Dogtrekking Pojizeřím za sluncem

Poetický název, přitom pěkný masakr ...

                                           ... ale díky choďácké partě také neuvěřitelná sranda!

Tenhle semilský trek byl letošní "must-go" z několika důvodů - zaprvé je to pohodová domácká atmosféra, zadruhé je to zdejší nádherný kraj na pomezí Českého ráje, Krkonoš a Jizerek, zatřetí luxusní limit 15 hodin pro nejdelší trasu a nakonec je to díky Věrce také speciál choďáků, jejichž řady rozhodně musíme posílit :)

Celý rok jsem byla rozhodnutá přihlásit se na pohodovou výletní trasu kolem 20-ti km, ale délka MIDu pod 40 km, limit krásných 15 hodin a huškající Dokýšová mě nakonec zase donutili zaškrtnout nejdelší trasu 38 km. Na druhou stranu, začátečníci už dávno nejsme a máme přece už něco nachozeno! Nooo, několikrát jsem se po cestě za tohle rozhodnutí proklínala, nakonec toho ale myslím nikdo z nás nelitoval, protože díky zážitkům je tenhle trek další nezapomenutelnou akcí!

Místo startu Jesenný ...                                   ... a první kilometry v hustém dešti

Základna je tentokrát v "kempu" na okraji Jesenného. Je to pár chatiček na kraji lesa, louka na stanování a společenská budova se zázemím. Nocleh tentokrát nemáme, je to blízko a pokud se moc nezničím, tak bych v neděli ráda vyrazila na tradiční choďáckou procházku na Kuňku ... tak s tímhle přáním jsem se velice brzy po startu mohla rozloučit :))))))

Přes veškeré modlitby je sobotní ranní počasí noční můrou všech pořadatelů a trekařů. Déšť a mlha, jsem zvědavá, kolik z přihlášených 30-ti choďáčků nakonec dorazí. Na poslední chvíli měním plánované lehké boty za staré pohorky a po půl sedmé už je tu Dokýšová. Kaziho si nacpu dopředu pod nohy, ale náš meďan není zrovna dvakrát skladný :o Naštěstí nejedeme daleko a v Jesenném je dokonce počasí lepší než u nás, takže se začínáme i těšit. Vždyť už rozbahněná příjezdová cesta kolem kukuřičného pole slibuje nevšední zážitky :))) V kempu už je pár známých i neznámých lidiček a Kazi se hned běží seznamovat. Bohužel, lepší počasí mizí a začíná pršet tak, že rozprava před startem se přesouvá do jídelny. Někdo využívá možnosti přehlásit se na kratší trasy, my jsme tak praštěné, že o tom zatím neuvažujeme a necháváme si tohle rozhodnutí na první třetinu trati, kde je možné zkrátit si midovou na výletní. 

Náročný úsek podél Kamenice ... fotit nestíhám :/

Návarovský most - pěkně kluzký ...       ... a "příčetný" choďácký výraz :)))

Startujeme v 8:28 a díky Dokýšové si v poslední chvíli vzpomenu na trekové hole, které jsem pro sichr vzala s sebou. No, hole jí mohou být vděčné ještě několikrát za cestu, protože první kilometry se je marně snažím nastavit na větší délku, mám pocit, že je s sebou táhnu úplně na nic, jenom mi kvůli nim prší na ruce a vzteky jsem rozhodnutá zahodit je do nejbližšího příkopu. Jana mě uklidňuje, jednu si bere, já se zatím vláčím s druhou a už tady jsem rozhodnutá trasu dnes zkrátit, v tomhle počasí se to nedá dojít! Jdeme kolem pastviny s kravkami a holky jsou kouzelné, jak si nás jejich obrovské hlavy zvědavě prohlížejí. Jdu za Dokýšovou po trávě vedle cesty a vyhlížím vhodné místo k návratu na cestu, ale pozdě. Před námi je elektrický ohradník a Kazi už mě samozřejmě rve pod ním na druhou stranu. Ječím, sedám na zem mokro nemokro, baťoh nebaťoh, téměř v leže se plazím pod drátem a čekám, kdy začnu jiskřit. Nic se neděje, protože ohradník tu končí a je zřejmě naštěstí vypnutý :o

