlouhých kalhot a otvírám mapu. Tempem sotva 30 km za den a ve vedru, které přes den je, celou štreku už nedáme. Stejnou cestou se vracet nechci, nejlepší bod zkrácení u Rakolusk jsem nevyužila a ze Zvíkovce už se nezkracuje dobře, jen po silnici přes vesnice, Berounku tu tedy překračovat nebudeme a hledám nám cestu zpátky na téhle straně, co nejkratší, ale zároveň co nejpříjemnější, ideálně mimo silnice. Nakonec ji mám celkem snadno, po turistickém značení, kterého je tu naštěstí dost ... aby ne, když jsme na Křivoklátsku ... odhadem podle měřítka mapy nějakých 30 km, což bychom měli zase dát. Před jednou v noci opouštíme veselí kempu, bivakovat tu pod širákem, jak jsem si myslela, nehrozí, umrzla bych, jak strašná zima tu je a nějak nechápu, jak tu vodáci vydrží i v těch stanech?!

Za zvídavých pohledů, a dokonce i dotazů, kam že mířím takhle pozdě v noci a sama jen se psem, na které odpovídám víceméně jen úsměvem, mizíme do tmy a silnicí vyšlapeme zase zpátky na náměstíčko ve Zvíkovci k autobusové zastávce, která mě v tuhle pokročilou noční dobu napadá jako nejlepší místo pro bivak (betonovou rouru na návsi jsem zavrhla :o). Zastávka je opravdu luxusní, veliká, roubená, čistá, s koutem pro psisko, do kterého netáhne, akorát lavicemi jsou seříznuté obrovské kmeny s plochou pouhých sotva 30 cm na šířku. Na jednu z nich se tedy trochu eskamotérsky natáhnu, bez karimatky, kterou se mi nechce vytahovat, protože pořád tak napůl čekám, jestli nás někdo nepřijde vyhodit jako bezdomovce, jen napůl přikrytá spacákem, jak je tady na kopci citelně tepleji než dole u řeky, navíc jsme v závětří zastávky, nepadá na nás rosa ... co víc si přát? No, jen to, aby lavice byla širší, ty tři hodiny, které jsem na ní strávila, byly dost nepohodlné a nakonec jsem se z ní v tom klouzavém spacáku i svezla na zem, naštěstí ne na psa :o

Ve čtyři ráno se rozednívá a na chvíli se připlazí studená mlha, zabalená ve spacáku snídám a nechávám psisko spát do pěti, kdy nás zvedám na zpáteční cestu. Projdeme tichým městečkem, na loukách se chystá svítání a dole v údolí spí v husté mlze Berounka ...

za Zelenou horou vychází slunce ...

měli jsme jít po cestě kolem ní, jenže odbočku na ni jsem přehlédla a tak šlapeme po silnici ...

dlouhou, rovnou cestou do polí ... mám je ráda, nikdy nevím, co nás za obzorem čeká ...

A časnými rány vůbec šlapu ráda, je ještě příjemně chladno pro psa a krajina je v nich krásná ...

po silnici domašírujeme do Mlečic ...

  socha panny Marie Svatohorské

a po cestě, která končí v polích ...

u křížku pod dvěma starými lipami, kde o půl osmé ráno dáváme první delší pauzu.

Slunce už začíná hřát, dopuju se Colou a chci dopřát odpočinek psisku, které zblajzne snídani a k odpočívání se moc nemá, nakonec ale ve stínu pomníčku chvíli usíná ...

