Dogtrek Krkonošská Tlapka v Českém ráji - I.

"Tlapka" původně v plánu nebyla, ale byla by škoda nevyužít základny tak blízko, trasa "cca 85 km", třeba bude teplý říjen a dokud psisko ještě může ... tak jsme do toho Českého ráje nakonec vyrazili, a nelituju!

Startovka se opět do posledního místa naplnila známými tvářemi, a mezi nimi, jak už jsme dopředu věděli, byla i Marcela s Kendýskem, naši souputnící z květnového holštejnského Voka. Počasí se na tu polovinu října po studených, propršených předchozích týdnech umoudřilo naprosto neskutečně a předpověď slibovala slunečný a teplý víkend. Ve čtvrtek večer odjíždím na Malou Skálu na prezenci a meeting, zatímco psisko z příprav už tušící akci, žalostně kvílí v domnění, že vyrážím bez něj!? Na Skale se trochu zapotím už jen hledáním vjezdu do kempu Ostrov, kde už je živo, známé tváře a známá atmosféra, vyzvednu si mapu (v tomto případě hned 3 různé), itinerář, a také památeční hrníček s logem akce, což je milé, když jsme ještě nic neušli :)

Honzova trasa je tak rozsáhlá, že nebylo možné dostat ji celou na jednu mapu v potřebném rozlišením, proto dostáváme 2 podrobné mapy turistické bez vyznačené trasy, a jednu mapu s ostatními úseky s trasou vyznačenou. A jako obvykle má trek kilometrů víc, než byl původní odhad, mělo by nás tedy čekat 88,5 km. Na zdi kempové budovy visí ohromná, na plátno přenesená mapa s celou vyznačenou trasou, podle které je možné si ji do těch našich dokreslit. Váhám ... itinerář je totiž tak dobře udělaný, že by se dalo jít i jen podle něj (že nás nejspíš Honza hodlal poslat na trať bez něj, jen podle map bez trasy, jsem se dozvěděla až mnohem později :o), jenže už vím, jak psychika na trati občas pracuje, především v nočních úsecích, a tak si půjčuji od Marti čelovku a alespoň zhruba si tu trasu dokreslím pro sichr taky. A už se svolává meeting do velkého vojenského stanu, a taky se najdeme a vítáme s Marcelkou, ve stanu je teplo a veselo, třeba když se dozvídáme, že pro jednu z kontrol polezeme na věž lomnického skokanského můstku nebo naopak do jeskyně v zemi :o 

Původně jsem váhala, jestli se na Malou Skálu také přesunout jako všichni už ve čtvrtek, nakonec jsem se rozhodla pro nocleh doma, ale nechce se mi z té pohody ve stanu, a když po té desáté jedu nocí domů, říkám si, jestli vůbec na nějakém treku jsem, jak ta atmosféra prostě chybí. Přijíždím před jedenáctou domů opuštěnými ulicemi, jen před našimi dveřmi se svítí, jak tam na mě psisko celou dobu čeká ... a přiváděl prý tím kvílením a obíháním domu zbytek smečky k šílenství, brouček ... šílí radostí, jenže z připravených věcí myslí, že pojedeme hned a místo spaní se dobývá do domu, takže moje vidina klidných alespoň pár hodin spánku bere za své. Je mi jasné, že tím, jak jsem mu zmizela z očí, myslí, že jsem odjela bez něj, tak se mu jdu ukázat, a opravdu to zabírá, v mžiku se stočí na pelíšek a je klid.

Moc toho ale stejně nenaspím, o čtvrté ráno vstávám, dám si pořádnou snídani, doufám, že jsem na nic nezapomněla, a po půl šesté vyrážíme zase na Skalu. Vzhledem k brzkému stmívání a doporučení dorazit na živou kontrolu na 38km a projít Prachovskými skalami za světla, je start posunutý už na šestou ranní, posílám tedy Marcelu smskou na trať bez nás s tím, že se jistě někde potkáme. Za slabou půlhodinku jsme i my v kempu, zaparkuji auto pro nocleh po příchodu do cíle, popovídáme s Liborem, a v 06:31 vyrážíme vstříc opět nepředvídatelným zážitkům i my!

I o té půl sedmé je stále ještě tma, což mi nevadí, protože prvních 7 kilometrů znám z předchozích treků tady, a tak za pozvolného rozednění dojdeme v klidu (když pominu hned uvodní zahřívací stoupání) do Michovky ...

se známým výhledem na Kozákov ... s ještě do mraků zachumlaným svítáním ...

i do kraje ...

k Jizeře, kde už se povede i fotka, na kterou není ještě šero ...

kolem jezu v Dolánkách u Turnova ...

jezírka ...

pod zámkem Hrubý Rohozec ...

