Dogtrek Krkonošská Tlapka v Českém ráji - V.

Při pauze u věže lomnického můstku zalovím pro oba v zásobách baťohu, přihodím vrstvu do večerního chladu a připravím čelovku, protože než se o té asi půl osmé večerní zvedneme do toho pořád ještě dlouhého závěru, už se úplně setmí. Počítání kilometrů nechávám dnes na Marcelce, a že nám s těmi závěrečnými trochu zamíchala :))) "Softwarovou chybou" se jaksi stalo, že do cíle to prý máme 14 kilometrů ... týjo, už jen 14, to je dobrý!? Na druhou stranu se mi to zdá najednou nějak málo, ale prostě, nenapadne mě to nějak blíž zkoumat nebo přepočítávat, tak to už dáme, říkám si při nahazování baťohu a dle itineráře se "luční cestou z kopce" vydáváme do tmy ...

Lomnici si dnes neprohlédneme, trasa nás těsně před ní stáčí na polní cestu, kde po necelém kilometru ...

přijdeme na rozcestí s prvním křížkem ...

a ke křížku druhému ve Skuhrově ... kde shazuju bágl, dám psisku napít a fotím si, zatímco se Marcela věnuje rozcestníku, protože při pohledu na něj nám ty kilometry nějak nehrají? A tak se ukáže, že do cíle to jenom odtud máme těch kilometrů ještě 18,5 ... no, zjištění je to docela drsné :)))

Náhodně objevený krásný reliéf na křížku ...

a zlatý anděl pod křížem ... hezké místo pro zastavení a zároveň také místo našeho rozloučení, Marcela se rozhoduje, že končí a domlouvá se s pořadateli na odvozu. Já jsem rozhodnutá do toho cíle zkusit přece jen dojít, úsek z Kozákova na Malou Skálu totiž znám, šla jsem ho před rokem na Pojizeří, a tak se s Marcelou a Kenďou rozloučíme a v půl deváté večer mizíme do tmy, ve které v dálce před námi svítí jako maják červené světlo Kozákovské rozhledny.

Mineme poslední rozsvícenou samotu za Skuhrovem a klesáme celkem prudce z kopce lesem k potoku Hlubůček, kde už si pro to listí člověk musí dávat sakra pozor na zakopnutí a sklouznutí. Alespoň se soustředím na cestu a moc do toho lesa nekoukám :o Cestou podél potoka k chatám pod vsí Bezděčínem, kde se červená turistická stáčí do cesty rozryté a rozbahněné těžbou dřeva. Nepouštím se po ní a raději volím o půl kilometru delší cestu po silnici k rozcestí Zelený háj, kde si chvíli sedneme na hromadu čerstvě poražených kmenů, i když vím, že z nich budu mít tu smůlu všude. Překvapí mě na pokročilou dobu provoz na silniční křižovatce od Semil a Lomnice, tak zhasínám čelovku a ve tmě žvýkáme s psiskem rohlíky, nechávám ho odpočívat a přemýšlím o příštích kilometrech ... do druhého bivaku se mi nechce, při našem tempu budeme na Kozákově do půlnoci, hoďku až dvě tam posedíme a pak to dotáhneme do konce ...

Přes Zelený háj a Vrchy stoupáme tmou na vrch Varta, a čím jsme výš, tím teplejší vzduch je, až jdu zase zpátky do triček, jak krásně teplo tu je a taky ten rozhled po kraji, kde svítí vesnice a města v údolích, zatímco nad hlavou nám svítí hvězdy ... za tyhle okamžiky to stojí! Přehoupneme se přes 619 m Varty a ve 3/4 na jedenáct přicházíme do Bačova, kde nás zastihne smska od Marcelky, což osamělého nočního poutníka potěší, jsou už v kempu, kam to my máme ještě dobrých 12 kilometrů ... V navazujícím Komárově se červenozelená značka klikatí mezi domy tak, až se mi na chvíli ztratí úplně, a tak těch 1,5 kiláku na Kozákov dojdeme na jistotu po silnici. Světla vesnic a měst v údolích, nad Krkonošemi na obloze zavěšený srpek Měsíce ... nepopsatelná nádhera! Jen už nutně potřebuju zout boty a s vidinou zastřešené terásky stánku u chaty docházíme přesně o půlnoci poslední metry na Kozákov.  Otevřenou hospodu už dávno nečekám, proto mě překvapí, že celá chata do daleka svítí, otevřenými okny duní diskotéka a před chatou je značně živo. Týjo, možná bych dostala i něco k jídlu, jestli jede i kuchyně, ale tak moc si připadám jako exot, že jen potmě vklouzneme na terasu stánku, kde je krásně sucho, protože vzduch je tu na kopci sice krásně teplý, ale padá tak mohutná rosa, že všechno je mokré jak po dešti.