Jsme na turistické zelené, která by podle mapy měla pokračovat od křížku stále z kopce, jenže značka na lípě je poslední, kterou na dlouhou dobu vidím. Před námi je neprůchodné roští a po obou stranách okraje polí s od rosy mokrým plevelem vysokým až do pasu, ve kterých se hezky namočím, až mi nakonec nezbude, než se vnořit do roští ve kterém je tunel s jakousi opravdu cestičkou. Vyplivne nás na širší, ale dost zarostlé cestě, která by doleva měla být tou naší zelenou, jenže značku nevidím, zarostlá je opět mokrým plevelem až do pasu a tak se promočená raději vydávám doprava po loukách, po kterých dojdeme k silnici a na jistotu po ní došlapeme na rozcestí s tou naší zelenou. Zvláštní je, že zelené značení je i stromech podél silnice, kde by nemělo být a teď z pohodlí domova a přiblížené mapy trochu lituji, že jsem se po té zelené v údolí přece jen nevydala, bylo by to asi dobrodružné, přes vodu, kolem skal, jenže tak je to po treku vždycky, člověku otrne, útrapy zapomenuty a pohodlí domova klame :)

Ze silnice odbočíme na příjemnou, rovinatou lesní cestu, ze které vede zacházka na místo, které nehodlám minout ...

protože po nedlouhém, ale citelném stoupání ...

se před námi otevře lesní mýtina s kaplí sv. Vojtěcha

Krásné místo ...

kde jsme to zapíchli nejmíň na hodinu. Boty jsem dala sušit ke kapli na slunce, psisko to tentokrát zalomil hned, ve stínu okolních stromů jsem ujídala ze zásob a rozjímala v tom tichu a klidu tady, kde jsme byli, jako téměř celé ty dva dny na cestě úplně sami. Ranní rosa slibovala opět krásný den a tak jsem o té půl desáté dopoledne zase v kraťasech a vyrážíme tou naší štrekou dál ...

do polí, kde už to v závětří pěkně připaluje a která se modrají chrpami ...

a zase z nich sálá to koncentrované léto!

Za Trebnuškou ... procházíme vesničky a vesnice, o jedenácté dopoledne jsme v Drahoňově Újezdu, kde dáváme paštikovou obědovou pauzu. A tak jako žvýkám ten rohlík, pomalu jsem v sobě cestou "přežvýkala" přece jen to zklamání, že druhou část trasy už neuvidíme a přicházím na chuť toulání po vlastní trase. Z Újezda se vydáváme na pěknou lesní stezku v příjemném stínu podél potoka Koželužka...

     "Jest zde mlýn a pila. U mlýna socha sv. Jana Nepomuckého, postavená na památku, že před časy zachráněn byl zdejší duchovní před utonutím v rozvodněném potoce, když šel zaopatřovati do Zbiroha." 

Tolik obecní kronika o pomalu zvětrávající soše na hezkém místě u bývalého mlýna, odkud rázujeme ...

cestou, necestou ...

do Chotětína ... kde dáme krátkou pauzu ve stínu staré lípy u zvoničky. "Jen" 5,5 km je to odtud do Zbiroha, přes vyhlídkové místo Čertova skála, my ale míříme opačným směrem ...

na rozcestí kousek za Chotětínem dáme v příjemném stínu a měkoučkém mechu delší pauzu, při které to o té čtvrté odpoledne už únavou zalomím i já. Pokračujeme pak dlouhou cestou lesem Přírodním parkem Radeč ...

neviditelná odpolední výheň ...  

která mi vypadla z paměti tak, že si vzpomínám až na horký úsek přes Lhotu pod Radčem, kde to "znám", neb jsem až sem zabloudila při příjezdu do kempu. A je tu v tom odpoledni takové vedro, že chvíli čekám s psiskem ve stínu na mrak přes slunce, abychom se vůbec doplazili cestou k lesu. Dáme pak u něj chvíli pauzu ... kochám se výhledem do kraje, shodím boty, a ač mám pořád hlavně žízeň, natlačím do sebe rohlíky, abychom to do toho cíle zdárně dotáhli, už to máme jen nějakých 6 kiláků, psisko ... brnkačka! 

