Dogtrekking Krajem K.H. Máchy - 2. ročník - první část

"Tichá krajino! Jak často vábila mne samota tvá v stíny své, aby pobouřenému srdci poklid se navrátil! Jak často vrátilo ticho tvé, rozhostivší se v duši mojí, zrakům mým ztracený mír!?"

Já vím, já vím, kolikrát jsem psala, že už se na žádný long nevydáme. Jenže únava opadne, rány se zhojí a hlavně, lidičky kteří tomuto náročnému, ale krásnému koníčku propadli, Vás v tom nenechají. Pořadatelka Ála mi na moji rezignaci ihned odpoví "Tak alespoň mida dáš, ne? " a Věrka od choďáčků by Vás na něj poslala hned, takže i díky nim se 9. října s Kazíškem opět vezeme pozdním odpolednem do Máchova kraje.

Staré Splavy, dvakrát se netrefíme na cestu do trochu utajeného Holiday Campu, ale venčící trekaře nepřehlédnete, takže nakonec jsme tu. Dokýšovic dorazí chvilku po nás a dostáváme chatku se snad šťastným číslem 7. Náš budoucí parťák na cestě Libor s Connie už jsou tu - byl to ten "chlap se psem" bloudící s námi pod Borným :)) Jdeme se nahlásit a vyzvednout si mapu a itinerář s trasou úctyhodné délky 101 km, ideálně bez bloudění, což nehrozí, takže budeme rádi, když se vejdeme do 105-ti km. No, vskutku důstojné zakončení dogtrekařské sezóny!

Večer v kempové hospůdce, oheň v krbovkách, vstřícný personál, výborné jídlo i pití a úžasná atmosféra díky spoustě už známých tváří. Kolem jedenácté zaleháváme a po klidné noci po páté ráno vstávám. Dáme si vydatnou snídani a v 7:15 se scházíme na startu. S výborným jablkovým koláčem v ruce vyrážíme v 7:20 vstříc novým zážitkům ve složení já s Kazíškem, Jana s Dokym, Libor s Connie a Stáňa s Falcem a Fíkem. 

Tentokrát se na start stavím s nulovým očekáváním a následující dva dny před námi jsou prostě jak čistý list papíru. S vyrážkou na nohách jsem předem smířená, podařilo se mi zabalit jen 30-ti litrový batoh o váze asi 9 kilo, protože vzhledem k ideálnímu suchému a teplému počasí nenesu žádné zbytečné oblečení a k příznivé předpovědi počtu hospod na trase se netahám s nadbytkem jídla, seřídit ho tak, že se ramenou dotýká minimálně, v botách mám zevnitř na třech místech nalepené gelové vložky, oba palce i obě paty předem olepené gelovými náplastmi, oba malíčky polštářkovou náplastí. Uvidíme, zda to na 100 kilometrů bude stačit.

Staré Splavy, kolem Máchova jezera ... k Břehyni

Staré Splavy, písčitá cesta kolem už prázdných chat na břehu Máchova jezera. Zamlžené a právě vypouštěné jezero si nefotím, chyba, pak už se od něj odkláníme. Víska Břehyně a po žluté ke K1 na 10-tém kilometru. Hned u první kontroly (a ne sami) bloudíme, ale nakonec na skalní vyhlídku Králův stolec všichni zdárně vyfuníme. Po vlastním značení nádherně zbarvenými bukovými lesy k rozcestí U rozstříleného - tak se budu asi cítit na konci treku :o a po červené turistické Máchovou cestou přes Malý Bezděz k Bezdězu královskému. Někdo si nechává baťoh pod hradem a ke druhé kontrole si lehčeji vyběhne bez něj, nás to nenapadne a poctivě si bagáž vyvláčíme až na hrad. Kontrola K2, 11 hodin dopoledne, 17-tý kilometr a hlt Liborova rumu.

K1 - Králův stolec

Přes Malý Bezděz, ten velký je v mlze před námi ... a první brána

Seběhneme po kamenité cestě z hradu - optimisticky napsáno, ve skutečnosti uřvávám táhnoucího psa a dávám pozor, abych si nezničila kotníky, a v hospodě dáváme první pauzu. Většina si objednává jen polévku, já jsem tentokrát rozhodnutá tankovat energii kde se dá, takže si dávám smažáka bez přílohy. Nestíhající číšnice zaskočená návalem žíznivých trekařů mi natočí půllitr Kofoly místo třetinky, takže polovinu sklenice nechávám stát na stole.

