Dogtrekking krajem K.H. Máchy - 3. obročník - 2. část

Rozcestí Borečský les, půlnoc, cca 47-mý kilometr ...

Steleme si v borůvčí nedaleko rozcestníku, nic jiného se nám hledat nechce, je tu rovina, jen se mi tu zdá citelně chladněji než bylo o kus výš, ale to už je jedno. Lenka si ustele kousek dál, přestože Kazíšek by nocleh s huskouními slečnami jistě uvítal, a myslím, že zapadla do spacáku téměř okamžitě. Mně to klasicky trvá snad půl hodiny, než se zakuklím před padající vlhkostí, a první okamžiky i něco jako usínám, ale budím se snad každou hodinu, až si kolem páté ráno říkám, jestli raději nevyrazit dál, ale je pořád celkem tma. Strávím tak ještě hodinu čekáním na svítání a v šest se začínám balit, spí nás tu víc, tak potichu, zavolám na Lenku ahoj, věřím, že se k někomu přidá, protože já se svým tempem už musím vyrazit ...

V půl sedmé už je téměř rozedněno, že čelovku ani nezapínám, zpevněnou lesní cestou vyrážíme do druhého dne. Na 49-tém kilometru zdárně odbočíme na vlastní značení, a mám přece jen lepší pocit, že už jsme za tou půlkou, přesto mi živá kontrola až na 56-tém kilometru připadá hrozně daleko. Rázujeme, psisko v ranním chladu i svěže, podél meandrující Ploučnice, cesta ale vede trochu dál, takže z ní nevidíme ani kapku. 

Zhruba na 50-tém kilometru dáme rohlíkovou snídani zapitou studeným kofolovým mixem a stále po vlastním značení se blížíme k úseku, o kterém by mě zajímalo, jestli jsem jediná, komu připadal tak nějak ... jiný než na mapě? Značení končí, cesta nás vyvede na louky a já mám pocit, že jdu určitě špatně, navíc začíná lehce poprchávat, ale což, uvidíme kam dojdeme, podle mapy si nanejvýš trochu zajdeme ...

a svítání na rezavých podzimních loukách u Brenné ...

je pro mě nakonec jedním z nejkrásnějších okamžiků treku. Cesta se stáčí, před námi rybníček na Ferdinandově strouze, to vypadá nadějně, my snad jdeme opravdu dobře?! No radost mám, a tuplovanou z toho rána u něj ...

po malinké hrázi přejdeme strouhu, a mám pocit, že i to značení už tu možná bylo, kostel v Brenné ve správné vzdálenosti, a slunce vycházející za vzdalujícím se Ralskem ...

Po silnici kolem Brennského Mlýna, kde si dá psisko koupel v Ploučnici, odbočíme na žlutou, což se při pohledu do mapy může zdát jako zacházka, ale Ála s Jitkou vědí, proč nás sem posílají. Kousek od silnice je totiž kaplička ...

... omšelá, obrostlá mechem, s patinou, která se hned tak nevidí ...

možná snad s původními dveřmi ...? Prostě taková ta "moje" a dlooouho se od ní nemůžu hnout!

Při zacházce nás čeká ještě jedna zajímavost, u které mě ale v té chvíli napadala spíš zlomyslnost :o

jo ... pískovna! A obejít se to moc nedá, tak nejdřív nadávám, ale pak se směju, nabírám si ho do těch bot, psisko se v něm s chutí vyrochní, dík za zážitek, a hlavně, kdybychom to obešli po silnici, neviděla bych tu krásnou kapličku. Takže zpátky na silnici, kterou ale jen přejdeme a po celkem nepříjemné kamenité cestě rázujeme konečně na tu živou kontrolu!

09:00, 56-tý kilometr, ŽIVULE K6!

Musím říct, že jak jsem předchozí den brblala, že živá na 56-tém kilometru je pro nás šneky na první den daleko, dorazit na ni ráno má rozhodně něco do sebe. Dva čaje s griotkou, chleby s pomazánkou, úžasná buchta s čokoládovou polevou, příjemná společnost a vyprávění zážitků z minulého dne ... užívám si to snad víc, než večer. Schází se to a odchází, Gwen si vychutnává funkci kontroly povinné výbavy :), psí parťáci odpočívají ...

nebo třeba také překusují vodítka, jako nevinně vypadající slečna vedle Kazíška :o

Do půl desáté jsme tu poseděli, ale musím dál, pořád vůbec nevím, v kolik a zda do toho cíle dojdeme ještě dnes, a odvážím se (chyba!) naplánovat si Peklo kolem poledne a i tu Čertovu rokli bychom mohli dát za světla ...? Nahodím baťoh, po té úžasné snídani se zase usmívám na svět kolem jako to sluníčko, které se vyklubalo z mraků, shovívavě nechávám psisko čmuchat provoněnou cestu a místo "Tak póóóď!" měním taktiku na "Je někde před námi!", která pronesená slibným tónem překvapivě funguje :) Vykračujeme si těmi lesními, písčitými pěšinkami, i na tu modrou správně zabočíme, jenže tím idylka končí a nastává kapitola:   

                                             "Kufr jako kráva!"

