Dogtrekking krajem K.H. Máchy - 3. obročník - a konec ...?
Ve tři odpoledne jsme venku z Pekla …
jestli je v tom opravdovým tak krásně, tak hurá do něj!
Známou alejí kolem zámku, dojdeme do Zahrádek u České Lípy ...
najdu nám lavičku v parku před zámkem v domnění, že choďák bude odpočívat … éééh, zvedne ho každý pes longařů i midařů, kteří kolem nás projdou, protože „co kdyby to byla ONA!?“ Tak odpočívám sama a přemýšlím, jestli se tu zastavit v hospodě na jídlo, první teplé od čtvrtečního večera už by docela bodlo :? Nakonec se rozhodnu dojít až do Holan, kde máme i kontrolu K8, na gulášovku a smažák, jak si tak představuji cestou Valdštejnskou lipovou alejí, kterou tentokrát vidíme za světla …
a také Vlhošť o kus dál … a ten kopec, co si ho s Vlhoští pořád pletu …
kolem rybníků s párem labutí a krásnou atmosférou slunečného podzimního odpoledne …
Slunce pěkně připaluje na asfaltce od aleje do Holan, a trochu tady na tom cca 72-ém kilometru meleme z posledního ...
Chlupatec hlavně, a říkám mu, ať vydrží, čeká ho voda a pauza, budu jíst alespoň hodinu!!! ... si tak představuji, když v 16:15 shazuju baťoh na lavici před hospodou v Holanech. Ze všeho nejdřív jdu ale cvaknout kontrolu na rozcestníku, na což bych pak mohla v té gastronomické nirváně také snadno zapomenout. Je tu docela živo, venkovní terasa celkem zaplněná, servírka vypadá zaměstnaně, přesto už vidím, že k nám asi hned tak nezajde, tak se jdu zatím zcivilizovat, a když se dlouho nic neděje, musí Mohamed k hoře, aby se dozvěděl, že „Už se nevaří, nemam už vůbec nic“!
Krajně nemilé v naší situaci, tak zase sbalím nechápavě koukající psisko, a jdu zkusit druhou hospodu na náměstí, kterou si s Liborem z předchozího Máchy dodnes pamatujeme, jenže už z dálky vidím, že je zřejmě už hezkou chvíli zavřená nadobro. No nic, u nosu máme vietnamskou večerku, tak povečeříme něco z ní a o teplém jídle si necháme zdát snad někdy v kempu. Nechávám Kazíška zdřímnout, času máme dost, i tu Čertovu rokli nakonec přece jen dáme za světla, ač jsem se s tím přes den už několikrát v duchu loučila …
Holany 1.10.2016 Holany 11.10.2014 ... tady se nezměnilo nic ...
Zvedám nás po páté hodině a cestou, kterou opět známe v protisměru, rázujeme směr Dolské údolí ...
Psisko po pauze a jako vždycky s ochlazením přicházejícího večera valí, já ... ale jo, až na ty opuchejřovaný a už citlivý nohy celkem taky :o Na odbočce do údolí jsme kolem šesté, ještě je světlo, i když už trochu zšeřelé, a jsem ráda, že tu nejdeme potmě, přece jen je to tu pro osamělého pěšáka takové zarostlé …
a pořád pěkně podmáčené, až jsem si nabrala do bot …
pod Chudým hrádkem je to v tuto dobu pořád stejně strašidelné, ale už se tu nebojíme … opět ho vynechávám, musím sem prostě vyrazit jednou za světla. Lezeme dál, oba ve svém živlu přes ty kořeny a lávky ...
pak už Čertovou roklí, která je stále poznamenaná povodní, která se tu tenkrát prohnala, a stále je to tu tak pěkně …
atmosférické ... :)
Z rokle vylézáme přesně v sedm večer a už téměř za tmy odcvakáváme 78. kilometr na kontrole K9 v Dřevčičích, kde také pořizuji poslední fotku z treku, před závěrečnými 15-ti kilometry ...
Než dáme krátkou pauzu psisku napít a sobě přihodit vrstvu oblečení, je tma jak v pytli, a co teprve za posledními domy a lampou. S mojí úžasnou čelovkou mi to ani nevadí, jenže horší je, že potmě nenajdeme odbočku na polní cestu, která nás měla dovést nejkratší cestou do osady Hradiště a Drchlava. Došla jsem po silnici až skoro ke křižovatce, a místo toho, abych na ní zůstala a do Drchlavy tak došla na jistotu, nedalo mi to, vrátila jsem se, abych ji opět úspěšně nenašla. No nic, nezbývá než jít po té silnici, vím, že za mnou půjdou Lenka s Romanem, potřebovala bych je potkat ... a opravdu se proti nám blíží dvě světýlka čelovek, jenže místo trekařů je to párek důchodců z Drchlavy, kteří se vrací na chalupu ze své pravidelné sobotní dřevčické hospůdky. Strkám jim mapu pod nos s nadějí, že mě na odbočku určitě nasměrují, místo toho jsou upřímně zděšení, kam že se to chci dostat, "Ježiš tam nechoďte! Takhle potmě a večer, to nemůžete trefit!" Nakonec jsme s nimi dorázovali po silnici až do té Drchlavy, ačkoli jsem se několikrát hodlala s díky odpojit a jít dál sama, protože, když to hodně zkrátím, pán naprosto nechápal čemu že se to tady ženská v mým věku věnuje :o S díky jsem odmítla nabízený nocleh ve stodole, sykajíc v duchu na psisko, které by nabídku přijalo bez váhání, dostali jsme radu na další cestu a s úlevou už zase sami vyrazili do tmy!