Cestou k Držkovu pěkně prší a fouká ...         ... chodská parta :)

Než se stačím vzpamatovat, už sbíháme šílenou prudkou cestičkou ke Kamenici. Mokré kořeny, kameny a hlavně pěkně klouzající bahno. Omlouvám se své trekové hůlce a jsem ráda, že ji mám v ruce! Úsek podél Kamenice je výživný, nahoru a dolů blátem, vodou zhora i zdola, po mokrých kamenech, kořenech, kamenných i železných schodech, uff, oddechnu si až u mostu v Návarově. Přejdeme Kamenici přes kluzký dřevěný most a po silnici dojdeme do vesničky Máchlov. Musím tu dát pauzu, přepálila jsem začátek a kvůli přehnaným vrstvám oblečení se pod pláštěnkou přehřívám. Najdeme azyl v suchu autobusové zastávky, kde redukuji 5 vrstev na 3 a pomocí pití a čokolády zvládám mdloby, které na mě už pomalu šly. Tady nás dohání nepřeslechnutelná choďácká midová parta a my se za chvíli vydáváme za nimi. Odbočíme ze silnice do lesa a v trávě u cesty nacházím hřiba, ale jakého! Houbařské srdce mi krvácí, protože vím, že ho s sebou vzít nemůžu, Dokýšová mi tedy blahosklonně slíbí, že se pro něj zastavíme při zpáteční cestě. Mám radost jako malé děcko a vidina houby mě posiluje po zbytek cesty :) 

Slunce!!! ... na chvíli :o

Přes louky do Držkova, v dešti, mokrou trávou a blátem. V obci doháníme choďáckou partu a už se navzájem nepustíme do konce treku. A musím říct, že takhle náročný a přitom veselý trek jsem ještě nezažila, protože Libor a "Dědek" prostě perlí :))))) Pavel s Xavim, Libor s půjčeným Aríškem, "Dědek" Honza s Atreyem, Romča s Akimem, Denisa s Dustinem, Renda s Wukem a Eliášem a ještě jeden choďáček, chodské holky dnes zůstaly doma, protože pochodují samí psí kluci. Australák Doky má z tolika chodů trochu hlavu v pejru :)

Nezapomenutelná Vrchůra ...

Po modré značce rozbahněnou cestou lesy a polem, pak po silnici míříme k důležitému bodu na místě zvaném Vrchůra. Název ledacos napovídá, protože po chvíli bloudění začínáme po správné cestě drsně stoupat. Funíme, nadáváme a nahoře ve výšce 750 m n.m. hledáme plíce, které jsme nechali v nějakých 370-ti m dole u Kamenice. Přestalo pršet, koluje rum a Liborova slivovička a kupodivu zjišťuji, že vůbec nemám chuť to vzdát. V počtu sedmi statečných tak pokračujeme k rozhledně Černá Studnice. Tady jsme s Dokýšovou doma a nejsem si jistá, zda je nebo není výhoda, že trasu znám. Cesta po hřebeni je opět plná mokrých kamenů, louží, bláta, kmenů stromů, okolí se topí v mlze a mrholí, ale při choďáckém povídání to ani nevadí.

Hřebenovka k rozhledně Černá Studnice ...

Jsme u rozhledny, uvážeme psiska, shodíme baťohy a dáváme si oběd. Česnečka a jahodový Hot Fruits mi připadají naprosto božské :))) Mlha mizí a trochu se vyjasňuje. Zvedáme se, 15-ti hodinový limit je krásný, ale pokud chceme dorazit za světla, musíme dojít tak do sedmé hodiny večerní. Cesta k prameni Nisy začíná nepěkným sešupem po mokré kamenité cestě a hlavně dřevěných chodnících, které jsou za mokra neschůdné. Jó, zanadávali jsme si pěkně :))) Na loukách nad Novou Vsí konečně nacházíme to slunce, za kterým nás tenhle trek poslal ... ale nebude to na dlouho :o

