Dogtrekking krajem K.H. Máchy - 3. obročník - 1. část

Říkala jsem si, jestli se mi na tom severovýchodě Máchova kraje bude líbit tak, jako na Kokořínsku ...

                                                                                            zbytečně ...

Zase se to po dvou letech všechno sjelo do Starých Splavů, kde se kromě personálu nic nezměnilo. Počasí stále ještě téměř letní, tak jsem Kazíška uvázala před chatku, kde si dělali společnost s roztomilou útulkovou kříženkou Zuzankou, a šla jsem se nadlábnout na terasu, kde se sedělo a povídalo. Veselo bylo až do meetingu, než jsme se dozvěděli, že letošní Mácha "je prostě o práci s mapou", z čehož jsem se už dopředu rosila hned, jak jsem ji dostala do ruky. Kraj kolem Ralska nemá tolik turisticky značených cest, čekalo nás tedy i dost vlastního značení, a tak se brblalo. Obzvláště vtipné od GPS-kářů, co máme říkat my, co chodíme jen podle té mapy? :o "Ještě jsem nebyl in a už jsem retro" zpívá nám výstižně Xindl X, když ráno u snídaně utvoříme náhodný retro kroužek a vzpomínáme, jak se chodívalo s krosnou s kovovou konstrukcí, v kanadách nebo v "pionýrkách" a nasmějeme se, než se rozprchneme na cestu. Libor nám jako správný parťák přišel nabídnout společnost, což s díky odmítám a posílám ho vpřed samotného. Letos se na cestu vydáváme sami, pomalu, Kazíškovým tempem, s cílem maximálně si ji užít, protože vzhledem k jeho věku je pro nás long tohoto obročníku posledním ...  

Zatím ale psisko nadšeně vyráží v těch našich 7:35, už známou cestou k jezeru, které je letos napuštěné ...

a to ráno u něj je prostě ... pecka!

Po modré kolem jezera, šlapeme první kilometry, s mapou v ruce, kterou tak nakonec nesu celou cestu - ještěže jsem si ji olepila, chlapi mě totiž hned po příjezdu s tím olepováním "kdyby pršelo" tak nalomili, že se sice nedá dát do kapsy, ale jinak by to nevydržela. Nevadí, dívám se do ní každou chvíli, nehodlám si k těm "rozumným" 93,5 kilometrům přidat těch kiláků moc, přestože nějaké to zajití si čekám ...

Choďana opět hrozně zajímá každý, kdo se za námi objeví, a tak všechny pouštíme před sebe, jinak s ním nehnu, a už jen tím se pomalu posouváme na ten chvost startovního pole :) Hned na začátek nás čeká úsek samá rokle, na který se na jednu stranu těším a zároveň mám při pohledu do mapy z jeho zvrásněného terénu trochu obavy. No nic, lepší jít ho teď, než na závěr ... jsem si tak jako myslela :)))) 

Počasí opět vyšlo na konec září ideální, tak jdu jen do trička, vyhrnu nohavice a začínáme stoupat. Předchází nás Lenka s dvěma huskounkami, holky hárající, voňavé, přátelské, pes v sedmém nebi, motivace jak blázen, a i ten terén byl nakonec překvapivě mírný, když šlapeme po hřebeni, sešupem k Dlouhé rokli, Měděným dolem, po lesních pěšinách mezi pískovci, které připomínají to Kokořínsko ...

Z Měděného dolu vyjdeme na rozcestí Nad Kraví roklí, kde dávám před desátou dopoledne první kratší pauzu, než se vydáme k necelé dva kilometry vzdálené první kontrole. Cestou v bílém písku, mezi borovicemi, kde to na čerstvě vykácených pasekách v tom už prohřátém vzduchu neskutečně voní pryskyřicí ...

k jeskyni Psí kostel, od které je to už jen pár metrů ke Skalní bráně ...

u které v 10:50 cvakneme K1 na 12-tém kilometru ... 

