Chrastavské šlápoty - 40. ročník

Zatímco agiliťáci a výstaváci mají kalendář zaplněný už od ledna, pro nás "šlapálisty" je zima dlouhá a do první dogtrekové akce v jarním Polabí je tááák daleko :o Proto jsme s Dokýšovou zajásaly nad zimním turistickým pochodem Chrastavské šlápoty, který se konal hned druhý lednový víkend v severozápadní Ještědské oblasti.

Do nedaleké Chrastavy jsme byly i s chlupáči dopraveny autem, zpáteční cestu vyřešíme po pochodu. Sobotní ráno je na místě srazu pěkně rušno, jubilejní ročník zahajovali čestnou salvou z historických zbraní členové Spolku vojenské historie, kteří pak v historických uniformách vyrazili také na trať. Salvu jsme ke Kazikově radosti nestihli, ale kdo ví, jestli by ji při své předstartovní mimóznosti vůbec zaregistroval :o

Volíme  "zlatou střední" trasu 15km a než se vzpamatujeme, už nás psiska vláčí ulicemi. Počasí je ideální, polojasno, 5-ti stupňový mráz a krásně bíle nasněženo, takže plyšoňům zůstává hezky čistý "podvozek".

Projdeme podél řeky ven z města a za chvíli jsme v Bílém Kostele. Cesta místy klouže, ale jinak se jde dobře. Brzy jsme na stanovišti nepovinné kontroly, vybereme si razítko a zatímco Dokýšek budí pozornost a pózuje nadšené fotografce, Kazi focení bojkotuje a odmítá se podívat do objektivu. Vezmu ho k potoku napít, dáme svačinovou pauzu a začínáme mírně stoupat do zasněžených kopců.

Povídáme si (převážně o čem jiném než o psech :o) a po asi 4 km dorazíme k první povinné kontrole na místě zvaném Buk republiky (500 m n.m.). Turisté se mačkají v dřevěném altánu s horkým čajem a opékají si buřty. Na chvíli zastavujeme, ale ke zklamání psisek si buřtíky tentokrát nedáváme. Popíjíme čaj a já si lámu zuby na zmrzlé Lionní tyčince. Začíná nám být zima, tak radši vyrážíme dál. Nikam se nehoníme a užíváme si kouzla treku zimní krajinou.

Po místy poměrně prudším klesání sestupujeme k chalupám obce ke druhé kontrole. Dostáváme razítko a čaj, který opravdu "bodne". Spojují se tu všechny trasy, tak je tu plno lidiček, dětí, kočárků a psů. Kratší trasy se vrací do Chrastavy, my pokračujeme dál nečekaně prudkým kopcem na Andělskou Horu. Poetický název, ale nahoře pěkně funíme. Klesání je mírnější a za chvíli jsme ve stejnojmenné obci, kde nás dohání známá dvojice huskounek s paničkami, které známe ze Smečkového cvičáku a se kterými se potkáváme téměř na každém treku. Ťapeme tedy chvilku společně a zjišťujeme, že se letos rozhodně nevidíme naposledy. K radosti psisek, protože huskounka Lavina se Kazimu moc líbí :)

Míjíme lákavou hospodu, ale nechce se nám zastavovat a "Dnešní polévce pro dálkoplazy" odoláváme. Poslední kilometr a po poledni jsme zpátky v cíli mezi letošními 868-mi účastníky. Dostáváme diplomek, keramickou ťapku s jubilejní čtyřicítkou a sladkosti na doplnění energie.

Rozhodujeme se pro zpáteční cestu vlakem a ujdeme tak další nejméně kilometr na nádraží. Máme hlad a chceme se tu v klidu najíst, vlak ale přijíždí za minutu, takže tak tak stíhám napařit psovi koš na čumák a už se vezeme pohodlným německým vláčkem. Dokýšek v pohodě zvládá svoji první jízdu, Kazi jako vlakový mazák ihned zalehává a odpočívá. Jeho postoj k vlaku je nicméně takový, že se do něj vždy dere jako o život, aby při nejbližší příležitosti zase vystoupil :)))

V Liberci jsme za pár minut a půlhodinu do dalšího odjezdu trávíme v hale, kde se konečně najíme. Druhá cesta poloprázdným vlakem nás příjemně znavené ukolíbá, i Kazi chrní. Blíží se naše zastávka, ale jelikož trapně nenajdeme zvonek na znamení, vlak jede dál a vystupujeme o stanici dále. Chudák Dokýšová, kterou bolí koleno, tak musí absolvovat další kilometr ve sněhu :o

Moc příjemná akcička ...