Dogtrek Krkonošská Tlapka v Českém ráji - III.

Vybírat fotky ze skal je strašně těžké ...

co obdivovat je tu na každém kroku a nejlepší je, přijet si je prolézt na vlastní kůži!

Až zas tolik jsme toho v nich ale nenafotily, pro můj foťák je pořád ještě místy šero, seskupení skal jsou tak obrovská, že se do záběru prostě nevlezou ...

a průchod je místy dost náročný ... :o

Táhneme se od K7 na Ervínově hradu a sníme o teplém čaji k snídani ...

K8 - vyhlídka Šikmá věž ...

seděla bych tu té lavičce, i když je zatím zamlženo, ale ticho ve skalách a vzdálený hluk z hlavního tahu na Jičín jsou zvláštně uklidňující ...

Naprosto úžasné je, jak je tu v tuto brzkou ranní dobu stále ještě LIDUPRÁZDNO! Po úseku, kde jsme se pěkně protáhly, se zahřejeme výstupem po schodech ...

za K9 na vyhlídce Českého ráje, která je výhledem na skály opravdu bombastická!

Není divu, že Marcelka zatouží podělit se o tento zážitek a poslat do éteru svoji fotku z tohoto nezapomenutelného místa. Svěřuje mi svůj "chytrý" telefon s pokynem "tlačítko uprostřed na displeji" a já se jen děsím, protože se v manipulaci s těmito přístroji moc dobře znám, no, můj telefon ji měl varovat!

Zaujmou tedy s Kenďou pozici číslo jedna ... a zjišťujeme, že jak jsem čekala, pořídila jsem pouze náhodné foto z Marcelčiných příprav, ale nevadí, alespoň si zruší nastavený zoom. Marcelka s Kenďou zaujímají pozici číslo dvě ... hmm, nějak se mi nezdá, že bych je vyfotila, a taky že výsledek je opravdu nula. Tak znova, Marcelka s Kenďou zaujímají pozici číslo tři ... ten aparát je nějakej divnej, mačkám tlačítko uprostřed, přesto očekávaná fotka nikde! Marcelka mi tedy nastavuje zvuk, abychom měly jistotu ... "Co je tady to tlačítko s tím foťáčkem?" ... a jen čirou náhodou přitom zjišťujeme, že "tlačítek uprostřed" může být víc :))) Marcelka s Kenďou trpělivě zaujímají pozici číslo čtyři a už to frčí, fotek tam mají pro jistotu několik ... podle pořadatele Honzy nám průchod Prachovkami zabere tři hodiny, ať se nikdo nediví, že my tu strávily těch hodin pět! :o

Ale stály za to! Když nás okruh ve 3/4 na 10 dovedl zase ke vstupu do skal u turistické chaty, navrhuje Marcela poohlédnout se tu po něčem k jídlu. Vím, že sama bych se tu nezastavila, něco teplého k snídani by ale bodlo, tak to jdeme k chatě zkusit. Personál je tak vstřícný, že nás dovnitř pustí ještě těch 10 minut před otvíračkou, ohřejí nám párky, udělají čaj, psiska se rozvalí na koberci ... no musím říct, že jsem Marcelce za ten nápad byla fakt vděčná!

Po tomto úžasném dopingu následuje poněkud studená sprcha od paní v pokladně, přes kterou se holt musíme vrátit na okruh do skal, a citelně se tak dozvídáme, co znamenalo upozornění na meetingu, že od vstupů do skal budeme vráceni zpět. Netušila jsem, že nemůžeme ani na to jídlo a především nás při výstupu ze skal nikdo nezastavil ...? "Odměnou" nám budiž to, že jak jsem se později dozvěděla, bylo nám nejspíše vyčiněno samotnou paní hraběnkou Šlikovou, bdící tu nad jejich panstvím ...