K2 na Bezdězu

Z Bezdězu přes louky a Žďárský les přicházíme do vesnice Žďár. Obdivujeme roubené chalupy a chaloupky vrostlé do pískovcových skal, které lemují cestu. Máme za sebou něco přes dvacet kilometrů a já vzpomínám na nedopitou Kofolu :o Hurá, další hospoda! Doplníme pití i vodu pro psy, protože stejně jako předloni je jí na cestě pro ně nedostatek. Něco uzobnu, zkouknu začínající vyrážku a zvedáme se.

Vesnická památková rezervace Žďár

pauza ve Žďáru

Přes vesnici Kruh už typickým kokořínským údolím k rozcestí Pod Bořejovem na 30-tém kilometru. Je to jeden ze dvou bodů na trase, které mají oba ročníku treku společné. Za rozcestím na lesních cestách trochu bloudíme a našlapáváme další nemilé kilometry navíc. Správná cesta pak stoupá pořádným krpálem, kde se zapotíme. Přes Kočičí hřbety cestou vlnicí se opravdu jako kočičí hřbet k rozcestí U Kamenného vrchu jsme kolem čtvrté hodiny odpoledne konečně na kontrole K3 na 34-tém kilometru. Dlouhý úsek, po kterém se složíme na zem a lokem rumu zaháníme první známky únavy. Ještě je světlo, ale brzké večerní stmívání není daleko.

"Uprostřed ourodné roviny leží hluboké, ouzké, na mnoho však mil dlouhé oudolí ..."

Beškovským dolem, přes Dražejov, kde u pomníčku u silnice dáváme pauzu a já zjišťuji, že mi v batohu už bůhví jak dlouho bliká čelovka. Sakryš, baterky budou v háji. Obcházíme Nedvězí a přidávají se k nám trekaři Tonda s černým labradorem Tomem a usměvavý pohodář Slovák Martin s Coltym. Tonda je domorodec, takže má ponětí o zdejších cestách. Za všeobecného veselí mužské části party nastupujeme na Panenský hřeben. Stmívá se, nasazujeme čelovky a začíná jít do tuhého. Úsek ke kontrole K4 na rozcestí u zříceniny skalního hrádku Pustý zámek mě bude strašit ještě dlouho. Začínáme prudce klesat kluzkou písčitou cestou a skalnatým terénem. Zadek světlušky by pravděpodobně svítil víc než moje čelovka s téměř vybitými baterkami, ale není čas na výměnu. Využívám tedy záblesků světla z čelovek ostatních a snažím se ve zdraví dostat ke kontrole. Kaziho šílený strach, aby nám ostatní neutekli se ve tmě násobí a bezhlavě mě vleče za ostatními. Při slézání vysokého skalního schodu já teprve kladu nohu na schod, ale pes na napnuté šňůře už je za rohem. Nepěkně se praštím do holeně a mám co dělat, abych chlupatce nepřizabila. Od kontroly stále stejným šíleným terénem a já víc po tmě než za světla zázračně bez úhony dorazíme k silnici u obce Zakšín. Nekonečný čtyřkilometrový úsek po silnici a zpevněné cestě kolem pastvin do Pavliček, kde je ve statku s hospůdkou kontrola K5.

u Dražejova

Poslední kilometry ještě za světla ...

