Dogtrekking krajem K.H. Máchy - část druhá

Díky našemu chlupatému chodskému stvoření noc nebyla zdaleka tak klidná, i když to zpočátku vypadalo, že ji únavou celou prospí. Jakmile já ve spacáku projevím známky života, tak se chce celý šťastný mazlit a přitom se celkem drsně snaží nacpat ke mně. Snažím se mu vysvětlit, že do nejmenšího spacáku na trhu a na úzkou karimatku se oba opravdu nevejdeme. Kdo si někdy sáhnul do jeho kožichu ví, že zima mu být nemůže, možná mu ale vadí rosa, která na nás padá. Zkouší se tedy vetřít alespoň k Dokýšovým na jejich velkou deku, což se pochopitelně nelíbí Dokýškovi. Navíc vedle nás celou noc hlasitě padají kaštany ze dvou obrovských starých stromů, což zase nenechává klidným Dokýška a takhle to jde až do rána. Mrzne mi nos, neznámý hmyz mě štípne nad oko a dobře hodinu to pěkně pálí, přesto se mi podaří chvílemi usnout.

Pomalu se rozednívá, je zima a všechno včetně nás je pokryté rosou. Měly bychom vstávat a co nejdříve vyrazit, ale nechce se nám a ze spacáků vylézáme až v 7 hodin, kdy právě přímo před námi vychází slunce. Kazi by teď spal, ale má smůlu, měl na to celou noc. Dokýšová mi oznamuje, že kromě sladké tyčinky už nemá žádné jídlo - no, nuda s ní rozhodně není, protože vydat se na dvoudenní trek bez peněz a se zásobou jídla na den jen jeden ... opět má štěstí, protože já táhnu jídla několik kilo :))))

Východ slunce před námi ... tady jsem chtěla spát, trochu morbidní - uznávám :)))

Zhruba v 7:20 vyrážíme, čeká nás asi 43km a už teď je nám jasné, že za světla do cíle nedorazíme. Dalšímu bivaku říkám rezolutně ne, to raději půjdu celou noc :o Ještě tichou vesnicí míříme po silnici k další obci. Odpočaté nohy nebolí a krajina v ranní mlze je nádherná. Zhruba po dvou kilometrech nás čeká překvapení v podobě živé kontroly K10. Vůbec jsme netušily, že zde funguje nonstop po celou dobu treku a spousta dogtrekařů k ní došla na bivak. Veselá obsluha nám hned nabízí čaj, kafe, alkohol nebo polévku. Shazuju krosnu, dávám si úžasně horký čaj s hromadou cukru a sobě i Kazimu snídani. Sluníčko už hřeje, trekaři přicházejí a odcházejí, všichni jsou příjemní a obsluha nás baví. Jedno z nejúžasnějších rán v životě ... 

Nechce se nám zvedat, ale musíme dál, polní cestou a lesy k obci Korce. Opět nepovinná zacházka na Korecký vrch s výhledy na Máchův kraj, kterou vynecháváme. Kluci spolu ťapkají a po cca 6-ti km jsme u kontroly č.6. Je tu seveřanka Sali s paničkou, která kvůli už nefungujícím kolenům musí vzdát. Loučíme se s ní a plahočíme se dál, čeká nás stoupák na Berkovský vrch.

Výstup je vražedný a dává nám zabrat, ale díky Kazíškovi si připadám jak na lanovce. Nahoru a dolů lesy, kolem rybníčku, skalního mlýna a hřbitova přicházíme do Dubé. Pauzujeme v hospodě u Nováků, doplňuji tekutiny Kofolou a zeleným čajem a nabíráme vodu pro psy. Té je na tomto treku tak málo, že neustále táhnu v krosně kolem jednoho litru. Jsme na 60-tém kilometru, je tu plno dalších trekařů a všichni v civilizaci působíme trochu nepatřičně :)

Kazíšek každého dostává svým medvídkovským kukučem ...

Červená značka nás po silnici vyvede z města do polí, kde se má nacházet pomník sv. Prokopa s kontrolou č.7. Po chvíli cesty polem se před námi světec opravdu vynořuje a já mu v duchu děkuji, že si Kazik nevrazil do tlapky žádný ze spousty bodláků, kterých je pole plné. Označujeme kartičku a pěšinkou rokličkou míříme k rozcestí. 

Přírodním parkem Mokřady, zarostlou cestou, skalami nahoru a dolů docházíme do Nových Osinalic. Naše tempo rozhodně není závratné, únava je znát a nohy v botách už zase bolí, téměř určitě opět přijdu o nehet na palci u nohy. Osinalice opouštíme před třetí hodinou odpoledne a nastává obávaný úsek z itineráře - "za vesnicí málo značek, držte se stále rovně". Hmm, vyšlapaná cesta po které jdeme se stáčí poněkud doprava, ale rovně je náznak cesty také. Značky opravdu nejsou, držíme se tedy stále rovně. Jsme unavené my i psiska, ale chceme najít kontrolní bod a dát pauzu až tam. Cesta je čím dál horší, zarostlá a samý výmol, až po cca kilometru končí úplně. Jsme na dně, unavené, naštvané, protože připravit si pro nás tak těžký úsek po 70-ti km v nohách ...

