Fryštácký dogtrekking - 11. ročník - část 4.

K9 po půl jedné odpoledne. Na 72,5-tém kilometru máme krásný čas a příjemně se tu sedí a povídá, přesto se nechci rozsedět příliš. Kolem jedné hodiny se tedy zvedáme a vyrážíme na poslední, nejtěžší kilometry. A je mi jasné, že od teď už se moc zastavovat nemůžu, protože koleno okamžitě tuhne a rozcházet ho pak pekelně bolí. Tlumit bolest nemám čím, dopoledne ve Vizovicích jsem se o to pokusila růžovou tabletkou Ibalginu, která zabrala na slabé dvě hodinky, takže to dneska bude zase holt o tom praní se ...

Nemáme problém nasadit trochu tempo a rázujeme po hřebenech stále nahoru a dolů, a je tu v tom teplém odpoledni krásně ... jen ty kopce dolů jsou kruté a slézám je neskutečně pomalu. Na Kazikovi už je taky znát únava i vedro a je schopný nejít v takovém tahu, pokud nám Libor nezmizí z dohledu, pak je třeba té choďácké palici připomínat povely jako "Pomalu!" ... "Kaziši!" ... nebo Liborovo "Nervi!" a to neustále :o

Čas od času vytáhnu foťák s přesvědčením, že už je to definitivně ta poslední fotka, ale zatím tenhle můj už nerozlučný parťák na cestách kupodivu stále spolupracuje a schovává pro mě nezapomenutelné okamžiky našeho prvního Fryštáckého treku ... 

... po silnici sejdeme do údolí na rozcestí Štěpková u Vítků, kde je třeba přelézt bahnitý výmol ke smrku s kleštičkami a cvaknout předposlední! kontrolu K10 na 80-tém kilometru. Už "jen" 9 kiláků do cíle řekne se, jenže ... chceme dát potřebnou pauzu, které se kvůli koleni už dopředu děsím, ale nutně do sebe potřebuju dostat tu banánovou energii a do psa vodu, Libor telefonuje, chvilku tak nedáváme pozor a pokračujeme dál po silnici. Itinerář radí "odtud po našem značení" a tak hledáme ty Barum fáborky a to reflexní značení, skvělý nápad pro ty co tu procházeli nebo půjdou potmě, a taky místo na to zastavení ... fáborek najdeme až u lomu a navádí nás na zarostlou cestičku podél vody, která se ale po pár metrech ztrácí a rozhodně tudy nikdo před námi dneska nešel. No nic, dáme tu pauzu na jídlo a pití a Kazi si tu může dát i tu svoji typickou koupel. Jsme tu jasně špatně a vypadá to, že jsme našli pořadatelské značení možná z ročníků minulých? A tak stejně jako vloni na závěr treku kufrujeme. Libor velí po silnici zpátky na rozcestí, což se snažím tlumočit svému nebohému koleni a rozhýbat ho svižnou chůzí :/// a od kontroly už zase cestou správnou, do pěkného krpálu ...

vlnící se cestou ...

až k té poslední kontrole s nepopsatelným pocitem procvaknutí posledního políčka! K11 na 83-tém kilometru před čtvrtou hodinou odpoledne, zastavuji tu jen na dobu nezbytně nutnou k napojení psiska i sebe a pomalu zase dál ... při stoupání nevím už kolikátým z krpálů si psisko říká o pauzu, posílám tedy Libora napřed, shodím baťoh, dám chlupáčovi vodu a snažím se dostat do sebe i přes tu únavu a bolest něco z tý nádherný přírody okolo ... a jo, jde to ...

Osvěžené psisko mě dotáhne za Liborem a dopajdám se za ním na křižovatku Držovské polesí, odkud už je to jen "kousek" :o Po zpevněné cestě s citelnými kamínky stále, díkybohu zatím!, mírným klesáním se blížíme tomu cíli a já se děsím toho posledního sešupu. Foťák ještě nekleknul, mobil s posledními zbytky baterky vydržel taky až sem ... Libor nám pomalu mizí z dohledu a za mnou naštěstí nikdo nejde, protože můj styl chůze je tou bolestí ... prostě šílený :o

