Čmuchání po Edenu

                                                  Jsi ke mně milostivá

                                              Bláznivá matko Přírodo

                                              Ačkoliv listopad už zívá

                                               Ven vyrážím a hotovo

                                            Šípky se mrazem červenají

                                               Nejlepší spí se v péřáku

                                           Ráno se topím v horkém čaji

                                             Zabloudím v háji bodláků ...

                                Jaromír Juan Hlavatý z básně "Proměna"

Je to už hezkých pár neděl, co jsme si odšlápli letošní poslední organizovaný dogtrek. Že mladoboleslavští agiliťáci pořádají "čmuchací akce" jsem věděla, o téhle podzimní, s originálním názvem, jsem se ale dozvěděla od Martinky. A tak jsme přizvali Vaška s Bártíkem, přidala se Sylva s Pathy a s Martinou s Dášou, Dankem s Bessy a s Kačkou s Cairem, jsme vyrazili šlapat za choďáky ...

Přihlásila jsem nás s Kazíškem na 15 kilometrů, na jednodenní nedělní akci s brzkým stmíváním nám to bude stačit, navíc všechny trasy měly celkem drsně krátký limit, s čímž jsem se trochu prala, protože Českým "Edenem" jen tak proběhnout je přece jen trochu škoda.

Na základnu v Bowlingu v Sedmihorkách, kterou jsme měli příjemně blízko, jsme dorazili první listopadovou neděli před půl osmou ráno. Bylo citelně chladno, mlhou a mraky se marně snažilo prodrat listopadové sluníčko, psisko nadšením kvílelo už od Turnova, natož když jsem ho vytáhla mezi ostatní čtvernožce a s ostatními dvounožci jsme čekali na prezentaci a meeting. Ve tři čtvrtě na devět jsme vyrazili starou lipovou alejí směr lázně Sedmihorky a ve stoupání za nimi už jsem litovala, že jsem si ráno zimomřivě nechala teplou vestu místo připravené slabší, přestože moc dobře vím, jak se člověk cestou zahřeje. A tak šlapeme ke skalám, barevné je to dnes v té záplavě listí ...

kolem svatého Prokopa ...

skalním městem pod Hrubou Skálou ...

ve kterém musím už přehřátá z té vesty vylézt a po schodech od Adamova lože ...

se nechám Kazíškem vytáhnout k první živé kontrole, u které se trasy dělí, přičemž ta naše nás vede k zámku Hrubá Skála. Sylva s Vaškem se jdou podívat až na nádvoří, já toho využívám k pauze na pití pro nás oba a nahlédneme alespoň do zámecké kaple. Od zámku kolem lesního hřbitůvku ... "Nedaleko Prachovny najdeme v lese koutek plný neobyčejné a dojemné krásy, kde panuje posvátný klid a mír - Hruboskalský hřbitůvek" (Körbrův průvodce po Čechách "Okolí Turnova" z roku 1922) ... na který se musím zajít podívat někdy jindy, protože dnešní, závodní 5-ti hodinový limit, moc zastavení nedovoluje ...

Po dlouhé červené turistické, kterou neznám, šlapeme k Věžickému rybníku. Cestou, kromě kochání se tou podzimní přírodou tady, zapíšeme druhou z kontrolních foto-otázek a jsme u "Věžáku" ...

u kterého mi Sylva s Vaškem utečou, protože já se tu prostě zastavit musím ...

kochám se tím nezvyklým pohledem na vypuštěný rybník ...

a nejraději bych ho celý obešla po obnaženém písčitém břehu ...

Parťáky doženu na rozcestí, kde je další, živá kontrola povinné výbavy, kterou úspěšně projdeme, a po silnici mastíme dál, rychlostí něco přes tři kilometry za hodinu, což znamená "... že musíte přidat!", jak se nás Sylva snaží zrychlit :)                

Kazi a Bártík ...

Ze silnice brzy odbočíme zase na lesní cestu ...

... pěkné podzimní šlapání je to tu dnes, ve skalách, lesy, i přes vesnice s roubenkami ... jen s tím tempem se pořád peru. Nikoliv kvůli psisku, tomu to v chladném počasí šlape, ale pro to všechno, na co tu dnes je se dívat ...

Za Drahoňovicemi se stočíme zpět k Hruboskalsku ...

kolem "Anděla se zlomeným křídlem"...

k hradu Valdštejn, kde už jsem taky chvíli nebyla ...

a kde se pro ty barvy dneska stojí za to zastavit, což udělám, a Sylva s Vaškem do toho mezitím šlápnou tak, že s Kazíškem docházíme ty poslední kilometry sami ...

Smíchousův rybník ...

a tady už jsme skoro v Sedmihorkách, kde si necháme potvrdit poslední živou kontrolu, o které už jsem si byla jako většina účastníků jistá, že jsem ji propásla, a tak máme nakonec sesbíráno všechno, v aleji na nás čeká Vašek, a do toho cíle docházíme spolu v těsném čase 4 hodiny 37 minut. Po vyhlášení se rozloučíme a už za deště vyrážíme zpět.

Akce příjemná, byť pro mě ne v tempu, které mi vyhovuje, neboť jak mi mluví z duše dílo sochaře Jana Podobského umístěné na zbytku kmene lípy z památné aleje, svérázná skulptura cyklisty, který je věčně na cestě, protože "není proč a kam se hnát ..."

                                 "Věčný vítěz" aneb "Cíl je konec"

Spoustu krásných fotek jsem si tentokrát vypůjčila od Sylvy a pár našich tu