... operativní porada už s čelovkami

Je půl deváté večer, uvážu psisko k plotu na zahrádce, dám mu misku s vodou a doufám, že bude trochu odpočívat. V tomhle je to s ním těžké, spousta psisek zalehne a spí, náš závisláček si v lepším případě sedne, ale neustále mě vyhlíží. Cvaknu kontrolu, zapíšu příchod a jdu se zcivilizovat. Dávám si pro změnu jablečný džus a dostáváme zdarma polévku. Zbytek housky namočený ve vývaru pak nesu psisku a dostává další, za ten den už několikátou konzervou promazanou půlku rohlíku a hrst piškotů. Já si dám ještě jeden ze svých domácích rohlíků a další džus, protože budeme pokračovat dál. Jsme na 48,5-tém kilometru, při délce trasy je nezbytné urazit do půlnoci ještě nějaké kilometry, i když mě při pohledu do mapy trochu děsí evidentně skalnatý terén a vykřičníky pořadatelů. Domluvíme tedy na desátou hodinu odchod a zatím se v teple hospůdky sušíme a dobíjíme baterky. Svoje i ty v čelovkách, na další cestu si beru druhou čelovku a tu s novými baterkami si nechávám na druhý den, protože za světla rozhodně nedojdeme. V deset hodin se zvedáme k odchodu a Jana se Stáňou se na poslední chvíli překvapivě rozhodují, že ještě zůstávají. Pro mě není co rozmýšlet, 100 kilometrů je 100 kilometrů a ujít v noci co nejdál je jedinou šancí, jak trek zvládnout a druhý den slušně dojít do cíle. A je mi jasné, že chlapi mě tam svou schopností orientace v mapě, klidem, rozvahou a výdrží dotáhnou.

Rozhodně mě ale nešetří. Naše výhra domorodec Tonda a Libor jdou rychlým tempem 50 i 100 metrů přede mnou, záda mi v kokořínské půlnoční divočině kryje Marťo, ale ten je občas 50 i 100 za mnou, takže chvílemi šlapu hezky potmě sama. Cesta se nakonec ukáže na noční pochod jako ideální, lehký, příjemný terén a překvapivě se mi jde lépe než úsek předtím. Po pauze necítím únavu a to, že kolem sebe nic nevidím vnímám naopak jako výhodu. Kokořínských lesů jsme si už užili dost a kdo ví, třeba se sem podíváme s choďáckými výlety. I vykřičníky vyznačený úsek Martinské stěny se dá v klidu zvládnout. Cestička se ve světle čelovky sice opravdu vine těsně nad nechráněnými srázy, ale všichni to dáváme.

Odtud už je to jen kousek na 56,5-tý kilometr s kontrolou K6, kterou cvakáme pár minut před magickou půlnocí. Za dvě hodinky jsme nočním pochodem v terénu urazili 8 kilometrů, krásný výkon, který si zaslouží hlt slivovičky. Co dál? Bivak je doporučený až v obci Skalka za další 4 kilometry. Je rozhodnuto, nahodíme baťohy a pomalu klesáme Husí cestou. Nohám už se v botách přestává líbit a začínám cítit únavu. V jednu hodinu po půlnoci dojdeme na ještě ráno nepředstavitelný 60-tý kilometr do Skalky a tady se rozdělíme. Tonda s Martinem pokračují na nocleh do Rašovic, já už bych další 3 kilometry po silnici neušla a jsem rozhodnutá tu zabivakovat. Libor solidárně zůstává se mnou a na kraji lesa za vesnicí si najdeme místo na bivak. Žádné dlouhé hledání, uvážu a nakrmím psisko, karimatku hodím na listí i větvičky, spacák strčím do foliového bivakovacího pytle a konečně sundám boty.

Puchýř je zatím jen jeden na patě, ale pod gelovou náplastí, takže nezlobí, na dotek velice citlivá vyrážka - no, v podstatě si o nohy nemůžu ani zavadit :o - je na obou nohách po celé noze od kotníku po koleno, ale nejhorší paseku mi nadělaly těsné kolenní návleky. Kůže kolem jejich okrajů je k prasknutí napnutá a na pár místech jsou dokonce nalité puchýřky, jeden půlcentimetrový mám ještě teď. Se zatnutými zuby tedy servu návleky přes všechnu tuhle hrůzu a natáhnu si podvlíkačky, na přelepování náplastí už nemám sílu. Spím jen ve dvou tričkách a šusťákovce, na hlavě nic, protože nefouká, rosa moc nepadá, komáři neotravují a na říjen je neuvěřitelné teplo. Šusťáky a dalších pár věcí nastrkám mezi spacák a foliový pytel v domnění, jak jsem vyzrála nad vlhkostí a v půl druhé usínáme ...

pokračování ...? :)