Zůstáváme sami, šakal táhne za Connie a Angie, což zrovna teď v tom závěrečném krpálu dolů nepotřebuju a slézám ho neskutečně pomalu. Libor už je určitě na cestě do cíle a já mu to jen přeju, tu chvilku slávy si zaslouží :) Pocit úlevy, když položím nohu na rovinku pod kopcem je nepopsatelný! Křižovatka a silnice na které jsme ve čtvrtek venčili psiska, teď už to do cíle znám ... a za zatáčkou ... čeká parťák! Dík, fakt jsem to nečekala! Poslední metry do cíle zhodnotíme tenhle vydařený trek a s tím, že "tuto lapálii", jak tuhle štreku opět nezapomenutelně ve čtvrtek večer nad mapou nazval Marťo :)) zvládneme v takovém čase, jsme včera vůbec nepočítali. A je tu sluncem zalitý kemp a o sobotní páté hodině odpolední cíl mého prvního a Liborova druhého "Fryštáku" ...

A v cíli "naše" Věruška s foťákem, které ještě jednou dík za cílovou fotku, odevzdat kartičku, ukázat z povinné výbavy něco, co je samozřejmě až na dně a pak už jen chatička, ve které shodím bagáž a jen tak stojím a chvíli nevím přesně, co vlastně dělat, když už nemusím dělat vůbec nic ... v kempu už jsou longaři i midaři a rozdíl mezi oběma "druhy" trekařů je podle kulhání a našlapování některých z nás nepřehlédnutelný :) Kazíšek po návratu do kempu provoněného háravkami značně pookřál ..

ale jakmile ho po návratu ze sprchy nakrmím, je kouzelné pozorovat, jak ho plné bříško uspává ... doplnit energii, která po dnešním výkonu a dni bez pořádného jídla citelně chybí se vydávám i já a jdu na gulášovku. Sejdeme se tu s Liborem, Věruškou a ostatními, kteří už dorazili do cíle a s večerním chladem se přesuneme do hospody, kde si dám večeři a dva Jégříky za úspěšný trek. Kolem desáté na mě přichází příjemná únava a přesouvám se za psiskem do chatičky. Zalezu si do spacáku a nechám se tou únavou přemáhat a s příjemným pocitem, že ráno nemusím brzy vstávat usínám ... dokud neudělám jakýkoli pohyb a hlavně koleno, které mě ze spánku okamžitě probudí. Budím se kolem půl sedmé a pobaveně se dívám na neuvěřitelné škvíry kolem dveří, které jsem buď špatně dovřela nebo spíš už prostě tak netěsní, takže nocleh v chatce je skoro jako bivak :o 

Nedělní ráno si dám pořádnou snídani na terase restaurace, kdy většina snídá uvnitř, já mám jako vždycky nějakou dobu po treku potřebu být venku na vzduchu a uzavřený prostor mi doslova vadí. Chvíli pak sedíme a povídáme, ale já musím do vyhlášení výsledků o desáté dopoledne ještě nutně zabalit ... 

... zvláštní, jeden dvounožec a jeden pes a takovejch věcí :o

V deset hodin dopoledne začíná pohodové vyhlašování, při kterém si za krásný čas 32 hodin 40 minut dojdeme Libor pro 11-té místo v DTM1 a já pro to čtvrté bramborové v DTW2. Vyhlášení končí před polednem a než vyrazíme na dlouhou cestu tam k nám na sever, odměním se za svůj výkon porcí božských domácích lívanců s malinami!

A je tu rozloučení, ochotnému personálu kempu, pořadatelům a všem "toulavcům" dík za nezapomenutelný víkend a příští rok ... když po poledni odjíždíme po silnici klikatící se mezi kopci a lesy, kterými jsme tu předchozí dny procházeli, mám pocit, že tu budeme možná zas ... Fotky jsou tady ...

Cestou zajíždíme do Loštic, kde Libor kupuje olomoucké tvarůžky, já snad ani ne, stačí taška oblečení z treku - "spálit", jak trefně ve sprše poznamenala Marcela :o V cukrárně si dáme kafe, protože řízení v krásném teplém odpoledni zase už uspává, u Ostřetína se s parťákem rozloučíme a pak už s Kazíškem jedeme sami zpátky do všedních dnů, bez kterých by nicméně tyhle akce nebyly ...

  Jak to tak bývá, něco jsem cestou ztratila ... můj oblíbený kůžičkový náramek ... kraj kolem Hostýna mi ho stáhnul z ruky výměnou za to, co mi ze sebe dal ... jo, to beru ...    

Fotka od Tondy