Na Skalní bránu je ještě lepší pohled zezdola, jak zjišťuji, když od kontroly seběhneme zase na lesní, písčité cestičky mezi borůvčím, směr Hradčany. Před nimi je rozcestník Kraví rokle, kde se nás zrovna sejde početná skupinka, a dumáme, na kterém že plotě je ta avizovaná druhá kontrola, za kterou si nakonec musíme vyšplhat na Hradčanskou vyhlídku. Téměř všichni necháváme psiska i baťohy pod ní, protože výstup na ni je dost náročný i bez nich, ale ten rozhled nahoře ...

na známé bývalé vojenské letiště ...

ale především na dominantu kraje - vrch Ralsko, který nás čeká ještě dnes ...

Zatím jsme ale na 16-tém kilometru ... Álo, Jitko, dík, že jste nás tam nahoru vyhnaly, stálo to za to! Seběhnu ke šťastnému psisku, který můj odchod okvílel, a jdeme do těch Hradčan, kde dáme v poledne první větší pauzu. Žádnou hospodu nevidím, nevadí, jídla máme dost, tak se těším, až spočineme na lavičce u místního rybníka, jenže moc klidná zastávka to tedy nebyla. Jednak nás zmerčí pán z Informačního střediska, pro kterého jsme v těhlech končinách nejspíš vítané zpestření, a jde si popovídat, a zadruhé nás dojde Lenka s huskounkami, které jí mám chvíli pohlídat. Pánovi vrazím do ruky mapu, ať se chvíli zabaví, což se daří jen částečně, a tak se snažím odpovídat, cpát do sebe ty rohlíky, vysypávat písek z bot a odtahovat od holek hýkající psisko :o

Z Hradčan vyjdeme do luk a lesů, kde se klikatí meandry Ploučnice, a tak vyhlížím, kde poslat psisko do vody. Pěkné místo hned zkraje u mohutného starého dubu, kde zrovna jakýsi civilista připevňuje list papíru na špalek před ním, což vzhledem k mé krátkozrakosti nepřečtu, a ptám se, zda se dostaneme k vodě. Prý by mi to nedoporučoval, protože v dutině stromu mají hnízdo sršni! Cože?!? Upaluju pryč, mám z nich totiž hrůzu, a až později se dozvím, kolik lidí i psisek tu poštípali. To by mi fakt ještě scházelo, stačí že nevím, kam vlastně vůbec dneska zvládneme dojít, a je mi jasné, že na živou kontrolu na 56-tém kilometru to tentokrát rozhodně nebude.

Ale krásně je tu u té řeky ...

kolem které jdeme ale jen kousek, než nás žlutá trasa otočí nahoru na sever, přes křižovatku Borečský les, kde přejde do červené, po které kolem druhé hodiny odpoledne dojdeme na okraj Mimoně. Prašnou cestou podél kolejí, kde to dnes připaluje jak v létě ...

Ralsko trochu blíž ...

dojdeme do města, a podle itineráře se zdárně domotáme na náměstí. Najdu nám lavičku s kouskem stínu pro uvařené psisko, a vydám se do cukrárny, kam pro trekové hole a karimatku na baťohu sotva projdu dveřmi. Jsem tam s tou výbavou, zpocená a zaprášená trochu za exota, navíc si všichni v tom teple dávají zmrzlinu, jen já si dávám horký kafe! Ááá, že ale bodlo! Shodím boty, hodím nohy na lavičku a vychutnávám si zaslouženou pauzu na přibližně 25-tém kilometru ... přelepím náplasti, nechám odpolední slunce vysušit vše propocené, a taky trochu studuju mapu. Jsou tři hodiny, ke třetí kontrole na vrcholu Ralska to máme odhadem 5 kilometrů, jenže jakým výstupem! Další kontrola je u Průrvy Ploučnice, kterou bych ráda ještě za světla, kterého v tuto dobu máme ještě tak 4 hodiny ...

Za náměstím přecházíme opět Ploučnici, ve které se Kazíšek konečně pořádně zchladí, projdeme sídlištěm a Vranovskou alejí míříme pomalu k tomu Ralsku. Nechci na psisko spěchat, a Vranovská alej je evidentně oblíbeným procházkovým a venčícím místem "Mimoňů", tak ho nechávám, ať si čmuchá, přitom ale přece jen pořád sleduji nepřehlédnutelný vrch před námi a taky hodinky, protože vím, co nás tam čeká a opravdu by to chtělo dát ho za světla ...