Obracíme se zpět a proti nám jde další bloudící trekař s výmarem. Společně se radíme a voláme pořadatelům. Vracíme se zpět k místu, kde se cesty rozdvojují a zkoušíme druhou variantu. Po možná 1,5km bez značek konečně přicházíme k rozcestí "Království" s kontrolou K8. Sesouváme se do trávy a sundáváme boty, přicházejí další trekaři, kteří bloudili úplně stejně jako my. No, můžeme si přidat další možná dva kilometry navíc. Je čtvrt na pět, tj. ještě dvě hodiny světla a do cíle zbývá 15,5 km. Cpu nohy zpět do bot a bolestivě se vydáváme na cestu do cca 5km vzdálené hospody.

Opět kopec dolů, nahoru a pak po nepříjemném asfaltu až do vesnice Horní Vidim, kolem místního krásného zámku a po chvilce hledání jsme u místní hospody. Naštěstí můžeme sedět na zahrádce, protože uvnitř není přes cigaretový kouř vidět. Dáváme jen pití, na těžší jídlo opět nemám únavou ani pomyšlení. Psiska odpočívají ve společnosti dalších čtvernožců, my si příjemně povídáme s ostatními trekaři a já si říkám, že přesně o tomhle dogtrekking původně byl a měl by stále být - o čase stráveném se psem v krásné krajině, kterou člověk projde, nikoliv proběhne, o setkání s dalšími stejně naladěnými lidmi, kteří se k němu přidají po cestě nebo se kterými posedí před hospodou ... 

Machness aneb údajná příšera z Máchova jezera ... Kazi vypadá unaveně, ale při mém prvním pohybu se vymrští připraven jít dál, po skoro 90-ti km stále stejně ...

Zvedáme se a Dokýšovou bolí koleno. Půjčuji jí trekovou hůl, protože svoji zatím stále lehkou bolest v koleni a hlavně hroznou bolest nohou v botách jsem právě utlumila práškem. Ideální to ovšem není, protože necítím, jak koleno namáhám. Začínáme odpočítávat posledních nejtěžších cca 10km. Sešup do údolíčka a už s čelovkami opět šplháme nahoru - tentokrát kopcem tak neuvěřitelně strmým, že Klub českých turistů nemohl být při jeho značení zcela při smyslech.

Vyfuníme nahoru a jsme v obci Jestřebnice. Je tu další otevřená hospoda - cíl většiny trekařů, my ale nechceme nic jiného než dorazit do kempu, takže mizíme za vesnici a po sešupu z dalšího šíleného kopce se zastavujeme, protože jak hlásí itinerář "značka mizí v lese". Značka je sice na stromku přímo před námi, ale cesta se ztrácí v neprostupné oboře. To se nám moc nezdá a po poradě s dalšími trekaři za námi se dáváme po zdánlivé cestě doprava. Cesta samý výmol se po pár metrech ztrácí v pichlavém maliní a ostružiní, takže se otáčíme a nezbývá nám nic jiného, než se vnořit do obory.

To je teprve zážitek - Dokýšová přede mnou, pes mě rve za nimi, aby je neztratil, před očima a ve tváři mám borové větve a vůbec nevidím kam šlapu. V polovině cesty je zarostlá skalka s modrou značkou - jásáme radostí, že jdeme dobře, kdo nezažil, nepochopí. Teď už klidnější urazíme druhou polovinu obory a jdeme po lesáky zničené cestě,  pro kolena nic moc, zakopáváme a klejeme. Až k silnici jdeme lesem a mezi skalami, kde je doslova tma jak v pytli, údolí je tak hluboké, že ani měsíc sem nedosáhne - brr, sama bych tu nešla ani náhodou!

Přecházíme silnici a jsme na 84-tém kilometru. Od rozcestí vedou pěkně příkré dřevěné schody na zvláštní pískovcové útvary zvané Pokličky - symbol tohoto treku. Kazi mě neuvěřitelnou silou vytáhne nahoru - po celé dva dny táhne stále stejným tempem, a hledáme poslední kontrolu K9. Je skoro 9 hodin, ve tmě nevidíme ani pískovce ani kleštičky, které někdo ukradl, voláme tedy pořadatele, kteří už o tom vědí. Itinerář se nás snaží povzbudit slovy "pohodlnou cestou po hřebeni", ale zatím se stále hrabeme do kopce. Cesta se pak nicméně opravdu mírní, tak šlapeme a hledáme značky. Prášek už dávno přestal působit, tak si beru druhou trekovou hůl, kterou se nám ale nedaří vysunout, takže ji mám sotva do pasu.