k první kontrole K1

08:40, kratičká přestávka na označení kartičky a napití, nahodit baťoh a šlapeme do Turnova. Ranní páteční provoz, auta, hluk, sbíječka ... po těch 10-ti tichých prvních kilometrech má na to člověk nějak citlivé uši, až se těším zase do skal! Prokličkujeme městem, kde na okraji zastavím na přelepení citlivého místa na noze, a ze zásob vytáhnu čokoládu, protože vím, jaké stoupání nás čeká ...

k rozhledně Hlavatice ...

kde nás čekají nejen výhledy ...

ale pod rozhlednou taky Marcelkáááá s Kendíkééém! :)

Snídají palačinky ... tyjo, jsem žabař s těma rohlíkama :)) Nechám u nich bágl a Kazíška, jdu si vyfotit výhledy a dostávám taky palačinku, psisko druhou snídani, a po ní míříme už společně k Valdštejnu, cestou jako před pár týdny na Pojizeří, jen v protisměru ...

Libor s Angie a Věrušky Čerťasem ...

ranní oblačnost se rozplývá a v podzimním lese začíná být krásně. Cestou k Janově vyhlídce nás čeká focení na diplomy, jak už na téhle akci víme ...

na vyhlídce zastavíme, i když jsme tu byli nedávno ...

zatímco Kazíšek čeká ve svém oblíbeném borůvčí ...

sešup dolů ...

a známé schody nahoru ...

cestou k průchodu ...

říkám Marcele, že ač jsem tu procházela před pár týdny, vůbec to na dojmu z těchto míst prostě neubírá!

Po schodech dolů ... pod kterými si říkám, že ta Čertova ruka, a tudíž i K2, by tu už dávno měla přece být? Jo, chyba, když nás nechávám jít dál i přes špatný pocit, který se u rozcestníku Smíchousův rybník mění na nepříjemnou jistotu, sakra!! Od trekařů za námi se dozvídáme, že kontrola byla hned mezi sestupem z Janovy vyhlídky a prvními schody, týjo, kilometr tam a kilometr zpátky, po dvojici strmých schodů ještě k tomu! Cítím za tu chybu zodpovědnost, tak shazuju baťoh, nechávám Marcelku s psisky u Smíchouse a prolétnu ty 2 kiláky navíc za 20 minut, během kterých už nikoho z trekařů nepotkám, jsme tedy už zcela jistě poslední, a jen vzpomínám, jak je tu podle mých slov přece krásně, i když je tu člověk po x-té ... jojo, zlatá slova! :))

Brouček zatím napjatě čeká, jestli se vrátím ... no, srdce jsem měla až v krku, ale jinak dobrý :) Zatímco se dávám do kupy, dobíhá nás Janča Vodvárková, tak chvilku pokecáme, a po tom trochu adrenalinovém zpestření vyrážíme dál ...

No bombastické je to tady ...

a také působivé, když se chvíli zastavíme na symbolickém hřbitově horolezců, se symbolem puklého slunce na skále a tabulkami se jmény tragicky zemřelých horolezců. ...

            "Trvá okouzlení, karabina zvoní o kruh, skála hřeje, zní smích.

                                           Postůj a zavzpomínej,

                       neboť to největší mezi horolezci je přátelství!"

Hřbitov se nachází těsně pod jedním z nejhezčích vyhlídkových míst v Českém ráji

Mariánskou vyhlídkou ...

Kde se prostě nedá se nezaseknout, i když se nám tak Prachovky za světla s každým zastavením vzdalují. Cvakneme kontrolu K3 ...

v tom krásně podzimním zátiší ... svačíme, kocháme se ...

Kazíšek, a za ním opět a stále ten Kozákov ... ale o opravdu nezapomenutelnou vzpomínku se nám postarají dorazivší Lenka s Romanem, když Lenka s pohledem na vyhlídku, kde se právě nacházíme my dvě s Marcelou, říká "To jsou Trosky, že?" ... načež Roman odpovídá "Ale tak ... ještě tak špatně holky nevypadaj" ... to prostě vymyslí jenom chlap!! :)))

Od Mariánské vyhlídky, kolem arboreta u Hrubé Skály ...

šlapeme za K4 na 20-tém kilometru ...

kde jsme ve čtvrt na dvě odpoledne, a je nám jasné to, co už dávno víme, že Prachovky za světla prostě nedáme.

Kaňonem Čertoryje, v jednom místě s překvapivě strmým výlezem ...

kde nás dohánějí Anička, Honza Hirsch a už nevím, kdo všechno ...

krásnou cestou, kterou též známe z loňského treku ...

na jejímž konci nás čeká Věžický rybník ...

už v podzimních barvách ...

Tři hodiny odpoledne, při začínající únavě a taky hladu po něčem vydatnějším přemýšlíme nad hospodami po cestě ...

nejdřív se ovšem narozplýváme nad ovečkami (a jednou lamou), které tu ještě před pár týdny nebyly, a v půl čtvrté pátečního odpoledne už nutně zakotvíme v hospůdce u rybníka Vidláku!

pokračování :o