Dogtrekking Za štěkotem bígla - Slavkovský les - část druhá

Cestou, necestou, polem, nepolem ...

... právě mám po pauze světlou chvilku, takže si i pozpěvuji a povídáme si až na rozcestí Pod Krudumem, kde se před námi v lesích vynoří zbytky bývalého kostela sv. Mikuláše. Ááá, romantika jako blázen! Pro tohle stálo za to sem jít ...

Po osvěžení duše nás ovšem po pár metrech čeká zřejmě nejhorší výšlap treku. Nedlouhý, ale prudký kopec k rozhledně Krudum, jedním slovem strašný. Mám sice choďácký pohon - u zbytků kostela nás totiž předešla pěkná, velice voňavá a přátelská fenka a Kazi za ní táhne jako bychom do žádného kopce nešli! Funím a lezu, vidět mě můj kardiolog, pošle pro mě vrtulník a uloží mě na ARO. Pes mě rve kupředu, zkouším si tedy taky představovat něco pro rozptýlení, ale jde mi to tak pár vteřin :o Jakmile se zastavím, je mi snad hůř než když jdu, doplazíme se tedy krokem až k rozhledně, kde jako všichni ostatní trekaři padneme.

Uvážu psa, který mimochodem vůbec neví, že nějaký krpál vylezl a toužebně šilhá po opodál uvázané svůdnici, ech jo! Shodím baťoh, ze kterého se cestou stal mučící nástroj, těžce usednu na betonový podstavec rozhledny, která mi je teď úplně ukradená, a vracím se zpět do života. Sundám boty, na patě pod gelovkou už je slušný puchýř a moje červená vyrážka ... no lepší už to nebude.

Dokýšová se svojí závratí šplhá na rozhlednu, já si to s díky nechám ujít. Zklidňuji žaludek lokem Jägermeistera, což mě v kombinaci s nedávno spolknutou tabletkou pokládá na zem. Chvilku musím ležet a alespoň si přitom fotím věž ...

Uff, je mi zase dobře, tedy přiměřeně našemu stavu, a po pauze se zvedáme dál. Jenže, co jsme si vystoupali, musíme si sejít a sklon a terén si nezadají s cestou nahoru. Navíc leží přes cestu čerstvě pokácené stromy, před kterými hodím pěkný držkopád. Zrovna fotím Dokýšovou, Kazi zabere, foťák letí vzduchem a já si drsně sedám. Pádem se zapnula kamera, vteřiny po pádu mám tak zdokumentované na památku. Smýknu sebou pak ještě za šťavnatých nadávek asi třikrát.

Pět hodin odpoledne, 30-tý kilometr, zbývá 12 kilometrů ke kontrole u rozhledny Krásno. A nečeká nás nic krásného. Tedy, ne že by v podvečerním letním lese nebylo krásně, jenže baťoh mučí, puchejř bolí, je únava a žízeň. Dvě hodiny nám trvá ujít 3 kilometry ke Komářím rybníkům. Dáme pauzu, vykoupeme psiska a vnoříme se do lesů. Zatím nebloudíme, ale pár lidí si tu zacházkou našlapalo nepříjemný kilometr navíc.

Letní podvečer ve Slavkovském lese ...       a idylka u Komářích rybníků

Itinerář je slibný - "žlutá - špatně značeno, místy doplněno fáborky, po čase zmizí žlutá zcela" :) Pro následující úsek připravila Anička dvě varianty, my jsme si ho nedobrovolně prošly variantou třetí. Po pomalu mizející cestě, lesem, ve kterém jsem pohřbila koncovku trekové hole, stoupáním pasekou plnou suchých větví a vysoké trávy lechtající mé ovyrážkované nohy, jsme nakonec dorazily ke správné cestě. Právě jsme prověřily kromě fyzických schopností i ty orientační a hlavně psychické.

ještě jdeme po fáborcích, takže pohoda ...

ale tady už ne a to ještě šlo ...

Čtvrt na devět, před námi je cesta přes pastviny a v lesíku na jejím konci kontrola K3, živá, s jídlem, pitím, táborákem a možností bivaku. K rozhledně dorazíme z posledních sil ještě za světla před devátou večerní. Uvážu a obstarám magora, shodím batoh - ááá, konečně mi někdo sundal z ramenou tu kládu, usednu na karimatku, sundám boty, žvýkám řízek a vím, že tohle všechno pro mě tady dnes bohužel končí ...

Kontrola je teprve na 42. kilometru, což není ani polovina, druhý den hlásí opět třicetistupňové vedro a moje reakce na nohách vypadá hrozně. Puchejře bych zvládla, došla jsem s nimi všechny treky, netroufnu si ale kvůli infekci s vyrážkou do terénu na dalších 46 kilometrů.

Vyhledám ve tmě Dokýšovou se zprávou, že vzdávám. Ta se rozhoduje, že po bivaku zkusí druhý den dojít, vybavím ji tedy na cestu řízky a pitím, a jdu za Aničkou, která právě dorazila. V mém stavu se mi tu bivakovat nechce, potřebuji pro nebohé nožky čistou sprchu a Jana stejně vyrazí brzy ráno. Anička mě potěší: "Jo vyrážka? Tu já mám taky a ještě horší" :))) No, kdybych druhý den pokračovala, budu ji mít taky ještě horší, domluvím si tedy odvoz do kempu, rozloučím se s Dokýšovou a spolu se Slovenkou Monikou, která skončila kvůli křížovému kolennímu vazu odjíždíme. Kazi se veze v oddělených kenelkách spolu s huskounkou Chery, Monika si vpředu povídá s řidičem ... a já vzadu polykám slzy. První vzdaný trek! Netušila jsem, jak těžké bude se s tím smířit. Navíc se teď na žádný long v dohledné době, a jestli vůbec ještě někdy, neodvážím.

V tichém a téměř prázdném kempu se zcivilizuji a o půlnoci s Kazim sami ve stanu usínáme. Sobotu strávím v kempu nakonec i tím povalováním na sluníčku, když už mám tu dovolenou, povídáním s trekaři, kteří se pomalu trousí do kempu po svých nebo autem, a odpoledne také s částí rodinky, která za námi přijela. Nakonec necháváme Dokýšovou bojovat na trati, klíčky od auta svěříme Aničce a navečer odjíždíme domů. Však ona se k někomu přidá a zvládne to, večer si ale přece jen dělám starosti ... a ona, abstinentka, zatím vesele popíjí s trekaři v hospodě :)))

 "Dobré ráno" :)

Zátiší s trekařskou nohou ...                          a KONEČNĚ spící choďák!

Co bude s naší milovanou dogtrekařinou dál, nevím. Naprosto chápu longaře, kteří si se mnou povídali o všech svých neduzích, potížích a zraněních z longů, a přesto jsou tu znovu. Závislost nejtěžšího stupně. Navíc, vyrážka už je téměř pryč, puchýř splasklý ... že bych vynechala jen ty letní longy? :))))

 a foťák mi při pádu na zem sám pořídil na závěr tuhle krásnou kempovou fotku ...  

Někdy s nasazením zdraví pořízené fotky a od Dokýšů tady - dík :)