Dogtrekking Krajem K.H. Máchy - 2. ročník - druhá část

"Měsíc již zašel a temné šero plížilo se krajinou. - Skály i stromové v černých se míhaly mrákotách a zřiceného hradu temná věž strměla vysoko ve hvězdnatou říši ..."

Černé koruny borovic a mezi nimi noční kokořínské nebe. Tak tenhle obrázek mám nad hlavou několikrát za noc z pátka na sobotu. Jako vždycky spíš nespím než spím, ale i tak to na odpočinek stačí. A hlavně snad odpočívá i psisko, je uvázaný kdesi pode mnou a přes spacák a folii na něj nevidím, ale nikdo po mně nešlape, tak zřejmě chrní :) Nohy s vyrážkou trpí v podvlíkačkách a těsném spacáku. Poprvé se podívám na hodinky ve čtvrt na pět ráno, mám hlad, ale ještě se zachumlám. Věděla jsem, že budu vzhůru, tak jsme si budíky ani nedávali a proto nic nechápu, když se ve čtvrt na šest Liborův mobil hlasitě rozezní příchozí zprávou. Libor se vyhrabe ze spacáku se slovy "To bude Dědek!" a má recht! Dědkovy sms-ky "Tak šup a mažeme!" a vzápětí druhá "Vstávat a mazat, levá, pravá, seno, sláma!" jsou tím nejskvělejším budíčkem pro tohle ráno! Dědek Honza od choďáčků s námi v podstatě šlape už od startu, sice jen po telefonu, ale jeho povzbuzování a humor nás často drží na nohou. Je hezké mít přítele, který na Vás takhle myslí i v sobotu v pět hodin ráno :)))))

Nastává Kaziho ranní šílenství. Radostí, že jsme přežili noc, mě div neumačká a nezadupe, zlatíčko. Hrabu se ze spacáku a zjišťuji, že jsem právě nevědomky přišla na způsob, jak si na treku vyrobit vodu! Teplo ze spacáku ve foliovém pytli zkondenzovalo a spacák i všechno, co jsem si do tohoto prostoru vtipně nastrkala je poněkud mokré :))) No nic, navléknu celkem suché šusťáky, nalepím nové gelové náplasti, návleky už se neodvážím na kolena natáhnout, loknu si studeného pití, hlad přešel, snídani tedy dostane jen pes a my chroupneme jen Liborovu syrovou mrkev s tím, že snídani dáme později na cestě. Balením jsme se pěkně zahřáli, takže přesně v šest hodin ráno vyrážíme jen v tričkách - neuvěřitelné počasí na polovinu října.

Pomalinku se rozednívá, ale stále je tma na čelovku, kloužeme bahnitou žlutou turistickou trasou směrem k hradu Helfenburku. Malinký kopeček a už za skoro světla se před námi vynoří mohutné hradby. Přesně před sedmi lety jsme tu byli s choďáčky na výletě, Kazi byl tehdy čerstvě roční puberťák. 

"... rozstoupí se oudolí po levé straně v jiný, širší sice, ale krátký jenom dol. Uprostřed něho stojí vysoká, hustě porostlá skála, korunovaná zříceninami starého hradu; mnohem však vyšší ji obklíčující skalnaté stěny dolu toho, takže ani vysoká jednotlivá věž zřiceného hradu nepřenikne vrcholky jedlí vroubících po hoře ohromné tyto zdě ..."

Cvakneme kontrolu K7 na rozcestníku před bránou, chvilku tu postojíme, foťák ale ranní šero nebere a pak už bez čelovek scházíme pod hrad. Tady to z výletu znám, takže bez problému dojdeme po červené naučné stezce až do vsi Ostré. Jen jsem zapomněla, jak šíleně prudký ten kopeček z Ptačího dolu je! Slušná ranní rozcvička pro plíce. Usadíme se v Ostré před zavřenou hospodou a v půl osmé ráno dáváme snídani. Kdyby mi tak někdo nabídnul horký čaj, nezlobila bych se, ale o to víc se na něj budu těšit zítra v kempu. Na kraji vesnice je odbočka na křížovou cestu k poutnímu místu na vrcholu. Ááá, musí to být krásné, ale nějak nám ta naše vlastní kalvárie stačí.