Tupě šlapeme, máme toho my i psiska dost a já mám před očima postel v chatce. Najednou ostré oboustranné píchnutí v koleni a koleno se mi podlomí, sakra, tak tohle ještě neznám. Po třech, čtyřech krocích znovu, píchnutí a koleno se podlamuje. Zastavím se na místě a neodvažuji se pohnout, tuším, že tohle už je špatné, ale představa, že 4km před cílem 90-ti km treku vzdám je pro mě nepřijatelná. Beru si od Dokýšové delší hůl, snažím se koleno odlehčit, jak to jde a v hlavě mám jasno, že tohle je náš první a zároveň poslední long. Zdraví mám jen jedno a tohle už je pro moje kolena opravdu extrém, teď jsem hrozně unavená nad tím přemýšlet, ale vím, že mě to bude mrzet. Naše už tak želví tempo se změní na hlemýždí, ale musíme prostě dojít!

Neuvěřitelně pomalým tempem se dopajdáme na rozcestí, kde máme modrou značku na stromě po levé straně. Jedna cesta pokračuje rovně před námi, ale zároveň doleva odbočuje cesta, kterou jak se nám zdá, značka právě naznačuje. Dlouho se nerozmýšlíme a dáváme se doleva, hlavou mi sice probleskne myšlenka, jestli se nestáčíme moc, ale jsem příliš unavená nad tím dumat. Jdeme krátký úsek bez značek a opět vidíme modrou - hurá! Šouráme se opatrně dál a před námi je sešup dolů, nedá se nic dělat, pouštíme psiska a spouštíme se dolů. Pod srázem je opět připínáme a pozorujeme blížící se světýlko čelovky. Hmm, někdo přichází z kempu? Proti nám spěchá trekařka s bíglem a vysloví něco, na co v životě nezapomenu: "Vracíte se na Pokličky?" Zíráme na ni, dokud nás neujistí, že ve tmě pod námi jsou opravdu Pokličky, na kterých jsme byly už zhruba před hodinou. Nepřipouštíme si vůbec chybu, šly jsme stále po modré, špatně musí jít bíglařka! Ta se nám zasměje a mizí neuvěřitelným tempem ve tmě. Právě jsme díky naší špatné odbočce udělaly zhruba 4-kilometrové kolečko navíc - jsme jasné adeptky na cenu "Největší bloudil" :o

Zdrcená Dokýšová má depku, já mám spíš vztek, že jsem šetřila koleno hodinu zbytečně a mám hrozný strach, že nenajdeme správnou cestu a budeme tu chodit dokola celou noc. Pěkně depresivní stoupat znovu již jednou vystoupaný a opět sestoupaný kopec, na nešťastném rozcestí se dáváme rovně a za chvíli už víme, že jsme na správné cestě. S holemi doťukáme poslední kilometry do kempu a téměř hodinu před půlnocí jsme v cíli, neuvěřitelné. Pro pořadatele je naše bloudění na Pokličkách nepochopitelné :))))))

Psiska zhltnou večeři a okamžitě zalehávají, já se pajdám do sprch - odmítám znesvětit postel po dvou propocených dnech na cestě, ale ouha, teplá voda neteče. Z pánských sprch se přes zeď ozývají nepublikovatelné výrazy trekařů, kteří právě také dorazili a rozhodli se vydržet pod ledovou vodou. Též se nevzdám, jakž takž se umyju a doufám, že nenastydnu, to by mi ještě chybělo. Chatka je vystydlá, takže se nabalíme a konečně ležíme v posteli. Ač je tělo mrtvé únavou, hlava přeplněná zážitky nasbíranými za těch 38 hodin na cestě mi nedovolí tvrdě usnout.

Kazíšek po treku ... ráno už zase připraven - odcházíme na vyhlášení ...

V neděli ráno je vyhlášení - navzájem si s Dokýšovou blahopřejeme,  že jsme nevzdaly a společnými silami jsme si v čase 38 hodin a 2 minuty došly pro společné 6-té místo z 10-ti došlých účastnic v naší kategorii, 2 trekařky vzdaly. S blouděním jsme ušly celkem asi 98km v terénu, který zkušení longaři označili jako náročný :o

Profil trati ... ač to tak nevypadá, byly tam i rovinky :))))

Rokle, kopce, skály a lesy Kokořínska jsou nádherná a divoká krajina, kam stojí za to se vrátit a ani zlatá medaile by pro mě neměla větší cenu, než dřevěná s pro nás nezapomenutelným symbolem Pokliček, kterou jsme dostaly. Kvůli kolenům pravděpodobně zůstaneme u midů a kratších treků, ale mrzí mě to, moc ...