Dogtrekking krajem K.H. Máchy - část první

aneb "Dá se ujít 90 kilometrů?"

Nápad zkusit náš první longový trek se zrodil v teple kanceláře, s odpočatými nožkami v sedě na pohodlné židli. Co na tom, že termín je 27.-30. září, když v době rozhodnutí je léto a slunce na obloze od 5-ti hodin ráno do 9-ti hodin večer. Trasa o délce 98km, dle pořadatelů "převážně po turistických značkách rozmanitou krajinou CHKO Kokořínsko, značně členitým terénem, hlubokými roklemi s pískovcovými skalami, přes kopce s dalekými výhledy, vesničkami s lidovou architekturou". Značně členitý terén - v takové rovině? Coby horalky jsme se tomu s Dokýšovou zasmály a začaly pomalu shánět povinnou výbavu.

Jak čas ubíhal směrem k září, dny se krátily, v 8 hodin večer už byla tma a noční teplota občas padala skoro k nule, začala ve mně převažovat myšlenka, že celý podnik je naprosté šílenství. Pod širákem jsem noc proklepala naposledy přesně před 20-ti lety, měsíc před akcí jsem si zničila kolena při Jizerskohorském dogtreku, každý si při vyslovení délky trasy poklepe na čelo a co když celý víkend proprší??? Do mé osobní povinné výbavy jsem hodlala zakoupit i vyztužené kolenní ortézy, nakonec ale z lékárny vycházím jen s "vkusnými" tělovými stahovacími kolenními návleky - ač to tak nevypadá, jedná se o rafinovaný mučící nástroj.

V den D přijíždím k večeru s natěšeným Kazikem do městečka Mšeno a ubytováváme se v chatičce v kempu u krásného místního koupaliště. Všichni stejně postižení se pomalu sjíždějí a kempem se nese vytí severských huskounů. Dokýšová taktak stíhá večerní meeting. Zírám do mapy a itineráře, ale stále mi nedochází dálka, která nás čeká. Panebože, těch skal a poznámky typu jako "výstup na vrchol, sešup do rokle, pozor - za vesnicí málo značek nebo ještě nedávno to byla žlutá, teď je to zelená" :o Trať nakonec měří kilometrů "jen" 90, k té stovce se ale zcela jistě dopracujeme, protože nepředpokládám, že bychom nebloudily. Jiné ambice, než dojít a nevzdat nemáme. V noci prudká dešťová přeháňka, vlhko a zima - nad zítřejším bivakem raději nepřemýšlím.

Mám krosnu vysokou tak, že málem neprojdu dveřmi :))) 

Páteční ráno slibuje slušné počasí. Kazi dostává párek od vydatné snídaně, rychle se opásáme, nahodím 60-ti litrovou krosnu, protože do plánovaného 35-ti L batohu se mi výbava bohužel nevešla a v 7:38 vyrážíme. Již po několika prvních metrech cítím, že mi sjíždí nový neodzkoušený opasek se spodním tahem. Sakryš, doma před zrcadlem seděl :))))) První kilometry tedy strávím přidržováním sedáku jednou rukou, aby mi nespadl až ke kolenům, druhou rukou brzdím tahouna psa na prudkých schodech a sestupech v pískovcových skalách a špatně vyvážená krosna se naklání na stranu. Roklí Kočičina mě pes vleče po bahnité kluzké cestičce a já poprvé sedím na zemi :o Jakmile se ocitáme na silnici, seřizuji správně opasek, vyvažuji krosnu a už propocená sundávám bundu.

Neuvěřitelná úleva, když konečně vše sedí jak má, z mraků se klube sluníčko, kolena nebolí a já si konečně začínám cestu užívat. Čeká nás krásný úsek podél vody. Neodolám a udělám pár fotek, rovinka totiž brzy končí a začíná stoupání do skal. Opět sešup, kolenní návleky krásně udržují kolena v teple, mám ale pocit, že trochu povolují, doufám, že je nebudu mít za chvíli u kotníků. U cesty jsou nádherné hřiby - Dokýšová neodolá a přestože v Jizerkách nade mnou kroutila hlavou, už má jednoho v ruce, co s ním hodlá dva dny na cestě dělat, netuším :o Já se vydýchávám a houby mi jsou naprosto ukradené, i když jednoho krasavce si alespoň vyfotím.

