Dogtrekking Za štěkotem bígla - Slavkovský les - část první

Vysněný letní trek. Těšila jsem se, že nebudeme mrznout na bivaku, na světlo dlouho do večera, na to, že konečně půjdeme opravdu na pohodu, když nás pořadatelka Anička Tichá lákala slovy "tohle je pozvánka na příjemný, nenáročný výlet, takřka "zn. rodinný", který nebude prověřovat vaše fyzické, duševní a orientační schopnosti". Nakonec nás, vzhledem k tomu, že Anička je zdatná dlouholetá longařka, prověřil důkladně :)))

Poslední čtyři drahocenné dny mé dovolené. Místo povalování se na lehátku nasedám ve čtvrtek po poledni s plnou polní a psiskem do Dokýšovic auta a míříme směr Karlovarsko. Po čtyřhodinové cestě, při které jsme si prohlédly nejen podbořanské chmelnice, ale díky malé zajížďce i Říp - děkuji! :)), přijíždíme v pět odpoledne do kempu Březový háj v Březové u Karlových Varů. Vzhledem k lokalitě mě překvapuje jistá zpustlost kempu a to, že na vrcholu sezony tu kromě nás trekařů téměř nikdo jiný není. Pro psí akci nicméně ideální prostředí, alespoň nebudeme nikoho rušit a že to taková početná huskouní smečka dovede :o                                               

Dokýšová nám vztyčí svůj naprosto skvělý stan, který je tak originální, že si jej lidé fotí jako kuriozitu. Kempová restaurace jede jen na objednávkový systém a my předem objednáno nemáme, jdeme se tedy podívat do Březové po něčem k snědku. Pěkná restaurace, se kterou pro nás Anička počítala je bohužel od pondělí zavřená (pravidlo dobře známé všem pořadatelům, že :) a zakouřená hospoda o kus dál se nám nepozdává. Hned vedle kempu je také restaurace, ve které nakonec chtě nechtě zakotvíme a hned poznáme, že jsme v Karlových Varech. Majitel Rus a ceny též pro Rusy, dáme si tedy "jen" polévku za 90 korun, ale dostaneme k ní naprosto vynikající chleba, psiska mísu vody a máme zážitek na celý život :)))

Studie itineráře a ráno opouštíme bránu kempu. Kaziho rozkročené nožky = "táhne jako bejk"!

Tenhle dogtrek je takovou komorní akcí, není v seriálu MČR, neláká tedy běžce a sběrače bodů, ale jsou tu skalní trekaři, kteří si dokážou trek užít a vychutnat. Na meetingu je veselo, Anička je stručná a rázná a v itineráři opět nechybí perličky jako "50m krz smrčky, za nimi je srnčí stezka" nebo "příšernou bordelatou cestou z kopce dolů" a taky "odbočíte na neznatelné koleje" :o Jsme zmordované cestou a vedrem, zalezeme tedy brzy do spacáků tentokrát i s Kazíškem, který je blahem bez sebe a celou noc vzorně prospí. Není třeba se moc nabalovat, ale od řeky, kterou máme pár metrů za hlavou přece jen táhne vlhko a chlad. Noc je klidná, ale stejně ji spíš probdím než prospím a v pět ráno nám zvoní oba budíky. A také začne houkat alarm auta ve kterém spí Dokýšek, takže už asi nespí nikdo :o Po vydatné snídani se nám podaří ještě relativně brzy v 7:00 vyrazit.

Kolem Střeleckého mlýna

86-ti kilometrového longu se nebojím, na Kokořínsku jsme ušli téměř sto kilometrů, a mám pocit, že jsem většinu možných problémů vychytala. Ale, jak se říká, nechval dne před večerem. Cítím, že 11-ti kilový baťoh, který si nahodím na ramena bych měla mít výš, jenže se mi nedaří ho tam jaksi dostat, nechávám ho tedy tak, do rukou hůlky bez kterých bych neušla ani to co jsem nakonec ušla, procházíme bránou kempu azurově modrým letním ránem vstříc novým zážitkům!

Stoupáme nad přehradu, je nádherně!

Po mostě přes řeku Teplou a už to jede - fáborky nás vyvedou na kopec nad napůl vypuštěnou vodní nádrží Březová, lesy, mezi loukami. Na konci louky u lesa zřejmě záludné odbočení, nikoli ale pro nás. Naší rychlostí sem totiž dojdeme právě ve chvíli, kdy se snad 6 trekařů vrací ze zacházky, jó, někdy je pomalejší tempo výhodou :o Dolů přes hlavní tah na Plzeň a po silnici mezi golfovými hřišti směrem Svatošské skály. Na silnici to i přes stále ještě ranní hodinu začíná připalovat a asi kilometr před skalami musím dát pauzu. Vysypu nepříjemné kamínky z bot a dám napít sobě i psisku. Pravá noha nesedí v botě tak pevně a i přes namazání cítím tření na patě. To není dobré, ale budu doufat.