Ve Vranově poznávám cestu k parkovišti, kde jsme se ... musela jsem se podívat do archívu, 20. října 2007 to bylo ... sešli na choďácký výlet, při kterém jsme na Ralsko vystoupali poprvé. Pro 11-ti měsíční psisko to tenkrát nebyl žádný problém, zato dnes vím, že tu dostane zabrat ...

Po prvních metrech stoupání je odbočka na Juliinu vyhlídku, pro nás nepovinnou, jen prémiovou, nenáročnou, a tak si na ni zajdeme. Nechávám parťáka odpočívat, je na něj přece jen ještě stále teplo, i když se obloha pomalu zatáhla, a kochám se ...

rozhledem, "někam tam", kde jsme s Máchou prošlapávali kraj kolem Bezdězů při předchozích ročnících ... a doteď nevím, proč jsem tu nesebrala tu prémii :o No nic, nahodím baťoh a škrábeme se dál a výš ... hodně strmé je to místy, funíme oba, ale psisko přece jen víc, jde pomaličku, přesto si o pauzu sám neřekne, vím, že je pro něj musím dělat já. Po prvním dlouhém, strmém stoupání následuje lehčí část po vrstevnici, než se cesta znovu zvedne. Dofuníme k rozcestí Sedlo pod Ralskem, někdo tu nechává psiska i bagáž a pro kontrolu na vrcholu jde sám, mně se tu bágl a ani ten pes bez dozoru nechávat nechce, je to přece jen ještě kus cesty, a tak pomaličku stoupáme dál oba. Cesta je nepříjemně kamenitá, ale výhled, který se před námi začíná otevírat, dává zapomenout ...

Škoda, že jsme tu neprocházeli dřív, ještě za jasného počasí, viděli bychom i krásný západ slunce, protože čas běží ... a dolů proti nám běží i Olda, a povzbudí mě informací, že kontrolní kleštičky jsou před branou a nemusíme tak lézt až na věž zříceniny. Zase se mi cesta zdá delší než ve vzpomínkách a nedočkavě vyhlížím místo s vyhlídkou, kde na skálu začínají navazovat hradby. Hodlám tu zanechat psisko a baťoh, a pro kontrolu dojít sama ... 

Konečně jsme v podhradí!

Nechávám tu Myšáka, který ani moc neprotestuje, "je rád, že je rád", a dostává důležitý úkol hlídat náš šnečí domeček. Přesto si z něj raději beru třeba takové klíče od auta, i když víc než krádež je tak pravděpodobnější, že je někde ztratím :o

Zřícenina Ralsko ...

nevím přesně, proč na mě tohle místo působí vždycky pochmurně ...

přestože "Z trosek hradu je dobrý kruhový rozhled do dalekého okolí, je možno spatřit Ještěd, Hazmburk, Říp, rozhlednu na Vrátenské hoře u Kokořína, Bezděz, Hvozd, Luž, Jedlovou, Klíč" ... jen ten zkušený průvodce mi chybí, a tak cvaknu alespoň jednu výhledovku a hledám tu kontrolu. Jo, Oldo, samozřejmě, že špalku jsem si nevšimla a vylezla jsem pomalu až na věž :o V 17:30 cvakám K3, třicet a půl kilometru za sebou, 3 kilometry do Novin pod Ralskem, hodina a půl světla ...

Vracím se za psiskem, a jak tak poskakuji po kamenech, představuji si, jak mi tu klíče od auta někde vypadnou a lezu sem v neděli znovu :o Sbalíme a rychle dolů, jenže ono to ani dolů nejde tak rychle, jak jsem si myslela, protože cesta je, hlavně pro psí tlapky, dost kamenitá. Asi v půli kopce se z lesa vynoří Tatrovka, tady?! Svezení by ale bodlo, jenže až taková pomoc od domorodců dovolená není, tak necháme Pavla projet (měl to napsaný na kabině :), a jak scházíme níž, otevírá se před námi výhled do kraje ... 

Stále je ještě dost světlo, ale třeba s křížkem u cesty už má foťák problém ...

cestou mezi loukami a poli, s Novinami pod Ralskem na dohled a s posledním ohlédnutím ...

na Ralsko za zády ...

