Dogtrek Krkonošská Tlapka v Českém ráji - IV.

Kozlov nezapomenu ...

                                                                               z vícero důvodů ...

Drtím ten šílenej krpál, vyhlížím konec, kterej se zdá v nedohlednu a "to snad není možný?!" si říkám několikrát, Marcelu s Kenďou jsme nechali v hlubinách pod námi a pereme se s tím každá sama. Kilometr je kilometr, přesto se někdy zdá nekonečný, jako tady, ale KONEČNĚ! jsme u rozcestníku s označením zříceniny, hup dolů a téměř kolmých pár metrů nahoru, přicházím ke zbytkům zříceniny a vidím a slyším, že tu kdosi je ... že by opozdilí trekaři před námi?! Jééé, pořadatel Honza s doprovodem, to je překvapení!? Jenže, překvapení je oboustranné, dozvídám se totiž, že se právě chystali sebrat kontrolu, a zíráme na sebe v tu chvíli úplně stejně, oni nevěřící, že by tu ještě někdo mohl být, a já nevěřící, že už jdou kontrolu sbírat ... a musím říct, že mě to v tu chvíli dost zamrzí, že už se s námi tak nějak nepočítá ...

No nic, spolknu to, a jsem vybídnuta, ať si tedy pro kontrolu vlezu. Kromě skromných zbytků kamenných valů se ze zříceniny zachoval už jen vstup do podzemní chodby či jeskyně, ve které se nachází kontrola K13, pro kterou jsme se sem tak nadřeli ... sááákryš! Překazili mi plány ... myslela jsem, že se na to nějak, nóóó, já nevím, psychicky připravím :))) Že třeba počkám na Marcelu a polezeme tam raději spolu ... speleologie není vůbec lákavý obor pro mě :o Co se dá ale dělat, pod dohledem dvou párů dohlížejících očí tedy nasadím čelovku a lezu do otvoru v zemi

... na všech čtyřech, ve vlhkém listí a hlíně, stejně už jsem jak prase, tak je to jedno. Dobrodrůžo je nakonec ale jen krátké, kleštičky jsou po pár metrech v ohybu chodby, kde se strop začíná zase zvedat, tak si cvaknu tuhle zaslouženou kontrolu, seberu poslední ruličku Besipek za odměnu a skoro lituju, že to bylo tak krátké ... chodba totiž mizí kamsi do hlubiny, kam rozhodně nemáme dál lézt, a když nám Honza později vypráví, jak tu byl jednou už v podvečer sám a z hlubin "hladomorny" se ozývaly jakési zvuky, až to zapůsobilo i na něj, óóó, krásně se to poslouchá! Jen když si představím, že jít ještě pomaleji, mohla jsem tu taky být sama třeba v noci ... umřela bych strachy! :)))              

Vylezu ven, a lituju, že jsem si nevzala s sebou foťák ... je tu ještě někdo, kdo tam lezl dvakrát?

Já jo, abych si ten průlez vyfotila ... a když zase vylezu, Honza zírá podruhé, protože tak trekařů-prázdno jak si myslel, tu rozhodně není, přicházejí ještě Šárka s Pavlou ...

a vzápětí za nimi Marcelkááá! Takže, ač s tím už nikdo nepočítal, sejde se nás tu nakonec 5 bab a 11 psů ...

a na fotce to není moc vidět, ale na druhém konci mojí od pasu natažené šňůry mizící dolů je náš pes, který se s hýkáním také rve do jeskyně ... éééh!

Setkání to přes počáteční rozpaky bylo ale nakonec přínosné, dozvěděly jsme se, že kleštičky na věži skokanského můstku byly z bezpečnostních důvodů přesunuty na první schody, což nám mělo být řečeno na živé kontrole, kterou jsme nestihly, a také o těžbou dřeva rozbahněném úseku, který nás bude čekat. A také padne otázka o zkrácení, na kterou všechny kromě mě souhlasně kývnou, já jsem ale pořád ještě rozhodnutá to zkusit, i přes tu půl pátou odpoledne, sotva 56-tý kilometr a zbývajících 33 km do cíle ...

Nevím, proč jsem si myslela, že dosažením Kozlova už to bude jen z kopce ... už jen ale pohledem na itinerář a mapu je jasné, že není. Kopec se dál zvedá do těch svých 663 metrů, výhledy na okolní krajinu v podzimních barvách a odpoledním slunci ale stojí za to!

A tak kašlu na čas, necháme Šárku s Pavlou předejít, na vyhlídkovém místě jen kousek od Kozlova shodím bágl, vytáhnu sváču, aby bylo z čeho cestou brát, dělím se s Kazíškem ...

dobíjíme baterky z té přírodní zásobárny před očima ...    

a když nás dojde Marcelka, máme od ní tuhle památeční ... s vrchem Tábor za zády, a já si to s tím nezkracováním budu muset ještě pořádně rozmyslet.

Cesta k rozcestí před Košovem ...

nepotřebuje komentář ...

A když k němu dojdeme, rozhodnu se pomocí zbytků zdravého rozumu pro povolené zkrácení v tomto místě i já, čímž se nám trasa tak rázem zkracuje o 8 kilometrů, zároveň ale také o 3 kontroly, což nás na výsledkové listině samozřejmě zařadí až za všechny, kteří nezkracovali. Nevadí, prostě to dnes nevyšlo ...

a tak tedy "Sbohem, Tábore!"

V jednom z domků patřících k obci Hrádka doplníme u domorodců vodu a kolem kopce s příznačným názvem Na Kopci se stočíme k Lomnici nad Popelkou ...

a v posledních zbytcích světla v půl sedmé večer dorazíme po vlastním, pro nás šneky naštěstí hustě rozvěšeném značení ...

k nájezdové věži skokanského můstku K70

A musím říct, že stavba je to svojí mohutností a výškou přes 29 metrů opravdu impozantní, v šeru až připomínající třeba kosmickou loď ...

Na meetingu jsme byli důrazně vyzváni, nevstupovat na věž se psy, věřím ale, že výstup po roštových schodech do takové výšky, by byl překonáním se pro mnohé z nás i bez psa. Věž opravdu funguje též jako vyhlídková a já jsem rozhodnutá podívat se z ní na ten západ slunce! Kleštičky jsou hned na prvních schodech, tak rychle uvážu psa, cvaknu kontrolu, abych na to pak později nezapomněla, popadnu foťák a začínám stoupat. Což jde zpočátku dobře, s přibývajícími patry to ovšem přestává být "brnkačka", roštové schody snad nakonec nejsou až takový problém, spíš ta mohutnost a prostor kolem řekla bych ... kolik pater jsem nakonec vylezla nevím, ale odhadem něco málo přes polovinu věže, zírám (bez čelovky ... bylo pořád ještě světlo, ale šeří se rychle :o) do tmy nade mnou a odhaduji, jak se na tu vyhlídkovou plošinu vlastně dostanu, a čím déle tam stojím, tím víc se samozřejmě rozmýšlím a váhám, a stát tam ještě chvíli, nejspíš by se mi rozklepala kolena. Tak holt výhled na západ slunce vzdávám, seběhnu to zase dolů, mezitím dorazí Marcela a dáváme pauzu před noční cestou. No, být ta kontrola opravdu až nahoře, nevím, jestli bych nebyla bez ní :o

pokračování ...