      7:30 snídaně v Ostré                              Kalvárie Kostelíky u Ostré

Po žluté kolem skalní vyhlídky Opičí hlava, které jsme si ale nějak nevšimli :o a po červené po loukách a lesy až ke K8 na 71. kilometru. Kontrola se má nacházet na rozcestníku u skalního hrádku Hřídelík v obci Blíževedly. Libor jde přede mnou, mrkne na rozcestník a otáčí nás se slovy "Tady nic není". Dojdeme tedy k dalšímu rozcestníku na náměstí, abychom zjistili, že tady už tuplem kontrola není a že opravdu musí být na Hřídelíku. Podíváme se na sebe a každý se svými myšlenkami se vracíme zase zpátky nedaleko, ale v naší situaci citelně, ke hrádku. A vida, kleštičky visí za sloupem rozcestníku, stačilo ho jen obejít. "Libore. Libore. LIBORE!" Situaci zvládneme s humorem, já si dám na lavičce pauzu a odpovím na pár palce nám držících esemesek.

     cestou k Opičí hlavě

     K8 - Hřídelík

Vrátíme se na náměstí s krásným barokním morovým sloupem. Obvykle je to první věc, kterou si jdu vyfotit, teď ale uvážu psisko u sámošky a jdu si koupit Redbull. Psisku kupuji na doplnění půllitrovku vody, Dobré, z Novohradských hor :) Natankuji Redbulla a čekám na ta křídla. Jak tak šlapeme 2,5 kilometru po zelené k rozcestí Hvězda, pozoruji zřejmě spíše psychologický efekt, na lehkou, ale citelnou bolest kolene a pohmožděninu z Pustého zámku to samozřejmě nezabírá. Cesta je pěkná, podél tvrze ve Stranném a pastvin až do vísky Hvězda. Je jedenáct hodin dopoledne, máme krásný čas a Vlhošťským dolem rázujeme (tempo nechť si každý domyslí sám :o) k vrchu Vlhošť, který už nějakou dobu s obavou pozoruji.

 Vrch Ronov se stejnojmennou zříceninou. Tam naštěstí nejdeme ... kdybych tušila, co nás čeká na Vlhošti ...

    Stranné                                                ... kolem tvrze

Vyškrábeme se šíleným stoupáním do zhruba poloviny kopce a víc mrtví než živí dojdeme po vrstevnici ke K9, 78,5 km. Po žluté obcházíme a pak z kopce scházíme kilometrový úsek. Neustále brzdím Kaziho, který mě stále stejně táhne a mám opravdovou krizi. Zhruba 3,5 kilometru dlouhý úsek do vesnice Holany jsem celý probojovala sama se sebou a byly to nejdelší kilometry v mém životě. V Holanech se s obrovskou úlevou v půl druhé odpoledne složíme před hospodou. Uvážeme psiska a Connie ihned zalehává, náš magorek nikoli. Až když se bosa usadím u smažáku usoudí, že nikam neuteču a konečně si lehne!

 šílený krpál a to ještě ale není ...

    Vlhošť!

 Vlhošťský důl                                                      ... a začínáme stoupat 

   krásné ... ale mně se tu nelíbilo :o

 k Holanům

Kazi a Connie ... maminka a šťěňátko, jak jsme také po cestě slyšeli :))

Víc než jen půlku porce nejsme schopni sníst, druhou polovinu tedy dostává psisko. Zastávka to byla díky paní hospodské vskutku zábavná, dopijeme a razíme dál. Z psiska se po smažáku a amerických bramborách stává Frištenský, nechávám se tedy táhnout až na kontrolu K10 u skalního hrádku Jiljov. Půl třetí, 85 kilometrů, 16 km do cíle, když nebudeme bloudit. Je to povzbuzující pocit, bolesti v koleni a puchýřům to při chůzi po zpevněné cestě ale neulevuje.

    Hrádek Jiljov                                         Pomníček za Borkem

Cesta vede dlouhým údolím kolem impozantních skal ...

"Po obou sice stranách oudolí toho strmí vysoké skály, leč nicméně jsou si obě strany velmi nepodobné. Po levé straně stojí již od vchodu vysoká a příkrá písečná skalina. Mnohý dešt ji rozemlel v rozličné podoby zvířat podivných ... po pravé straně od východu k západu dolu se táhnoucího písečná skála jest v mnohé kusy nestejné šířky rozervána a výš a výše po sobě nad oudolí vystupujíc ohromné tvoří sem tam rozvalené stupně."

Děláme především kvůli psiskům častější kratší zastávky, protože vody je minimum. A jsme v obci Jestřebí. Dáme pauzu v hospodě u hlavního tahu na Doksy a jdeme ke hradu hledat kleštičky. Děsí mě představa, že za nimi budeme muset vylézt až na hrad, ale naštěstí jsou pod ním! Díkybohu!

  pauza před Jestřebím

   v Jestřebí pod hradem 

      Už "jen" 8 kilometrů do cíle!

a zpestření na posledních kilometrech

Cvakneme K11 na 92,5-tém kilometru a ožíváme. Neuvěřitelných pouze 8,5 kilometru do cíle! 4 kilometry k rozcestí Pod Braniborskou jeskyní už nicméně doťukávám ztěžka, do kopce a přes pokácené stromy není divu. Dělám časté zastávky kvůli psisku, jinak by náš magorek byl schopný se uštvat. Na pauzách není schopný pořádně si odpočinout, vody je málo a on stále valí stejným tempem za Liborem s Connie. Zařazuji tak nový povel "Neval!" :) Začínáme se potkávat s midaři a jak se dalo předpokládat, začínají nás dobíhat a předbíhat longaři s rychlým závěrem. Nechápu, jak to dokážou :? Ještě za světla cvakáme s nepopsatelným pocitem poslední kontrolu K12 na 97,5-tém kilometru a se zavádějícím pocitem jistoty, že teď už jen dojdeme po zelené značce do cíle se vydáváme na cestu.