Do Novin přicházíme v půl sedmé, pospíchám, chci stihnout průrvu Ploučnice za světla. Jako bych tušila, když jsem se na ni byla podívat v březnu cestou z choďáckého výletu na Hamr, že tu budeme procházet možná už za tmy. Dnes bych ji ráda objevila dál a víc, jenže na plácku u otvoru ve skále jsme těsně před sedmou, foťák už nemá šanci, a na cestu nad průrvou už se bez čelovky netrefím ...

Průrva Ploučnice ...

:)) ... ale jo, bylo toho vidět víc. Taky se nás tu sešlo víc, každý cvakne kontrolu K4 a pospíchá dál, jen já vím, že tu dáme dlouhou pauzu. Uvažovala jsem i o bivaku, ale ten by byl teprve na 34-tém kilometru vražedný, a tak se usadíme na lavičku z kmene, svítí nám tu i lampa, psisko dostává zaslouženou večeři a odpočinek ...

Sedím tak na tom kmeni a v hlavě převaluju myšlenku ... zastavením sice pomalu vychládám, přesto jsem ještě z cesty zahřátá víc než dost, a taky zpocená ... ač podvečer, poslední zářijový, pořád je dost teplo ... třeba na takovou koupel v Ploučnici ...? Nikde nikdo, vím, že za mnou jde ještě Jarda a Lenka, jen nevím kdy dorazí. Dám si večeři, ta paštika z Kaufu za pár kaček chutná na treku úplně božsky!, vyčkávám, a začíná mi být chladno, jestli mám do tý vody vlízt, tak už bych měla. Poberu pár čistejch věcí a mizím k vodě, lampa osvětluje jen kruh kolem ní, zbytek se topí ve tmě, na bosé nohy je terén dost šutrovatý, tak se párkrát neubráním zaúpění, ale ta voda ... no prostě úžasný to bylo! Na teplotu jsem si rychle zvykla a šplouchala bych se tam ... pro extrémně zvídavé, ano, celá ... mnohem dýl, jenže slyším štěkat psy v obci, sakra, Jarda nebo Lenka! Ven z vody, ručník nemám, čas na oschnutí už vůbec, na můstku už bliká čelovka, obětuju tričko, jakž takž se utřu a opět úpím bosa na šutrech zpátky k psisku. Uff! Přesto mě Jarda zastihnul bez kalhot, a když mu řeknu proč, musím mu to opakovat dvakrát a možná z toho nespal :))

U Průrvy jsme strávili hodinu, během níž spadlo i pár dešťových kapek ze kterých naštěstí nebylo nic, vykoupaná a převlečená se cejtím jak mimino, a nebýt tak daleko před půlkou treku, i do toho spacáku bych tu vlezla. Ale je teprve osm hodin večer, přelepím náplasti a pomalu nás balím, když dorazí Lenka s huskounkami. Samotné ve tmě se jí dál nechce a do té půlnoci by taky ráda ještě šla, tak jestli půjdeme spolu. Hmm, má smůlu, že narazila na drsoně, co by šel dál klidně i sám, jenže to se na trecích nedělá a jeden nikdy neví, kdy bude za společnost vděčný. Tak na holky počkáme a po osmé hodině vyrážíme tmou ...

Lenka musí jít před námi, jinak nemám na neustále se otáčejícího choďana nervy, a tak s pro něj silnou huskouní motivací projdeme Noviny, stezkou podél Ploučnice, přes osadu Srní Potok, kde dáváme kolem desáté krátkou pauzu (40,5 km), po ní dál, stále stezkou podél řeky ... a taky lesa, který žije svým nočním životem. Psiska často větří a také to každou chvíli v té temnotě šustí, praská, houká a skřehotá, a když procházíme okolo rybníků před Mimoní, ozývají se od nich takové zvuky, že drsoň je najednou i rád, že nejde sám! :o

S pocitem Hýkala za zády dojdeme opět do Mimoně k Vranovské aleji, a ulicemi dokličkujeme podle itineráře na druhý konec města, k hospůdce Dřevěnka, kde je naše kontrola K5. Je nás tu víc, tak chvíli posedíme, doplníme zásoby pití, a před jedenáctou vyrážíme dnešní poslední tři kiláky za bivakem na rozcestí Borečský les, které jsme dnes již jednou procházeli cestou z Hradčan, což jsem, ééh, zjistila až doma z mapy :o

pokračování ...? :)