Výstup na vrchol Hradsko snad pořadatelé nemyslí vážně, úhel skoro 70-80 stupňů, vysoké vlhké dřevěné schody, Kazi táhne celou svojí silou a neskutečně mi pomáhá, přesto mám pocit, že vypustím duši. Konečně jsme nahoře, plíce se pomalu usazují zpět do hrudního koše a je tu první kontrola. Označíme kartičku a dostáváme Tatranku, máme za sebou již celých 4,5km :))))

Sestup do Kokořínského dolu a opět funíme do prudkého kopce ke skalnímu hradu Nedamy, avízovaný Kokořín nevidím, jsem ráda, že popadám dech. Hezká stezka bučinami po úpatí kopce až do Šemanovického dolu, na jedné straně stále prudké srázy, takže cesta přes kořeny je náročná.

K2 - hospůdka Nostalgická Myš v Šemanovicích (14km). Cvakáme kartičku kleštičkami zavěšenými na starém olivovníku před hospodou a dáváme svačinovou pauzu a Kofolu. Kazi dostává kus vejce na tvrdo a první z 6-ti půlek rohlíků promazaných kočičí Gourmet paštikou, které pro něj nesu. Přesto se tváří, jako by nedostal nic. Snažím se přelepit shrnující se náplasti, ale na puchýře už je zaděláno. Hrubý úplet kolenních návleků začíná rozdírat moje zpocená podkolení. No nic, zvedáme se a pokračujeme po naučné stezce. Dobrovolnou zacházku k Ceplíkovu skalnímu bytu vynecháváme, určitě je to zajímavé, ale energie na rozdávání nemám a vzhledem k tomu, co máme před sebou ...

Následující úsek je pro mě jeden z nejhezčích - travnatá cesta rozlehlým údolím mezi zajímavými pískovcovými útvary, sluníčko nám hřeje do zad a povídáme si s paničkou neúnavné seveřanské kříženky Sali. Ta brzy zjišťuje, že ztratila mapu i s itinerářem a startovní kartičkou - stát se to mě, tak mě klepne. Zatímco jí hlídáme baťoh, přelepuji první stržený puchýř, pálí jak čert. Za námi jdoucí trekaři mapu našli, takže naštěstí nemusí daleko.

Přicházíme k vesnici Dolní Vidim a hned dvakrát kufrujeme, což znamená nejméně 2km navíc. Doslova se hrabeme strašným krpálem po úpatí Supí hory, Kazi mě na sedáku se spodním tahem krásně táhne, přesto mám opět plíce až v krku. Návleky pod koleny neuvěřitelně dřou, neodvážím se je ale sundat, protože kolena nebolí, tak jestli mi opravdu "pomáhají" ... Tenhle úsek mě nějak zničil, tlačí mě boty, pálí puchýře, ale není to nic, co by se nedalo vydržet, tak šlapu dál.

Výstup na Nedvězí na jehož vrcholu je K3 - 26km, vida, to nám to utíká :)))) Kruhový výhled na veškeré kopce Máchova kraje a Kokořínska za jasného počasí je naprosto luxusní, já jsem ale ráda, když shodím baťoh. Kazi si stele pelech pod keřem a ze suché trávy na sebe nabalí všechno možné, ach jo. Na vrcholku fouká, nahazuji tedy krosnu a sestupujeme zpět. Většina trekařů dává pauzu u kozí farmy, my ale nezastavujeme. Jsou 3 hodiny odpoledne, do stmívání zbývají sotva 3 až 4 hodiny, při našem tempu nic moc. 

Naštěstí ještě za světla urazíme hezký, ale náročný asi 6-ti kilometrový úsek po vrstevnici borovými lesy podél skal. Cesta je mírně zvlněná, ale pěšinka je úzká, tělo i mysl unavené a krosna těžká, takže stačí jediný chybný krok a letěla bych dolů ze srázu. Snažím se na to moc nemyslet a soustředím se na cestu, Kazi táhne neměnným tempem, což u něj znamená naplno. Nedovedu si představit jít tu potmě! 