Kazíšek zalehává, já nakonec vytáhnu i tu karimatku a spacák, sundám boty, které blahořečím, neb tentokrát nemám jediný puchýř a oba večery lezu do spacáku i po těch celodenních kilometrech v suchých ponožkách! Z chaty to duní, venku halasí kuřáci, taxíky se tu točí každou chvíli, přesto okamžitě usínám. Budím se asi po hodině, po které dál střídavě usínám, ze spacáku se mi nechce, času máme dost, do cíle nějakých 9,5 kilometru a čas do půl deváté ráno. Ve dvě hodiny si spletu nasvícené ručičky hodinek a v domnění, že už jsou tři, nás pomalu zvedám a balím. V 02:30 vyrážím a překvapivě zjištuji, že jsem se o hodinu spletla, ale nevadí, přijdeme alespoň o to dřív ...

Cesta od kontroly K18 na rozcestí pod Kozákovem ... kde je to mokré a místy kluzké, jak jsem čekala. Sejdeme na louky, kterým se říká na Vzdychánku a kde překvapivě kolem cesty stojí 4 stany, ze kterých se ozývá pravidelné pochrupování. Potichu mezi nimi projdeme, stahuju psa, kterého velmi zajímají a když si představím, že bych v jednom z nich ležela a jen poslouchala, jak kolem ve tři ráno někdo chodí ... nic moc :o Kousek za stany se na křižovatce cest uprostřed louky zastavím, zhasnu čelovku a chvíli se dívám na oblohu, která má tady na kopci opravdu tvar klenby, s milióny drobných hvězd, které ve městě prostě nejsou vidět. Cestu z Kozákova přes Hamštejnský hřeben jsem šla už třikrát, vím tedy co nás kde čeká, a na to, co nás čeká ve tmě v lese, se raději nedívám. Šlapu za psiskem a jen doufám, že šustíme listím natolik dostatečně, že případní divočáci, ze kterých mám asi největší strach, zmizí včas ... "Dej si pozor na les, ať Tě nespolkne ... hýkal a rudý vřes ..." snažím se moc si svoji oblíbenou písničku zrovna tady nezpívat, moc si nevšímat zvuků v tuto dobu padajícího listí, srnčí oči vidíme každou chvíli a na hřebeni v lese dokonce zahlédneme psího parťáka některého z bivakujících trekařů. Jo, a zase mi zhasíná čelovka, ale to ještě vydrží :o

No dobrodružný Hamštejnský hřeben byl, a vím, že nás čeká ještě dobrodružnější přechod skal nad Koberovy ...

kam dorazíme ve čtvrt na pět ráno. Z teplých výšin Kozákova a Hamštejnského hřebene sejdeme do studené, mokré, husté mlhy, pod rozcestníkem vyměním baterky v čelovce ... Malá Skála kaplička 4 km ... Celou cestu z Kozákova blahořečím "holky z Pojizeří", že trasu vloni natáhly právě tudy, můžu tak v klidu mastit do cíle, přesto se mi v té mlze podaří splést si odbočku na modrou a dojdu až k vesnici Vrát. No nadávám si, hlavně proč jdu dál, když se mi to nezdá?! Podle mapy.cz nás to stálo minimálně 2 kiláky navíc ... vrátíme se na naši modrou, kterou už z loňska poznávám a stoupáme do skal ...