No nic, nasadíme styl "mrtvý brouk", označíme K10 kousek od vstupu a vydáváme se, trošku otrávené, na druhý okruh skalami ...

které nás v tom svojí nádherou dlouho nenechají, akorát s pokročilým dopolednem už to tu začíná houstnout lidmi, tak rychle pro zajímavě umístěnou kontrolu K11 ...

v jeskyni Bratrská modlitebna ... a pak už mastíme jen k východu ze skal v Prachově. Ze zamlženého rána se mezitím udělal krásný den, teplo jak v létě ...

a když pomalu stoupáme na vrch s nenápadným názvem Přivýšina ... TÝJO!?! Tak tenhle krpál teda neznám, a pokud někdo chce dobrodružný výstup na vyhlídku, tak cestu směrem od Prachova můžu jen doporučit!

Pokud totiž někdo nevyleze na vyhlídku z této strany, o čemž nevím, jestli lze ...

je potřeba skaliska nahoře obejít, a ač je to na fotce jako vždy těžko zachytitelné, ten sráz byl dost hustej!

Není tedy divu, že nahoře ...

... ne, Kenďa opravdu není mrtvý :o ... jen je prostě sobota půl jedné odpoledne a my jsme se dodrápaly teprve na 49-tý kilometr, čemuž se (zatím) s chutí smějeme!

Ještě předtím jsme si ale vylezly pro zaslouženou K12 ...

která je těsně pod vyhlídkou, na kterou si já vylezu, a děkuji Marcelce za zdokumentování!     

Z vyhlídky se podívám, jak se nám mezitím slunečné počasí pomalu zase ztrácí ...

a tak tu chvíli posedíme, zhodnotíme naše vyhlídky ... no vidím to tentokrát na dlouho! :o

Z Přivýšiny klesáme k Jinolicím ...

vlevo vzadu jeden z našich cílů vrch Tábor, vpravo Bradlec a Kumburk ...

a moc se mi tahle pozvolna klesající cesta líbí! A tak se pořád ještě euforicky rozplývám nad podzimně zbarvenou krajinou, ukazuji Marcele vrch Tábor, který nás také ještě čeká, jenže sejdeme k rybníkům a jakási únava na nás začíná doléhat. A taky o té druhé odpolední začínám přemýšlet, jak ten Tábor (o dalších cílech raději ani nepřemýšlím) vůbec stihneme a hlavně, jak stihneme otevřené hospody na cestě?

Probudím Marcelu pospávající za chůze cestou do Jinolic ... v obci doplníme od domorodců vodu a v parčíku na návsi dáme pauzu. Rozcházení se už začíná být trochu citelné ...

když se vydáváme polní cestou do Kněžnice ...

s výhledem na vrch Tábor vpravo a "ten druhej kopec, kterej neznám" vlevo ... cestou nám zase vysvitlo odpolední sluníčko, tak se přece jen kochám a táhnu Marcelku alespoň k železniční zastávce Cidlina ...

projíždět tu vlak, kdo ví, jestli by na něj nenasedla ... :))

Má trochu krizi ... není divu, jsou tři hodiny odpoledne a my jsme se pohnuly sotva na 54-tý kilometr. A tak studuje kilometry ušlé, i ty před námi, a mám pocit, že ač o tom zatím nahlas nemluvila, vážně asi uvažuje o zkrácení, které nám o 4 kilometry dál bude na trase umožněno. Já jsem zatím "zaťatá" a počítám s tím, že ho nevyužijeme a na ten Tábor dojdeme, když cestu znám ...

a tak pořád ještě Marcelce ukazuji třeba Jičín a Zebín v dálce ... jenže do cesty se nám pomalu staví "ten druhej kopec, kterej neznám" a všechno je trochu jinak.

Jmenuje se Kozlov, se stejnojmennou zříceninou, v jejíž jeskyni nás čeká kontrola K13, a ke které jsme od rozcestníku pod ním z výšky 435 m n.m. během necelého kilometru vystoupaly o 171 m výškových metrů ... no můžu říct, že byl pekelnej a smích mě tu definitivně přešel! Strmej a nekonečnej, snad horší než Ralsko, a jen jsem si říkala, že jsme určitě jediný, kdo tuhle cestu šlape, protože nevím, kdo se zdravým rozumem by se do takovýho krpálu drápal?!?

nic neříkající, mírně vyhlížející foto ...

pokračování