"... po pravé straně je obrázek poustevníka, po 400m je vlevo méně znatelná cesta" radí itinerář, jenže mně tedy poustevník nepožehnal. Obrázek jsem nenašla, buď jsem ho přešla a odbočila později nebo dřív, došla do jakési pískovny, na modrou se sice vrátila, vlastní leností ale nikoliv na místo, které bych jasně poznala, a tak jsem se v tom lese zamotala tak, že jsem i pro mě doživotně nepochopitelně došla na opačnou stranu ke kolejím ... koleje ... co tu dělaj? Žádný tu nemaj bejt?! Vracet se mi nechce, mám je přejít ...? Tak tam dumám, ač koukám do mapy, nevím kde jsem, jen tuším, že bych se měla dostat alespoň do "civilizace" Okřešice. A jak v pohádce, objeví se děda se psem, příjemnej, usměvavej, jen bez těch brejlí na mapu vůbec nevidí, ale nasměruje mě do Okřešic, i cestu dál do Sosnové vysvětlí. Děkuju mu a říkám, že je pro mě doslova pohádkovým dědečkem, tak se směje a má z toho nejspíš zážitek na celej den. Já, bohužel, taky, a spíš na celej život, protože když domastím po nekonečné panelové cestě do těch Okřešic, až tady z mapy vidím, že jsem si zašla mnohem víc, než jsem tušila ... jo, 5 kiláků z toho bylo, které se na longu sakra počítají!

Pískovna, kterou zřejmě nikdo jiný nenavštívil ...

V Okřešicích se doplazíme na lavičku v parčíku, napojím psisko i sebe, a pod rozcestníkem dumám co dál, prochází tu totiž ta "naše" modrá, a ač mě děda do Sosnové poslal bezpečně po silnici, kolem autodromu, podle mapy bychom se z téhle strany na tu správnou cestu měli trefit mnohem snadněji. Po kufru už mi otrnulo, po asfaltu se mi už nechce a snad, proboha, nejsem přece až tak nemožná?! Baťoh na záda a hlídajíc na mapě každý milimetr, vyrážíme zdárně dohnat to zpoždění, protože na správnou cestu dojdeme, a taky už vidím dnešní značení pro midaře ... éééh, co bych za něj dala před pár hodinami!

Před jedenáctou dopoledne jsme na benzínce u hlavního tahu na Českou Lípu v Sosnové. Lavička, voda, KAFE! ... rohlík s paštikou, boty zout a nohy nahoru ... kilometr 61, nikoliv ovšem pro nás, ty vole, to byl ale kufr!

Strávili jsme na pumpě dobře hodinu, v čase, kdy už jsme měli být v Pekle ... v tom u Zahrádek, nikoli v tomhle :o Ale i o tom treky jsou, a tak jsem přestala počítat čas ... vždyť do cíle můžeme dojít až v neděli ráno, Kazíšek se prospal, a já si příjemně popovídala, nejdřív s paní na pumpě, a pak s pár longaři, kteří se tu zastavili, i pár známým midařům jsme zamávali. Po dvanácté "zvedáme kotvy" a opouštíme tenhle příjemný přístav, zamíchaní mezi midaři, až do lesů za Sosnovou kde ožívám a i ten foťák už zase začínám tahat, protože jsou tu ...

skály ...

13:45, rozcestník U Skautské skály, K7, 64 kilometrů ... ke skále samotné dnes nezacházím, znám ji ... stejně jako naučnou stezku Peklo u České Lípy, kterou si tentokrát projdeme opačným směrem. Jakýmkoli směrem, v jakékoli roční době, je tohle "peklo" ďábelsky krásné ...

navíc v tom dnešním říjnovém prosluněném odpoledni ...

že v sobotu už byl říjen, jsem se dozvěděla až v kempu ...

krásný způsob, jak ztratit pojem o čase ...

Většinu stezky jsme byli sami, nechali jsme předběhnout několik midařů a potkali pár civilistů s dětmi, z nichž většina si sama, nebojácně hladila Kaziho kožich, až mě to překvapilo, ale nejspíš působí tak sympaticky ...

i když i toho čerta tady chvíli připomíná ...

Fotím každou chvíli, a snažím se pamatovat na to, že baterky mi musí vydržet až do konce, jeden z nejtěžších úkolů pro mě na trecích, protože třetí baterii se mi snad ani kupovat nechce. Jsem zvědavá, "co z nich vyleze", povedených většinou jen pár, a jak tak kráčíme po tom dřevěném chodníku, představuji si, jak mi ten aparát vypadne z ruky hezky naplacato přesně do té škvíry a úplně slyším to žbluňknutí ...

nevím, jestli by se mi vůbec chtělo to bez něj dojít :)

pokračování ...? :o