Je to tady docela o hubu za světla, natož potmě v tuhle dobu, úzká pěšinka se klikatí po svahu mezi skalami i po nich, ve světle čelovky mám před očima mlhu a hlavně páru ze svého dechu, stačí se smeknout nebo zakopnout třeba o šňůru a letěla bych dolů. Vzpomínám, jak jsme tu šli vloni s Helou s Vincentem v šátku a s Ejmi, a cesta, ač známá, zdá se nekonečná ...

poslední kontrola K19 na rozcestí nad Suchými skalami ...

pátá ranní, Malá Skála kaplička 2,5 km ... tak do nich!

kolem skály připomínající spícího ještěra ... první chalupy před rozcestím Prosíčka a klesání na Malou Skálu, které je tedy na závěr vražedné! Asfaltem, sklonem a tím nekonečnem ... kaplička, most přes Jizeru a v 05:51 kemp! Ve vojenském stanu pusto prázdno, tak lezu do prezentační místnosti a hledám někoho, kdo nám ten příchod zapíše. Budím spícího pořadatele a při jeho slovech "Bára mi řekla, že na trati už nikdo není" ... nemůžu si pomoct, ale dojem, že se tu s námi šneky nepočítá, je tu opět. Vím minimálně o dalších dvou lidech za mnou a zatím jsem se vždycky setkala s tím, že se počítalo, že ten 50-ti hodinový limit někdo využije ...?

Nic, jsem ráda, že mám zapsáno, všechno tu o té šesté ráno spí, je mlha a zima, jako první obstarám psího parťáka, aby mohl v kufru zaslouženě zalehnout, a já se nakonec odhodlám i do těch, prý pěkně studených, sprch. Týjo, tam byla ale kosa!!! :))) Budova připomíná umývárky ve Starých Splavech, jen zdi a nahoře pod střechou otevřený podhled, což je v tuhle roční dobu, v časnou ranní hodinu, v chladu a mlze pár metrů od řeky pěkně drsné, automat na dvacku a prvních snad půl minuty ledové vody, než se na celkem krátkou dobu roztekla ta horká, no vpravdě osvěžující to bylo! :)) Možná i tím, když o té sedmé ranní ještě zalézám v autě do spacáku, okamžitě usínám ...

Dlouho nespím, probudí mě studený nos, i v autě je zima, zachumlám se ale ještě do spacáku a čekám, až se ranní mlha rozpustí a nad Malou Skálou se udělá krásný den!

Jizera pár metrů za autem ...

a výhled na Suché skály ... tam někde za nimi jsme ráno přicházeli ...

Nasnídám se ze zásob a píšu si s Marcelou na vzdálenost asi 5-ti metrů, což zatím netušíme a dostávám od ní pozvání na čaj, což je pro mě, vzhledem k zavřené hospodě, úžasné! :) Kemp mezitím ožívá, všechno to vstává, venčí, pomalu balí ... taky se vyhrabu, a zjišťuji, že venku je tepleji než v tom autě! Popovídáme s Liborem, vezmu psisko k výhledu u splavu ...

který v tomhle počasí tedy je!

Hrnek horkého čaje a snídaně u Marcely stanu ...

s výhledem na Kenďu a Suché skály v pozadí ... až se mi z toho křesílka ani zvedat nechce!

Jedenáctá dopoledne, vyhlášení Tlapky i Mistrovství České republiky ... jsem ráda, že jsem tu byla, dostali jsme pořádnou porci Českého ráje, spoustu zážitků a zkušeností ... dík Marcele a Kenďovi za společnost na trase!!, Liborovi s Martinem též, i všem ostatním za příjemná i jen potkávání ... i pořadatelům, že do toho ještě šli ...

po vyhlášení se sbalíme i my, uděláme památeční u splavu, no, a jestli ještě někdy příště ...?

Za spoustu krásných fotek DÍKY Marcele, všechny ke shlédnutí zde a výběr mých fotek tu