"Bylo, nebylo ..." - den první

Pohodový, dlouhatánský víkend s pár nadšenci a závisláky ...

super zázemí, počasí jak na objednávku a toulání krajinou, kterou v duchu šlapu dodnes!

Páteční ráno ...

vydatná snídaně, na zádech 11 kilo "šnečího domečku", natěšené psisko a před námi nadupaných, peckových 90 km, se kterými se zkusíme poprat ...

kolem Trnovského rybníka ...

zatím příjemně svěžím ránem v lesích, kde potkáváme jen lesácké auto a párek houbařů, jinak nikdo ...

Zastavení první, 8:45 Polesí Hradiště - 5 km ... vysypu boty, hrábnu do zásob v baťohu, psisko pokrytý kapičkami rosy z trávy místo odpočinku rotuje kolem přístřešku. Fajn, tak dál ...

Březina ... raně středověké, až snad i pravěké hradiště, dnes jsou tu jen zarostlé kamenné valy a altánek se zarostlým výhledem, přesto, když člověk chce, má místo svoji atmosféru. Od hradiště seběhneme do zámeckého parku u stejnojmenného zámku ...

kdysi honosné místo je dnes smutně zpustlé, v 80. letech tu bývalo lesnické učiliště, budova, ani přilehlé hospodářské stavby, tak zámek už nepřipomínají. Zpestřením je obora se stádečkem jelenů a pro mě je to v životě první, takhle blízké setkání s "Králem lesa" ...

Motýlí napajedlo ...?

Z Březiny šlapeme silničkou mezi poli, kde se to hemží zajochy a srnčí, tak s psiskem raději na šňůře, připnuté na baťohu ... poprvé šlapu dlouhou bez sedáku a musím říct, že je to bez té vrstvy, především v tomhle počasí, moc příjemné. Začíná se oteplovat, silnice ale přechází do staré cesty remízkem a třešňovo-jabloňovou alejí, kde je příjemný stín a kromě třešní všech barev, které jsou, jako všechno letos, zralé mnohem dříve, je tu také krásný výhled na krajinu ...

10:00 - Přívětice ...

a koncentrované léto u kapličky nad vesnicí. Dáváme pauzu ve stínu přístřešku, jdu do kraťasů a odéru repelentu, protože klíšťata se sbíhají, jen si sednu. Sváču psisku i sobě, přežvykuju ...

a dívám se na kostel sv. Martina v polích ...    

a ohlížím se za ním i cestou z Přívětic, která nás vyvede mezi poli, kde už to žhne, do lesů, "malebným údolím potoka Škaredá", jak nám píše tabule naučné stezky ...

na kterém jsou, pro Kaziho jak na objednávku, dva rybníky ...

Z lesů nás stezka vyvede k rušné silnici, kterou jen přejdeme a polní cestou ...

v pravé poledne přicházíme do městečka Radnice ...

vpravo křížová cesta ke kostelu ... a naše váhání nad průchodem kolem labuťáka :o

kde mají, kromě "města s hornickou a sklářskou tradicí", také rybník s vesnickou idylou a statným labuťákem, který tak syčel, že nad projitím kolem něj jsem váhala hodnou chvíli a pohled na nás, jak tam přešlapujeme a pak se plížíme přilepení na plot, musel být fakt vtipný! U náměstí mají také restauraci, v poledne ale tak plnou, že jsem ji vzdala a šli jsme raději hodit pauzu k místnímu, velmi pěknému městskému rybníku. Na lavičce v polostínu jsme poobědvali, psisko to zalomil, já shodila boty a přemýšlela, co nás čeká ...

Asi po hoďce se zvedáme a od rybníka to střihneme zkratkou prudkým kopečkem k monumentální stavbě, která překvapivě není kostelem, nýbrž "jen" kaplí Navštívení Panny Marie, zakončující křížovou cestu z městečka. Mapa kolem ní nevede a já prostě nedokázala ji minout ...

a kromě krásného výhledu z lavičky pod kaštanem, stojí za to nechat foťák naslepo podívat klíčovou dírkou, výsledek může být pak třeba takhle překvapivý ...

Od kaple stoupáme lesy ...

a po loukách ...

se zkoulíme do Kamence - "do roku 1904 těžba vitriolových břidlic a výroba české kyseliny sírové" ...

odkud nás čeká jeden z nejkrásnějších úseků cesty ...

Šňůra údolí podél Radnického potoka s bezpočtem lávek všech možných stylů ...

a brodů, když lávka chyběla ...

Těšila jsem se, jak si psisko ty brody užije ... kde že! "Rostla" jsem z něj, protože neváhal vrátit se přes brod zpátky a rvát se na lávky za mnou, a že na některých si div nohy nepřelámal jak byly pro něj těžké, jen abych mu, já nevím co, asi nezmizela!? Po pár takových číslech jsem to vzdala a přestože se napil a přebrodil na druhý břeh, než jsem přešla lávku, už jsem slyšela, jak čvachtá zpátky za mnou, éééh!

Nový Mlýn, jeden z mnoha v údolí ...

motýlů jsem celou cestu viděla nepočítaně, všech možných druhů, některé poprvé v životě nebo hodně dlouho neviděné ...

Těch 7 kilometrů jsme šli několik hodin, protože touhle nádherou já prostě profrčet nedokážu. Blahořečila jsem sandále připnuté na baťohu, které jsem nazouvala po přecházení brodů, kde ledová čistá voda tak krásně chladila rozpálené nohy a některá údolí jsem šla i bosa, jak byla travnatá ... nezapomenutelné! Odpoledne se přehouplo do podvečera a tak jsme v jednom z nich sedli doprostřed cesty ... nepotkala jsem celou cestu ani nohu ... a dali večeři, vlezla jsem do tříčtvrťáků a opět odéru repelentu, přesto jsem ze sebe celou cestu sundávala mraky otravných klošů, kterým vůbec nevadil.

Poslední údolí končí loukou ze zlatou trávou, výhledem na skály nad řekou ...

a také po dlouhé době rozcestníkem. 

Jo ... nezapomenutelné rozcestí "U Rakolusk", kde se mi to strašně líbilo, jenže jsem tu zaprvé zakufrovala, což jsem zjistila, až když jsem zbytečně a bolestivě přebrodila kamenitý brod a před očima se mi otevřelo údolí s Berounkou v podvečerním slunci, což jsem v tu chvíli nedokázala ocenit a moc mě to teď mrzí! Přeúpěla jsem přes brod zpátky, vrátila se k rozcestníku a chvíli mě tu ta červená potrápila, než jsem vydedukovala, že mě posílá přes louku k lesu a docela jsem si odfrkla, protože jsem z toho jednu chvíli byla i trochu zoufalá :o

Ale už jsme, ač by to jeden neřekl, na ní ... a po romantické cestě loukou se začíná zvedat po úbočí kopců kolem Berounky, o kterých od té doby říkám, že jsou pěkně vražedný!!! Je skoro sedmá večer, vedro, drtíme ten příšernej krpál, psisko kupodivu snadněji než já, ale tím líp! a já se vůbec nedivím, že tu zhebla nějaká srna, sama do toho nemám daleko!

Ostatek srnčí nožky jsme našli, když jsme ten krpál dodrtili a svalili se na kraji lesa do trávy ...

dopila jsem dnes rychle ubývající zásoby pití, nechala psisko odpočívat a v přicházejícím večeru počala, s ubývajícím optimismem, rozjímat nad naší situací ...