Černá Nisa

Druhý, svátkem prodloužený víkend na začátku května, zbytek smečky se rozprchnul za svými sportovními akcemi ... a co my, psisko? Jet šlapat Kutnou Horu jsem nakonec zavrhla a místo toho jsme vyrazili do Jizerek ...

Azurový den, za oknem na pohled teplý, venku ale u nás na horách chladný na dlouhý rukáv, i když i ty kraťasy jsem do báglu přihodila, až se přes den oteplí. Dojeli jsme na "Béďov" a známou cestou došli na naše oblíbené a pro mě jedno z nejkrásnějších míst, která tyhle hory ukrývají ...

... povídání moc nebude, bylo to hlavně o dívání se, nasávání a naslouchání ...

                                               "Cítíš čerstvej vítr,

                           zvedá se, zvedá se v prstech, v prsou, v břiše

                                            nádech a další nádech

                                je to tak velký, kam právě dohlídneš ..."     (Deště)

Vzhledem k chladnému počasí tu byl klid, jen já a pes ...

voda, hory, zeleň a modř, žluť slunce a nánosů pylu ... neskutečné barevné kontrasty!

Psisku se líbilo, pro něj příjemné chladno a tak se koupal, běhal, nasával ten úžasný pocit svobody tady ...              

a kromě ní mu také hrozně chutnalo výrazně vonící bahno s pylem, až jsem ho, v předtuše neblahých následků, musela odhánět ...

a společná, na které se samozřejmě díval jinam.

Vydali jsme se pak po břehu, po kterém jsem přehradu ještě nikdy neobcházela ...

a každá zátoka byla jiná ...

v jedné jsem pak letos poprvé smočila nožky, ale bylo to ledové ...

a čím blíže k přítoku jsme se dostávali ...

tím víc mi začínalo téct do bot, až jsem je musela shodit úplně ...

a jít do těch kraťasů, protože místy, která se zdála suchá a pevná, jsem zapadala do rašeliny až po kolena a když tam byl ukrytý kámen, bylo to dost bolestivé, přesto to byl prima zážitek, i když jsem měla trochu strach, abych tam někde nezahučela třeba taky až po pás, což by v té skoro pustině nebyla zrovna sranda.

S téměř objevitelsko-cestovatelským pocitem :o jsme dosáhli menšího ze dvou hlavních přítoků ...

kde jsem sebou na těch kluzkých březích zákeřně švihla do bahna, které ale uschlo, než jsme došli na Novou Louku za obědem, a zase honem zpátky ještě chvíli k té nádheře, dokončit obchůzku po druhém břehu ...

Dubrovnik ...? Ne, Jizerky ... a jeden z nejkrásnějších sólo-výletů, které jsme s psiskem podnikli, ze kterého čerpám doteď ...