Dogtrekking Pojizeřím za sluncem

aneb krajem Zapadlých vlastenců za prvním sněhem ...

Že letos nepůjdeme 40-tku v Jizerkách jsem věděla, přetažené koleno se při delší chůzi z kopce ozývalo ještě na jaře, ale tuhle akcičku jsem na stránkách Be happy Semily vyhlížela už hodně brzy zjara :)))

Po nádherných zářijových a prvních říjnových dnech sice předpověď počasí hlásí na horách i sněhové přeháňky, přesto v pátek večer přijíždíme do Autokempu Zátiší v Jablonci nad Jizerou. Za asistence radostí šílejícího psa zabydlujeme chatičku, je vystydlá, ale malý přímotop se snaží :o Je sychravo a od přímo vedle protékající Jizery stoupá vlhkost, ale v kempové hospůdce je teplo a útulno. Zatím tu jsou 4 choďáčci a během večera a noci přijíždějí další otužilí účastníci. Dešťové přeháňky bubnují celou noc na střechu chatky. Ráno, bohužel, počasí není lepší, chladno a přeháňky. V 8:38 vyrážím s mimózním psem na trasu výlet 24,5 km, tentokrát sama za starostlivých pohledů rodiny a známých - znají totiž můj orientační nesmysl :)))

Projdeme "Jablonečkem" a zahříváme se hned prvním výstupem po sjezdovce přes Tříčské vrchy (688 m) na Vysoké nad Jizerou, několik lidí dokonce i předcházíme :o Odtud po rovince kolem vleků lyž. areálu Šachty, okrajem Sklenařic za zvědavých pohledů krav z místního kravína a pak už stoupáme až k chatě Hvězda (950 m) pod Štěpánkou. Celou cestu střídavě drobně více či méně prší, takže rozhledy se nekonají, přesto jsou krajina i les v zachmuřeném počasí krásné, deštěm omyté jeřabiny a šípky, krásně zbarvené listí, rezavé i zelené louky ... míjíme spoustu křížků a pomníčků se soškami svatých, ale nechce se mi "týrat" v tomhle počasí foťák.

Na Hvězdě za sebou máme 13 km a na zem se snášejí první letošní sněhové vločky. Sbíháme kamenitou lesní cestou a dáváme se po zpevněné cyklostezce, pro mě nejhorším úseku cesty. Hustě prší, kalhoty to vzdávají a po nich částečně i boty, takže promočená šlapu a přemýšlím o věcech jako "kolikrát mi může ještě dorůst nehet na palci u nohy" nebo "jak to udělat, aby se špinavý a promočený pes v chatce neoklepal" a nebo taky "Co tady vlastně dělám?" :))) Déšť se mění v hustý mokrý sníh, foťák nevytahuji, už tak je mokrý, že to snad nemůže přežít :o Cyklostezka se zdá nekonečná, přistihnu se, že chvílemi přestávám vnímat psa na druhém konci šňůry, ten má zřejmě stejné pocity, protože se chvilkami prudce otočí a pohledem a ňuchnutím do mé ruky se ujišťuje, že jsem to stále já. Ani se mu nedivím, že mě nepoznává :))) Po asi 6-ti kilometrech konečně první chalupy obce Bosna, je to neuvěřitelné, ale sníh střídá modrá obloha a sluníčko. Z vrcholku obce scházíme po silnici do Pasek nad Jizerou.

Měla bych mít radost, ale klesání je prudké a kolena hrozně bolí. Za úpění, nadávek a brždění psa se sesuneme do Pasek, chudák Kazik táhne do hospody, ale já ho táhnu ke kostelu. Kostel je krásný, bílý s dřevěnou věžičkou, neodolám a nahlédneme i dovnitř. Od kostela je dechberoucí výhled přes náhrobky a kříže hřbitova na okolní svahy a vrcholky, nádhera, sem se musíme jednou vrátit! Zjišťuji, že pro kolena je snesitelnější, když běžím, takže čím dál prudší cestou "sbíháme" do Makova. Tady se dostavuje pocit obrovské úlevy, blaha a euforie.

Zvládli jsme to, teď už jen posledních 2,5 km do cíle krásnou stezkou podél Jizery, ne nepodobnou té semilské Riegrově. Tady naše snažení málem končí, rodina nám přichází v dobrém úmyslu naproti a pes při jejich spatření zabírá tak, že se vidím na zemi :o Chalupami "Jablonečku" a pak už silničkou do cíle v kempu. V naší kategorii jsme tři, náš čas 5hod.19min nám stačí na druhé místo, za námi je Sylva se synkem, kterého obdivuji, že to v tomhle počasí zvládl! Díky Věrce máme kromě spousty dalších cen i náš první pohár, ale myslím, že vyhrál každý, kdo se překonal a vydal se na trať.

Únavu, pot a špínu splachuje luxusně horká sprcha a pak už čas trávíme povídáním s Janou s Dokýškem, Evou s Keri a vyhlašováním. Večer je v hospůdce opět útulno, personál je stále usměvavý i přes špinavá psiska pod stoly a psí čumáky nakukující každou chvilku do kuchyně. Tleskáme choďáckým midařům kteří dorazili, nechtěla bych být v té tmě ještě na trati. Další noc v kempu, v neděli ráno se loučíme s Věrkou a tuším, že příští rok pravděpodobně dorazíme zase :) Uvidíme, jestli zase sami nebo jestli dáme příště cestu společnou ...

Foťák přežil a vydal pár fotek, bohužel s kapkami :o Za fota z cíle děkujeme Janě a něco jsme si vypůjčili z galerie zde - díky!