Od pramene Nisy zase na Vrchůru z druhé strany, i ta je nezapomenutelná :o

Zastavíme se u pramene Nisy a opět po mokrém kluzkém dřevěném chodníku a pak po silničkách a loukách dorazíme do Nové Mýtiny. A je tu hospoda! Mají tu sice akci a dovnitř nás nepustí, ale nám to nevadí, psiska i my jsme tak špinaví, že se raději usadíme venku. Zobnu ze svých zásob a chystám se přezout do lehčích pohorek, které táhnu s sebou. Jak tak ale Dokýšová začne z itineráře předčítat co nás čeká, čisté boty zase hodím zpátky do baťohu a jdou na mě mrákoty. Kromě rozbahněných lesních cest nás totiž v závěru opět čeká stezka podél Kamenice :o Vezmu si tedy alespoň suché ponožky, přelepím pár krizových míst a zahalím se do "netopýra", protože začíná zase pršet. V lese je ukrytá sáňkařská dráha a při přelézání jejího koryta se náš magorek málem přerazí - odřenou tlamu má ještě dnes :))) Trochu bloudíme, ale naštěstí bez zacházky, a už zase stoupáme na Vrchůru, tentokrát z druhé, neméně prudké a navíc kamenité strany. Plazím se a v duchu jsem rozhodnutá: "KONČÍM s delšími tratěmi! Už mě na ně nikdo nedostane! Počkat - za měsíc mě čeká 90 km, tak nic, no :)))))" ...

Palackého stezkou - výživný zážitek na závěr cesty ...

Konečně jsme nahoře, pijeme my i psiska, slivovička došla, ale je tu pořád rum a Liborova mini-hruškovice :) Z Vrchůry jdeme po zamlženém hřebeni na rozcestí Muchov, které je naštěstí před skalnatým vrcholem s vysílačem, protože už mě polévalo horko při představě lezení po mokrých skalách. A zase prudké klesání z nějakých 780-ti m n.m. až do Plavů ke Kamenici a jejím 350-ti m n.m. Pěkně si s "Dědkem" zaklejeme, protože i mě tentokrát pobolívá koleno. V Plavech se dáváme po Palackého stezce ke zřícenině hradu Návarov. Terén je opět dobrodružný, sotva nám trochu oschly boty a opadalo bláto, už zase jdeme marastem, po mokrých kamenech a kořenech, přelézáme padlé stromy, to však není nic proti stoupání ke zřícenině. Úplně jsem zapomněla, jak prudký výstup to je, psiska táhnou jak o život, přesto potíme krev. Nahoře se trochu vydýcháme, ale začíná se šeřit, takže, jak píše Věrka v itineráři, "spěcháme" poslední kilometry do kempu :o Máme to tak tak, protože v lese už je tma na čelovku a v 19:24 dobíháme do cíle. Sesuneme se na židle, zhltnu s psiskem poslední jídlo a uděláme rychlé vyhlášení choďáckých midařů - jsme s Kazíškem překvapivě pátí, což jsem ani nečekala. Kromě pořadatelů a těch co tu nocují už tu z ostatních závodníků skoro nikdo není, o to víc si ale navzájem zatleskáme. Nějak mi není jasné, jak může někdo říct, že šel "na pohodu" a přitom je už dávno v kempu, my jsme šli "jako o život" a jsme poslední :))))

Zřícenina Návarov ...                                   ... a poslední bloudění

Loučíme se - díky všem, bylo to s Váma moc fajn! - a nacpeme se do auta. Na cestě domů ale ještě uděláme malou zajížďku do vísky nad návarovským mostem. Je tu tma jak v pytli, čelovku má jen Dokýšová, moje jsou "pohotově" kdesi na dně baťohu, s rozjařeným Kazikem klopýtáme za ní a hledáme můj hřib. Našli jsme ho, má nakonec 20 centimetrů, váží čtvrt kila a je to odměna za náš dnešní výkon. Ve tmě světélkují srnčí oči, chytám tedy psa a ve tmě čekáme na Dokýšovou, která šla ještě o kus dál hledat kozáka a fakt ho najde! Může být někdo praštěnější než my? :)

Fotky - vzhledem k terénu a počasí nic moc :/