Musherka Šárka, treky chodívá se 6-ti až 7-mi huskounkami. Tentokrát ale jede náš long na kole, v sáčku a sukni, více méně stejnou trasu, NECHÁPU! :o :)))

Vynoříme se na kraji lesa a zatají se nám dech - v údolí pod námi se vine mohutný tok Ohře a přímo z vody vystupují štíhlé útvary Svatošských skal. Jenže cesta dolů k té nádheře je na zabití, neuvěřitelně strmá, po klouzající prašné kamenité cestě. Dole psiska letí do řeky a já jim závidím, místo koupele se pohoupáme cestou přes visutou lávku a stezka po druhém břehu nás dovede až k historické Lokti. Na stezce jsme až na pár cyklistů sami a po rovině ve stínu podél řeky se jde krásně.

Krpál, s těžkou krosnou a tahacím magorkem "ideál" ...

... ale stálo to za to!

Pauza u pramene - hydrogeologický vrt 231 m hluboký. Psiskům chutnal, my jsme to neriskly :)

Závidím vodákům, nasednout tak do lodi, nožky spustit do vody ... nádherná představa, místo toho nás po téměř 17-ti kilometrech od startu pohltí Loket. Krásně opravené, čisté, historií čišící městečko s hradem ve svém středu mě nadchlo.

Je přesně 11 hodin a město je rozpálené, zkusíme tedy hrad, ale je tu plno lidí a dál než před bránu se nedostaneme, vzdáváme to a najdeme si stinné místo na náměstí u úžasné hluboké kašny plné čisté vody. Naplánujeme delší pauzu do 12-ti hodin, sníme pár mých kuřecích řízků, kterých táhnu kromě spousty jiného jídla asi 8 a já sundám boty a ponožky. Hmm, nevypadá to dobře. Na pravé patě v místě tření je malinký puchýř a hrana paty je citlivá, levá noha s malým puchýřem na malíčku o kterém ani nevím vypadá dobře, ale pod horním lemem ponožky začíná červenat kůže. Je to další daň, kterou platím za treky. Od longu na Kokořínsku před dvěma lety mi při delší namáhavé chůzi kůže kolem lemu kolenních návleků nebo ponožek zčervená a na dotek zcitliví. Jedná se zřejmě o alergickou reakci jednou poškozené kůže, nesvědí a časem zmizí. Dnes jsem ji takhle brzy nečekala, kůži jsem předem připravovala, při 30-ti stupních ale není divu. Nejradši bych nohy strčila do kašny, místo toho je znovu promažu, patu s puchýřem zalepím gelovou náplastí a zvedáme se.

 "Smrťák", netuším, že si fotím symbol tohoto a možná i dalších treků ...

Krásným parkem a pak cyklostezkou podél řeky míříme k první kontrole před obcí Staré Sedlo. Cesta je skvěle natrasována, protože v poledním horku procházíme ve stínu stromů a navíc se slunce občas schová za mrak. Ve Starém Sedle má být podle itineráře od 11 hodin otevřená hospoda U kaštanu. Plazím se vedrem a představuji si lavičku pod kaštanem a vychlazenou Coca Colu. Místo toho otvírá hospoda až ve tři odpoledne a krám naproti má také zavřeno. Vztek mi zchladí vietnamská večerka o kousek dál, která sice Colu v chlaďáku nemá, ale vyžahnu alespoň jakž takž studeného zeleného Liptona. Jsme na 22 kilometru a příštích 40 kilometrů už žádná hospoda ani krám nejsou.

Opouštíme Loket podél Ohře ... až ke K1 u visuté lávky Pod Starým Sedlem

Otevřený asfaltový úsek za vesnicí je k nepřežití. Představuji si koupel v kašně na náměstí v Lokti! Mám trochu obavu o chlupáče, jako typický chod stále neúnavně táhne, nestěžuje si, sám se nezastaví, ale jazyk má skoro na zemi. Mineme nepoužitelný zarostlý bahnitý rybníček a kolem pastvin jsme konečně v lese u Kamenitého potoka! Psiska se naloží do vody a nasávají. Kamenitý je potok i cesta po které pomalu stoupáme, naštěstí v lesním stínu. V místě kde naše trasa potok kříží musím nutně dát pauzu. Svalím se na měkoučký mechový břeh, shodím baťoh který mi neuvěřitelně otlačuje ramena a s obavou sundávám boty a ponožky. Nevypadá to vůbec dobře, vlastně to takhle hrozně ještě nikdy nevypadalo :o Reakce se od lemů ponožek pomalu šíří po celé holeni a lýtku, kolem nových kolenních návleků to vypadá zatím dobře. Vlezu si do potůčku, který krásně ledově chladí, podrážděná kůže ale pálí. Něco sníme já i pes a snažím se odpočívat. Tedy, BÝVALO BY SE tu odpočívalo hezky, pokud by se náš společenský choďák nechtěl seznamovat s každým psem, který nás míjí. Hlavně neprospásnout lákavou fenku, kterou stopuje už od kempu! Uáááá!

Dvě hodiny odpoledne, vedro jak v peci ...     konečně Kamenitý potok

No nic, spolknu antialergickou tabletku (milý dáreček od Dokýšové - recesistické Tablety pro naději a pozitivní myšlení zvané Nekonečný Optimismus bohužel už nějak nezabírají :)))), promažu nohy, suché ponožky shrnu co nejníž, nahodím ten děsný baťoh a stále ještě více méně optimisticky se dáváme na cestu. Moje pocity se takhle střídají celou cestu, jednu chvíli v duchu ruším všechny treky, vzápětí se nadšeně kochám a lítám v oblacích a přesně o tom to je :)

Od 25,5 km pokračování příště ... :)