Nóó, hezky jsme si na závěr zakufrovali, jen co je pravda :o Rázujeme po široké, ale nepříjemně velkými kameny vysypané cestě, přesto, že nám oběma připadá, že se ostatní trekaři někam vytratili. Podezřelé ticho a klid, začíná se stmívat a Libor zastavuje. Nepříjemné zjištění, že po zelené už určitě nejdeme a mrákoty při představě, co musíme ujít zpátky. Krizovou situaci zvládáme a obracíme se zpět. Díky adrenalinu necítím bolest nohou a jsem schopná držet s Liborem krok až k první zelené značce na záludné odbočce, kterou jsme stejně jako spousta dalších trekařů přehlédli. Během pár vteřin nastává tma, s čelovkami se škrábeme po zelené a modlíme se, abychom byli na správné cestě. Adrenalin zmizel a nohy už zase bolí, šlapu a myslím na to, že v plném kempu určitě zase nepoteče teplá voda. Přidávají se k nám dvě midařky, šťastné za naši společnost, protože také bloudily na zelené a společně dojdeme až k silnici za kempem. Uff, Dlouhý důl byl opravdu dlouhý! Za silnicí už to do kempu znám a někdy před půl osmou večer jsme za krásné atmosféry v cíli, v čase, o kterém v pátek ráno na startu ani jednoho z nás nenapadlo vůbec přemýšlet.

A zase zpátky k praktickým věcem, obstarat psisko, dojít do sprch, které jsou podezřele prázdné, protože teplá voda opravdu neteče. Nevadí, voda není tak ledová, aby se nedala vydržet, tak jen dávám pozor na obrovského vypaseného pavouka křižáka, který přes svoji tloušťku hbitě lozí za mouchami v pavučině proklatě nízko nade mnou. Hlavně na mě, prosím Tě, nespadni! Jdu si dát večeři, medovinu s pořadateli a každým kdo zrovna sedí okolo a s Liborem si povídáme o treku. Sedíme pak ještě venku a před půlnocí zalézám do spacáku. Spát nebudu, na to jsem ještě moc rozjetá z cesty, ale nohy i ruce to po 100 kilometrech s trekovými hůlkami potřebují.

Kempová nedělní ranní atmosféra             ... a procházka k jezeru

 hezké, že? :))) 

Nedělní ráno po snídani se s Liborem a brněnským sympaťákem (kdybych já si ty jména pamatovala!) jdeme projít k Máchovu jezeru. Kluci mají pech, jsou tu poprvé v životě a jezero je napůl vypuštěné a v mlze :))) Je to celkem zázrak, já totiž po těch 103 kilometrech, které jsme určitě našlapali můžu nazout botasky a chodit!!! Kolena nebolí, vyrážka je do rána pryč, levá noha má jen puchýř na malíčku, pravá též plus jeden na patě a zhmožděninu na bérci - slušný výsledek, jsem spokojená, jestli se to tak dá říct!

Dopoledne je vyhlášení. Díky společné cestě jsme si vyšlapali já 5-té místo v kategorii DTW2 a Libor 7-mé místo v DTM1, příjemné, milé, potěší, ale jen proto treky nechodíme. Jak to tak bývá, něco jsme cestou ztratili, ale víc jsme toho našli, do kokořínské krajiny jsem se i díky Karlu Hynku Máchovi zamilovala ještě víc - úryvky z jeho románu Cikáni, které jsem si vypůjčila k pár fotkám jsou tak výstižné, že mě při jejich čtení do tohoto kraje vždycky vrátí, a prověřili jsme hranice vlastních možností - upřímně, nikdy mě nenapadlo, že bych snad někdy mohla ujít 100 kilometrů :)))

Fotky většinou naše na rajčeti, pár vydařených od Stáni a z vyhlášení od Maya - děkujeme! Krásné, atmosférou nabité fotky od Tondy s Tomem

A jako na Oskarech poděkování na závěr: všem parťákům na cestě včetně Dědka!, pořadatelkám za příjemné zázemí, krásnou trasu, kterou nás opět posunuly dál a díky které bylo čím popsat ten čistý list papíru, a Karlu Hynkovi za úryvky z Cikánů :)

"Kolem něho květoucí lučiny, ourodné pole, modré lesy, jeho vlasť, jeho dědictví. V dálce temné hory valící se co zsinalé vlny k růžovému nebi a jako zkrvavělým obláčkům - loučily se s osamělým poutníkem ... dlouhá silnice táhne se rovinou, daleko - daleko, až v dálce - co zavřená řeka - v temné padá hory. Po ní daleko - daleko odchází ..."

Fotka od Tondy