Kolem šesté večer se noříme do lesa, neznačenou cestou zdárně dojdeme na červenou značku, které se chvíli držíme, než se vydáme opět po neznačené, z mapy tak jasné cestě. Před odbočkou na ni dám ještě kratičkou pauzu, jednu z posledních, protože jsem si častým nahazováním těžkého báglu opět servala rameno, které přitom pekelně bolí, a pak už hurááá do kempu! Netuším, že moje správná cesta se nachází ještě o kousíček dál za zatáčkou a že po pěkné, leč lesácké cestě, nás stáčím opačným směrem. A rázuje se nám po ní pěkně, dokud se pomalu nezhoršuje, až zůstávají jen postarší vyjeté koleje ... křižujeme zpevněnou cestu, kterou v mapě "nemám" a bodejť by jo, když jsem někde jinde a místo abych se po ní vydala nebo raději udělala čelem vzad, přejdu ji(!) a pokračujeme v kolejích lesem. Terén pozvolna stoupá, snažím se držet "náš směr", což si člověk ve volném terénu jen myslí, šlapeme už trávou do pasu, až se nám ty koleje v tom lese "rozpouští" úplně a já se v tom horku začínám potit ještě víc, protože ... myslím, psisko, že jsme v pěkný bryndě! 

Vlastní hlas, který mi radil, ať se vrátím na jasnou cestu, jsem neposlechla a myslím, že teď už bych se na ni v tom lese ani netrefila, tudíž v té chvíli vůbec nevím, kde jsme. GPSku nemám (a ani mít nehodlám), jen mapu, která mi v tu chvíli nepomáhá a tak s útěchou, že člověk vždycky k nějaké cestě dojde, funíme domnělým směrem už večerním stále se zvedajícím lesem do krpálu, naštěstí jsou nejdelší dny v roce, takže světlo budeme mít ještě minimálně dvě hodiny. Les se prosvětlil a protíná ho cesta, sláva! Dojdu po ní na křižovatku s cedulí cyklostezky, což je povzbuzující, co už ale povzbuzující není, je cedule druhá se šipkou do vrchu a omšelým nápisem "Televizní věž" ... cože?! Vysílač jsem tu v okolí viděla, na vrcholu Brno, vedle vrcholu Radeč, dokonce jsem si ho před pár hodinami fotila, ale ten je přece tak daleko a úplně jinde, že to není možný?! Hlava mi to nebere a nechci tomu věřit, jenže i podle čísla cyklostezky jsem prostě místo na domnělý jiho-západ, šla na sever ... Ty v..e, zase kufr jako kráva a zase na závěr! A tak místo abychom už byli dávno v kempu, psisko chrněl po plné misce a já se po sprše cpala vytouženým smažákem, šlapeme s poslední zásobou vody, sil i morálky další hodinu a kilometry navíc lesem zpátky do kempu.

Trnovský rybník ... banda se na druhé straně čvachtá, pohoda-klídek, zatímco my s psiskem máme za sebou další neuvěřitelnou štreku! Mám z něj hroznou radost, že v těch 11-ti letech a v tom horkém počasí zvládl ujít 62 km, včetně mého šíleného kiksu na závěr, za který se mu nemůžu dostatečně omluvit a jen jsem v tom lese přemýšlela sama nad sebou, proč jdu dál po cestě, která se ztrácí ...?!

Kemp, naše úžasná chatička, psisko zdlábne zaslouženou večeři a zalehne, já si dám vytouženou sprchu, SMAŽÁÁÁK!! a pak si jdu sednout s bandou k ohni, o který se musíme dělit, jak se kemp za ty dva dny k nepoznání proměnil! Při příjezdu patřil jen nám a králíkům, kteří si beze strachu hopkali po kempu, teď jsou všechny chatky plné, louka plná stanů, lidí, dětí, psů. Ráno tady na nás nespěchají a tak si to můžeme celé v klidu "dojet", téměř celé dopoledne snídám, balím, povídáme si a loučíme se ... jsem ráda, že jsme tu mohli být! Krásnej kraj ...