Dogtrek v Turnově

Stejně jako vloni nás Martina pozvala na svůj trek v Českém ráji ... krásném, ale těžkém, a tak jsme dostali trochu zabrat.

Jizera v Dolánkách u Turnova

Váhala jsem, jestli se ze střední 23ti km tratě nepřehlásit na tu nejkratší a užít si ji v klídku jako vloni, nakonec jsme na ní zůstali, a byla jen moje chyba, že propozice jsem četla poprvé při pátečním večerním balení a tak mi nějak uniklo a nedošlo, jak náročný pro nás bude 8-mi hodinový limit na těžký terén této části Českého ráje. Psisko se po dlouhé prázdninové pauze těšil opět neskutečně, a možná díky ní, ale také poměrně chladnému počasí, mu tahle akce, narozdíl od nás dvounožců, nedělala žádné problémy.

Sobotní ráno se po propršeném pátku pomalu jasní do krásného dne, před osmou jsme v Turnově a pospícháme na cvičák na prezentaci a rozpravu. Ač je nám nabídnuta suchá cesta okolo, vybírám si tu přes mokrou louku podél Jizery, kvůli psisku, i kvůli sobě, protože se mi prostě líbí víc ...

Na cvičáku už se mezitím vytvořil choďácký koutek ...

je tu Vašek s Bártíkem, Lucka s Argem, Jana s Arri, Pavel s Aspinkou a Gabča s Annie, Kačka s Cairem, a taky Danek s Bessinkou ...

držení uším občas celý tatínek :)

Zaparkujeme mezi ně, vyslechneme si rozpravu o trase, ze které jsem kvůli štěkajícím psům slyšela sotva polovinu, a čekáme na náš start v 8:48, kdy ze cvičáku vycházíme společně s Vaškem ...

za námi Pavel, Lucka, stihneme se jen pozdravit s Marcelkou, která dorazila na kratší trasu ...

S výhledem na Hrubý Rohozec, přes Jizeru ...

kolem "profláklého" Dlaskova statku, který mám v paměti ještě z doby, kdy ještě tak profláklý nebyl ...

Lucka s Argem už do toho dávno šlápli a my s chlapama, dle itineráře, "stoupáme nad Turnov" silničkou přes obec Bukovina ...

stará chalupa se starými jabloněmi a výhledem na zámek Rohozec ...

Krásně je, loňské vedro se dnes nekoná a na výlet je ideálně chladno, z cesty po které šlapeme, je výhled na Turnov, Ještěd, oba Bezdězy a mám pocit, že i ten Říp jsem viděla, ale ...?

Od sochy sv. Jana po vrstevnici do Borku  ...

tou typickou písčitou lesní cestičkou v borůvčí mezi borovicemi, ke zřícenině skalního hradu Drábovna, o které si celou cestu myslím, že jsem u ní nejspíš nikdy nebyla, abych vzápětí zjistila že byla, v únoru 2014 na Přemkově výletu, jak s Vaškem vzpomínáme ...

na vyhlídku nelezeme, neb si právě z výletu pamatuji, že toho z ní moc vidět není, tak zapíšeme kontrolní odpověď č.1, a po kratičké pauze pokračujeme skalním městem ...

po silnici ...

s výhledy za zády ...

k hradu Frýdštejn, kde dáme pauzu trošku delší, přesto to nebylo víc než nějakých 15 minut ...? Chlapi si během ní vyměňují energeťáky a já jen zírám na ten jejich arzenál, zatímco nás oba se psem láduju (nejspíš vitamínůprostým) rohlíkem se šunkou :o

Opouštíme sluncem zalitý Frýdštejn a po krásném, ale terénem náročném Vranovském hřebeni rázujeme dál ...

vím, že jsou tu krásná místa, na která dnes bohužel není čas ...

po kořenech a kamenech pěkným sešupem dolů, mineme zříceninu Vranov, zapíšeme odpověď č.2, o které už jsme si mysleli, že jsme ji prošvihli, další otázka u vyhlídky Pantheon, kde vzpomínám, jak jsme si sem vyšlápli s paní Zajíčkovou na předloňském Pojizeří :))

A jsme na Malé Skále ...

připomenu chlapům to pivo, co si chtěli dát ...? :o Zajdeme na zahrádku pizzerky, chlapi na to pivo, já na polívku, které tu mají pro nás "polívkové" hned tři, že nevím, jakou si vybrat, jen to, že chleba ani rohlík nevedou, je trochu zarážející, navíc když sousedí s pekárnou. Ale což, dobré to bylo, dlouho se tu ale nerozsedíme, čeká nás totiž stoupání, které jsme si též vyzkoušeli předloni při nedělním pojizerském výletu, a které je tak vražedné, že nacpaná pizzou bych ho asi nevylezla už vůbec! Jo ... červená z Malé Skály k rozcestníku Pánovo pole, u kterého nás, když se dostatečně vydýcháme a vynadáváme, čeká okruh skalním bludištěm Chléviště, které je ovšem bombastickým zážitkem!

Proplétáme se jím po žluté značce, která místy jako by mizela ve skalách ...

kolem jeskyní a vyhlídek s vlasteneckými jmény, připomínajícími historii tohoto místa, které bylo za protireformace útočištěm pronásledovaných nekatolíků.

Na vyhlídku "Kde domov můj" vyběhnu jen na fotku ...

zamávám Bezdězům v dálce a mastíme za Pavlem s Vaškem ...

"Takovejch zbytečnejch kroků!" říká Pavel na moje focení, ale pár obrázků cvakne taky, a tak díky němu máme nějakou fotku i my ...

posbíráme cestou další kontrolní odpovědi a návratem k rozcestníku nás čeká druhá část okruhu přes vyhlídku Sokol, kde nás trochu potrápí hledání druhé kontroly, odměnou nám budiž výhled na Suché skály ...