Vystoupali jsme mezi poslední drchlavské domy a sedli si chvíli u kostela sv. Mikuláše. Půl devátá večer, před námi potemnělá silueta kostela, vlahý vítr šumí ve větvích obrovských kaštanů, i pár dešťových kapek přivál ... úžasná atmosféra ... napojím psisko, zdlábnu kus čokolády, a přemýšlím, co nás asi tak čeká během toho náročného 12-ti kilometrového závěru. Do obce Pavlovice bychom odtud měli trefit téměř najisto, širokou prašnou polní cestou vyježděnou od traktorů, nejprve mírně stoupající podél pole a lesa, ve kterém to opět každou chvíli šustí a praská, navíc i větrem ve větvích, tak tam tou čelovkou raději moc nesvítím, abych náhodou neviděla, co tam není :o Když vyjdeme na rovinu mezi poli, cítím se přece jen trochu lehčeji, vykračujeme si celkem svižně a udivuje mě, jak neuvěřitelné teplo tu nahoře je, to by se to bivakovalo! Tma jak v pytli, jen v dálce svítí světla vesnic a měst, když se obzor před námi najednou na vteřinu růžově ozáří, až vidím ty typické kuželovité siluety vrchů tohoto kraje. To vypadalo jako ... blesk? Teď v září? Těžko ... a tak s jistotou, že se mi to jen zdálo, blížíme se pomalu k Pavlovicím. V remízcích mezi poli čelovka zhasnutím ohlašuje, že už dlouho nevydrží, což zrovna v tomhle terénu není moc příjemné, navíc se nečekaně rozpršely velké kapky. Sakryš, to mi na závěr ještě scházelo, do pláštěnky se mi tedy rozhodně nechce, ale už jsme v Pavlovicích na náměstí, kde ve 21:20 zapadneme do autobusové zastávky. A opět, jako na Holštejně, máme neskutečné štěstí, protože se rozpršelo.
No ráda jsem, že sedím v suchu, psisko stočené v rohu odpočívá, když se znovu zablýskne ... týjo, fakt bouřka?! K náměstí se blíží čelovka, tak zablikám tou svojí a podle bílé "peřinky" už vidím, že se blíží Olda, což znamená, že cíl tak máme v kapse! :) Za ním Jitka a její tříčlenná smečka, a jakmile oba zapadnou na zastávku, spustí se pořádný slejvák. Jíťa má celkem dost a zvažuje bivak na zastávce, kde by Olda solidárně zůstal s ní. Mně se do terénu, který nás na závěr čeká, také v dešti zrovna nechce, jenže mám obavu, že zůstat tady, nemusela bych to ráno do kempu taky stihnout, byť je to "jen" deset kilometrů, jenže pro mě jako vždycky výživných ...
A tak sedíme, liják bubnuje na střechu, občas se blýskne a zabouří ... jediná bouřka v září a já ji zažiju zrovna na treku, svým způsobem úžasný zážitek! Zvednu psisku náladu jídlem, vyměním baterky v čelovce a studujeme radar na Oldově mobilu. Pršet by mělo ještě hodinu a pak snad hodinu, dvě pauza bez deště. Seděli jsme na té zastávce nakonec do čtvrt na jedenáct, a když už jen lehce poprchávalo, podařilo se nám Jitku přesvědčit, že do toho cíle už to dneska společně dáme, protože Olda se stejně jako já těší na tu sprchu, jídlo a postel! Ve 22:24 vyrážíme pro poslední kontrolu K10 na 86-tém kilometru u kapličky v Popelově, ze silnice na Jestřebí odbočíme na Maršovice ... "výhledy", jak nás upozorňuje itinerář ... ale jo, přestalo pršet a na protrhané obloze svítí hvězdy, když o půlnoci drtíme poslední kilometry po červené, lesy, kolem Holého vrchu a pak úsekem samá rokle ... lehce napsáno, ale já s Jíťou jsme si tu pěkně hrábly. Vytáhla jsem tu kvůli místy celkem výživnému terénu trekové hole, po dešti podmáčeno, ve tváři hmyz jak urvanej ze světla čelovky, v hlavě totálně vygumováno ... poslední 4 kilometry, opět pocitově nejdelší v životě, a v neděli ve čtvrt na dvě ráno, kemp, hospoda, světlo, teplo, potlesk a CÍL!!!
V chatce spolubydlící Monča už ve spacáku a Zuzanka v pelíšku, a tak si vyprávíme první dojmy, mezitím obstarám psího parťáka, pospíchám na talíř frankfurtské polívky, trošku s Liborem povyprávíme, sprcha a ve tři ráno zalézám do spacáku. Na pár hodin, při kterých jako vždycky tělo odpočívá, zatímco hlava, a kdo ví co ještě, zůstaly "někde tam" ...
Nedělní kempové ráno ...
snídaně, povídání, balení, vyhlášení a jako vždycky překvapení, že nejsme poslední ... letošní Mácha byl nejistý téměř do poslední chvíle, ani cestou nám nebylo párkrát hej, proto je pro nás to, že jsme "jen" došli a mohli "být zase u toho", malým zázrakem. Oldo, dík, a pokud je vzájemný, tím líp! Álo, Jitko ... dík za seznámení s krajem, který bych bez Vás nikdy neobjevila tak, jako při "Máchovi", všem za fajn atmosféru, a ten nejdůležitější psímu parťákovi, bez kterého by nic z toho nebylo ...
Každej má tichej kout, kam chodívá,
když toulavý boty z kůže vyloví.
Každej má tichej kout, co zakrývá
smutek, pláč a kupu hloupejch starostí ...
Vytvořeno službou Webnode