Pár kilometrů před koncem by měla být čtvrtá kontrola a cesta k ní se zdá nekonečná, slibujeme sobě i psiskům pauzu a sváču. Konečně je tu, skalní útvar Kamenný úl a K4. Cvakáme a dáváme zasloužený odpočinek, pookřejeme, vrací se nám humor a Kazíšek dostává opět několikátý rohlík a vejce. Zvedáme se, je kolem páté hodiny a my musíme dorazit do 5km vzdálené hospody k páté kontrole. Už za šera uchozené konečně zastavujeme v obci Ráj - jak příznačné :)

Necháváme protestující psiska venku a těžce usedáme v útulné hospodě. Objednávám si Kofolu, čaj a osvěžující palačinku se zmrzlinou, jelikož nejsem schopná pozřít jakékoli těžší jídlo. Dokýšová se rozhodne otestovat moji již tak zkoušenou psychiku, když si objedná jídlo a zjistí, že peníze nechala v chatce v kempu :o Má štěstí, já mám peněz naštěstí dost, takže se tomu můžeme zasmát, ale kdyby tu byla sama ... :))))

Jsme na 38-mém kilometru a čeká nás rozhodnutí, co dál. V tomto místě je totiž možné vzdát a dojít pouhých 5km zpět do kempu. Zkušení dogtrekaři radí urazit první den nejméně polovinu vzdálenosti a raději více, zkoumáme tedy mapu a zvažujeme naše možnosti. Do poloviny trati nám zbývá ujít 5 km, ve tmě s čelovkou, skalním terénem. Když nepočítám do krve rozedřená podkolení, stržené puchýře a nohy, které se pomalu přestávají vejít do bot, tak jiná zranění nemáme, vše tedy závisí jen na psychice. Pokud se rozhodnu, že vzdám - končím, pokud se rozhodnu pokračovat - půjdu dál. Pití, jídlo a teplo nás vzpamatovalo a obě máme chuť to zkusit a jít dál. Do hospody přicházejí rodinky na večeři, trochu jim závidím, dají si v teple a světle jídlo, pobaví se a pak zalezou do postele, zatímco nás čeká jen únava a noc venku.

Vycházíme ven, rychle se stmívá a do tváře nám zavane večerní vlhko a chlad. Psiska nás divoce vítají, nasazujeme čelovky a vydáváme se po silnici po červené značce Máchovou cestou na hrad Housku. Je jasno a za stromy vychází měsíc skoro v úplňku - ideální počasí, byl by hřích to vzdát. Začíná mě pobolívat unavené koleno, vytahuji tedy zatím nepoužitou trekovou hůlku a jde se mi mnohem lépe.

Stoupáme lesy do vrchu, ve světle čelovek hledáme zatím úspěšně značky a místy svítí měsíc tak, že ji dokonce vypínám. Konečně se před námi objevuje osvětlená Houska - páni, ač jsem tomu během dne několikrát nevěřila, dokázaly jsme to, jsme v polovině, takže radost obrovská! Monumentální hrad osvětluje oheň hořící na nádvoří. Je tu živo, druhý den tu bude sehrána bitva, takže šermíři v kostýmech tu nocují už ode dneška. Úžasný zážitek a kolem plno lákavých stanů, kde by se dalo spát. Rozhodujeme se, že půjdeme dál a na příhodném místě zabivakujeme.

Sestupujeme z Housky příšerným krpálem, který bych bez hole nezvládla. Musíme koukat pod nohy a přitom nepřehlédnout značky, místy jsou padlé kmeny, mám toho dost, brzdím psa a pořád si opakuji, jak dobrý je každý kilometr, který urazíme ještě dnes. Dole v údolí je teplota jen lehce nad nulou, mlha a vlhko, ve kterém spát nemůžeme. Nezbývá tedy než jít dál, dokud nás trasa nezavede opět někam výš do kopců.

Neplánovaně tak urazíme další 3km až na vrchol obce Bořejov. Po desáté hodině večerní se vynoříme u místního kostela a já už si ve svitu měsíce vyhlížím místo na bivak v zahradě kolem kostela. Nějak mi uniká, že je to starý hřbitov s rozpadlými hroby, ale je mi to upřímně jedno, stejně jsem už polomrtvá únavou. Dokýšová hlasitě protestuje, že na hřbitově spát nebude, nacházíme tedy ideální místo hned za hřbitovní zdí. Úleva neskutečná! Nakrmím psisko a nemůžu se dočkat až vylezu z bot. Dokýšová je během 10-ti minut ve spacáku, zatímco mě to trvá ještě dobře půl hodiny :o Kazik usíná uvázaný u plotu, já se konečně zavrtám do spacáku a obaluji se navíc stříbro-zlatou izotermickou folií, takže vypadám jako obrovský bonbon ve staniolu. Nad hlavou nám svítí svatováclavský měsíc a vypadá to, že se snad i trochu vyspíme ...