Co je ale horší ... kromě Pavlovy krize :o ... je pohled na hodinky a zjištění, že na dojití do cíle v limitu máme nějaké dvě hodiny, což při našem tempu a pohledu do mapy na to, co nás ještě čeká, není nic moc ...

Pavel s Aspinkou, vzadu Bárt ...

No nic, prověříme kolena sešupem ze Sokola a vnoříme se do dalšího bludiště, kterým je známý Kalich ...

také už jsem tu kdysi byla ... stejné místo ... 

jen o sakra hezkých pár let dříve!

Prolézání je opět zážitkem, byť fyzicky náročným ...

když kličkujeme mezi skalami cestičkou v pohádkově bílém písku ...

až k v samém středu skal dokonale ukryté bývalé modlitebně Českých bratří, kde zapíšeme další odpověď, a Pavel: "Na Zbiroh nejdu!!"

ale je to dobrý, tady už se zase usmívá ... tak mastíme dál, ke zřícenině skalního hradu Zbirohy, kam už to též známe z loňského Pojizeří, jak se snažím Pavla upamatovat, a jsem nakonec i ráda za loňský "kufr", díky kterému už stezku ke zřícenině nemineme. A neminuli bychom ji ani tak, protože místo letos vypadá úplně jinak ...

pro auto široká vysypaná cesta s jezírkem jak umělým, zpevněnou odbočkou a zábradlím ...

místo vyšlapané cestičky s přírodním jezírkem (fotka z loňska) ... nevím, "úpravám krajiny" občas nerozumím.

Krpál ke Zbirohu je ale výživný pořád stejně, valící psisko mě hravě vytáhne nahoru, odkud hulákám na Pavla povzbudivá slova, jako že až tohle vyleze, tak to nejhorší už má dnes za sebou, protože žádnej krpál už nás nečeká, akorát v tu chvíli opravdu netuším, že nóó ... čeká!:o Na Zbirohu zapíšeme odpověď o místním přízraku Černého rytíře a v rámci možností optimisticky vyrážíme dál, jen kdyby se ta cestička v borůvčí nějak nezvedala ...?!

A zvedá se tak, že na Pavla se už se raději neotáčím, a chlapi klejou a přehlašujou se na Pojizeří na kratší trasy :))) Ve skupince, která se nás tu sešla, hledáme ty Martiny fáborky, které včerejším deštěm naštěstí! opršely z barvy černé na světle šedou, která ani tak není v lese na nalezení úplně ideální, a hledat ji za šera nebo dokonce za tmy, si nedovedu představit vůbec! Nakonec po nich hřeben zdárně přejdeme, dáme si téměř kolmý sešup po borových šiškách, které pekelně kloužou ...

a vynoříme se v Michovce, kde to taky známe z Pojizeří, jdeme stejný úsek s výhledem do kraje ...

a na nezapomenutelný Kozákov ...

a bylo by tu zase hezky, kdyby se k nám stejným tempem nepřidal chlápek s hárající seveřankou, která snad musela být v nejlepším či co, protože z ní psiska šílí po cestě i na základně, včetně toho našeho, který mě k ní vláčí vší silou a jakmile je necháme za zády, tak brzdí a otáčí se. Jít sami, nechala bych je předejít a v klidu se nechala táhnout za nimi, jenže sami nejsme, chlapi jsou vpředu a honíme ten čas, což tak nemám ráda a na náladě mi to tak nepřidává. Vezmu tedy Casanovu nakrátko, rozhodnutá pro směr vpřed, jenže psisko je rozhodnuté pro směr vzad, takže sehráváme pěkné divadýlko! Doslova ho vláčím dopředu s tím, že "tohle nemůže dlouho vydržet!?" No, vydržel, až jsem nevydržela já, nechali jsme všechny předejít, psa jsem nerada a zbytečně zpucovala, a ve fakt bezva prima náladě se honíme dál. Zpucunk asi k něčemu byl, protože psisko to sice za vytouženou táhne dál, ale přece jen už reaguje i na mě, chlap naštěstí zpomaluje, tak ho předejdeme, a doslova letíme po silnici údolím podél Jizery. Na posledních 2,5 kiláku máme asi 15 minut, Pavlovi už je to jedno, já to v tu chvíli mám ale tak, že mi přijde škoda té vynaložené námahy a vůbec všeho, aby nám cíl nakonec tak těsně utekl, tak se snažím udržet optimismus a do toho cíle nakonec dorazíme!! V 16:45, 3 minuty před koncem limitu ... ten závěr byl teda vražednej, ještěže nás nikdo nefotil, ten výraz by asi mluvil za vše! Psisko uvážu k plotu, jdeme na párek, který jsme v cíli všichni dostali, a počkáme na vyhlášení ... vida, ani poslední jsme nebyli!

Já mám ale největší radost z toho, že psisko to dal naprosto bez problémů ...

a díkybohu za toho "splachovacího" paličatýho chodskýho mezka, kterej nějakej zpucunk už dávno z tý medvědí palice pustil, moji trpělivost opět testuje hned při zpáteční cestě přes louku k autu, a doma se tulí pořád stejně. A koho choďák alespoń jednou v životě pořádně nevytočil, nemá správnýho choda! :)

Díky Martině za dobře připravenou a vydařenou akci, kterou jsem nicméně musela nechat trochu "uležet" ... nevím, ač jsme se rozhodně neflákali a i v té hospodě poseděli jen chvilku, bylo to pro nás, pro mě především časově, jakési náročné. Přesto, když ten report a fotky zpětně vidím, přírodou a krajinou to zase stálo za to! A pokud vím, tak i na Pojizeří jsou chlapi pořád na svých místech ... :)

Pár fotek tu