"Bylo, nebylo ..." - stále den první

... který byl dlouhý.

Možná bych mohla zmínit, že na dlouhou trasu jsme se vydali 4, z toho 2 rychlí, 1 tým dvou lidí a jednoho psa běžné rychlosti a já-šnek, ostatní si improvizují na kratších trasách. Všichni už jsou dávno před námi, takže jsme sami, žádná živá kontrola, ani odvoz z trati, tohle je čundr na vlastní triko ... a to moje bych právě teď mohla ždímat.            

Skoro půl osmé večer, pořád ještě výheň, nechávám psisko odpočinout a dumám, co dál. Že na bivak na 50-tém kilometru nedojdeme, mi bylo jasné hned, jenže i do vodáckého kempu na 30tém km ve Zvíkovci dojdeme mnohem později, než jsem chtěla. Počítala jsem, že tam dorazíme za světla, dáme si pořádné jídlo, doplníme vodu a půjdeme ještě kus dál nebo v kempu zabivakujeme, jenže do Zvíkovce to máme sice na pohled "jen" 10 kilometrů, ale naším tempem tam místo za světla, dojdeme tak v 10 ...11 večer. Za Zvíkovcem už jsou pak dalších 10 kilometrů jen lesy a údolí říčky Javornice, podle mapy samý brod a mokřina, cesta na kterou jsem se strašně těšila, jenže samotné v noci se mi na ni moc nechce. A začínám pochybovat, jestli ji ještě někdy uvidím, protože si dnes poprvé přestávám být jistá, jestli celou tu štreku vůbec dáme ...?

Jenže rozcestí "U Rakolusk", jediné přijatelné zkrácení trasy, protože jakmile překročíme Berounku, moc možností cesty zpět na druhý břeh už není, což v tu chvíli netuším, jsem nechala za sebou dole v údolí. No nic, zvedám nás a doufám, že stihneme alespoň západ slunce z vyhlídky Na Plazu ...

od lesa se mezi poli vyškrábeme na silnici do Hřešihlav ...

   sv. Vojtěch za vesnicí ...

kde nás to vyvede do polí ... z dlouhých toulek se většinou těžko vybírá jediná fotka, já ji ale tentokrát mám a vznikla právě tady ...

v podvečeru nad Berounkou ...

ke které se ale vzápětí velice neromanticky téměř zřítíme doslova srázem, jehož závěr nelze slézt jinak, než běhmo. Copak psisko, ten to seběhl jako nic, ale já (trekové hole s sebou tentokrát netáhnu) ... zatímco jsem se chytala stromů a snažila se neskončit na pr..li, jen jsem viděla paní s pánem u vody, jak s leknutím zírají nejdřív na chlupatý psisko řítící se z lesa k vodě a vzápětí jsem se z roští vyřítila já. Paní si oddechla a já jadrně okomentovala právě slezlý kopec, ve kterém jsem si ale zároveň celou cestu říkala "NE, TO NÉÉÉ!", protože mi bylo jasné, že to samé polezeme zase někde o kus dál nahoru!

Ale je u ní krásně ...

Berounka u Rybárny ...

a ten páteční večer to tady žije, plno lidí, jídlo, pití, živá hudba ... místo abych hodila já nohy na, a psisko tlapy pod, stůl a zůstali jsme tady, honíme se za Zvíkovcem a jak jsem čekala, nebo spíš tak brzy nečekala :/, začínáme téměř vzápětí po seběhnutí stoupat ale fakt brutus krpál!!

Opět nic nevypovídající obrázek ...

ve skutečnosti to byl ale tentokrát už opravdu "Ten nejhorší kopec v mým životě!", prudkej a nekonečnej, ještě v tom vedru a s tou krosnou na zádech ... no měla jsem tu pěknou krizi! Psisko opět překvapil, když v těch podmínkách celkem svižně zdolal krpál přede mnou, nejspíš díky pohybu na všech čtyřech, k čemuž jsem občas neměla taky daleko :o Národní přírodní rezevace Chlumská stráň ... brrr! :)))

Po úbočí Lejskova hřebene se cesta pomalu narovnává, lesy, mezi poli a pak po silnici, táhneme se po tom pořádném hrábnutí do energetických zásob, doslova jak ti šneci. Slunci už do toho západu moc nezbývá a začínám pochybovat, že se na něj na ty Plazy doplazíme včas. Před vesnicí Chlum dávám pauzu, psisku i sobě malou večeři a přihazuju triko s dlouhým do nadcházejícího večera. Procházíme vesnicí ... vyhlídka 500 m ... to je půl kiláku tam a půl zpátky, jindy zanedbatelný, dneska citelný kilák navíc, ale jdu do něj, chci vidět západ slunce nad Berounkou ...

ze kterého stíhám doslova poslední vteřiny, než slunce mizí za hradbu mraků ...

vzadu v údolí Rybárna a nad ní pole a alej za Hřešihlavy, odkud jsme přišli ...

Cesta z Chlumu mi nějak vypadla z paměti, jen vím, že byla dlouhá, že mi definitivně došly zásoby sladkého pití a dochází voda pro psa, lesní zvěř v oboře a nečekaně rychlá a hrozná zima na polích před Zvíkovcem, kde to bylo na rukavice. Jsme tu po desáté večer, jak jsem předpokládala, zastavíme v obci u pěkné roubené autobusové zastávky, vytáhnu čelovku, přihodím další vrstvu a pospícháme do kempů, které jsou ještě kus pod obcí v údolí u řeky. Jak to tam žije, je slyšet až sem, v kempu "Pod mostem" se zahajuje sezóna "Živá hudba, jídla a pití dostatek" ... áááá, doufám, že ještě někde stihnu hospodu s pořádným jídlem!! V té první na ráně už v jedenáct večer bohužel nevaří, ale obsluha je milá (spíš mile přiopilá :)), tak pití pro sebe nakoupím pro sichr hned tady, načepuju vodu pro psa a vnoříme se do tmy, protože kemp není osvětlený.

Je tu plno všeho, stanů, lidí, psů ... nechám toho svého napít v řece a razím nám cestu k obleženému osvětlenému stánku. Jako zázrakem najdu prázdnou lavici, uvážu k ní psisko a jdu si pro to JÍDLO!! Utopence, hermelín, párky ... o steaku nebo smažáku s hranolky si můžu nechat zdát, beru alespoň párky pro sebe i pro psa, který hned po jídle usíná pod stolem, v davu lidí a kapelou doslova za (v tomhle případě ještěže už nahluchlýma) ušima ...