Hřebenovka v Jizerkách

... dlouho plánovaná, původně na léto s bivakem, východem a západem slunce, jenže pořád bylo nějaké "ale" a tak jsem se poslední krásný listopadový víkend rozhodla, že už, i vzhledem ke Kaziho věku, neb měl pár dní do 12-tých narozenin, není na co čekat. Sbalila jsem baťoh, pospala pár sobotních nočních hodin do čtvrté ranní a nechala se s nadšeným psiskem odvézt mládětem s čerstvým řidičákem na Smědavu ... když člověk přimhouří oči nad nějakým tím škrábancem, je to přece jen výhoda :) Silnice přes Souš byla stále ještě otevřená, na smědavském parkovišti dvě auta, když jsme tam po šesté ranní vysazeni, na východ slunce tedy nebudeme sami, ale to mě v tomhle počasí nepřekvapuje.   

V ranním tichu šlapeme pískovou cestou k Jizeře (1122 m), kterou začínáme naši pouť po pěti jizerskohorských tisícovkách. Bílá Smědá v údolí pod námi není zatím vůbec slyšet, až si říkám, jestli tam po tom suchém létě a podzimu vůbec je, ale zhruba v polovině cesty se začne ozývat známé šumění a brzy má psisko co pít, je to ale ledové, jsou asi 3 stupně pod nulou a na rašelinových loužích podél cest je ledový škraloup. Jdeme svižně, ale nespěcháme, listopadový východ slunce na Jizeře už známe a tak je mi tak nějak jedno, jestli ho stihneme nebo ne. Samotný výstup od hlavní cesty na vrchol má sice "jen" necelý kilometr, ale ta horní polovina dává tedy zabrat a tak se i v té zimě pěkně potím a taky tak nějak zjišťuji, že zmeškat ten východ, když už se sem škrábeme, by bylo ale přece jen škoda. Jsem jen pár minut od času východu kolem čtvrt na 8 a jen pár stovek metrů pod vrcholem, tak se do nich snažím trochu šlápnout, pod vrchol se doslova přiřítím, uvážu psa, vyšplhám na skálu a ...

vydechnu si, jaká je tohle prostě nádhera!

Možná minutu, dvě, mám čas se vyfunět, pokochat se tím čistým horizontem severovýchodního hřebenu Jizerek a Krkonoš, mlhou v údolích, skalisky pod vrcholem a najednou je to tu ...

každodenní malej zázrak, až to vhání slzy do očí a není to tím tradičním povětřím tady ...

Je nás tu asi 7, všichni se snaží ulovit nejlepší fotku, já se kochám jenom chvíli a brzy lezu dolů za Mišákem ...

neb toho máme dnes před sebou ještě spoustu. Dám si čaj, psisku snídani a vyrážíme na sestup, stejnou cestou, protože plánovanou neznačenou, kterou bychom došli přes klečové louky přímo ke Knejpě, jsem z tohoto směru nenašla. U Knejpy jsme v 7:50, zajdeme se podívat na vyhlídku na klečové louky, v pozadí s vrcholem Jizery, kde jsme byli před chvílí ... 

a to by Kazi nebyl správný choďák, aby okamžitě nevlezl za zábradlí :o

Dávám tu snídani tentokrát já a pokračujeme směr z Bludné Psice nám dobře známá ...

Čihadla ... tentokrát bez mlhy, v krásných podzimních barvách ...

Na dnešní trase "nemůžu" zabloudit, přesto jsem si na následujícím úseku zvládla poplést rozcestníky, respektive jsem byla líná vytáhnout mapu a tak jsme si tady zašli pár drahocenných kilometrů ... mě ze mě fakt ale trefí! ALE, nakonec se ukázalo, že jsme si zajít měli, protože jsme našli jeden z novějších z jizerskohorských pomníčků ...

Pařízkův kříž, připomínající tragickou smrt 22-tiletého řidiče, který tu zemřel pod koly svého nezajištěného nákladního auta 9. září 1989

a další, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla ...

pomníček ing. Gacka z Králova Dvoru u Berouna, který se tu 10. září 1927 stal obětí brutální loupežné vraždy, při které dodnes mrazí ... jo, Jizerky bývaly drsné  

A pak už mastíme správnou cestou, Kristiánovskou, kolem úbočí Sněžných věžiček, naší druhé dnešní tisícovky (1063 m), jejíž vrchol nás také čeká a šlapeme k němu po našich oblíbených povalových chodnících ... 

na odbočce před vrcholem dáme o desáté sváču a ač ve stínu je stále pod nulou, na sluníčku, bez inverze, která zůstala v údolí, to už tak krásně hřeje, že je tady prostě nádherně!

Skalisek je na Sněžných věžičkách několik a chvíli mi trvalo, než jsem našla ty pravé ... 

a ač nepatří k žádným velikánům, stojí za to si je vylézt, i když vyhlídka je odtud přes stromy omezená ...

Ze Sněžných věžiček to bereme podél Vánoční louky - nejvýše položeného rašeliniště v české části Jizerek - k třetí tisícovce, Černé hoře (1085 m) ...

o které z Bludné Psice víme, že vrchol a výhled jako takový, je spíše nenápadný, zajdeme se ale podívat na skalní útvar Čertův odpočinek ... 

který má připomínat křeslo ...

mně ale přijde ještě zajímavější tahle vtipná skála :)

... a je odtud nečekaně pěkný výhled! Dole kousek přehrady Souš, nad ní Nýčovy Domky, kudy jsme šlapávali Jizerskohorské dogtreky ...

Černou horu přecházíme po téměř kilometr dlouhém povalovém chodníku ...

který je docela na zabití, jak pokrytý jinovatkou klouže, takže nám budiž odpuštěno, že občas šlapeme mimo něj ...

krásně ojíněným mechem a trávou ... které se z mých i psích tlapek brzy vzpamatují, na rozdíl od povalového chodníku, na kterém jsou stopy po cyklistech, kteří tu samozřejmě nemají co dělat a jízdou ho viditelně ničí. Cítím vztek a bezmoc ... nevím, takový přístup k horám je prostě mimo moje chápání :(       

Z Černé hory pokračujeme směr Holubník, kterému předchází Sedlo Holubníku (999 m) ...

kterému do té tisícovky schází pouhý metr a je tu nepopsatelně krásně! 

Samotný Holubník (1071 m) je o kilometr dál  ...

a výhled z něj je další pecka!

Bedřichovská přehrada, Ještěd a nejspíš Ralsko?

No zůstalo by se tu dneska v tom počasí sedět a tak když se dostatečně (nelze!) pokochám, najdeme si pod vrcholem místečko na sluníčku kousek od cesty, dáme sváču a zažívám tu neuvěřitelný pocit toho horského ticha, které doslova "ohlušuje"!       

Po pauze vyrážíme vstříc naší dnešní poslední, páté tisícovce - Ptačím kupám (1013 m), ze kterých jsme tenkrát na Psici neměli v tom šíleném, mlhavém a deštivém počasí vůbec nic, ale tentokrát ...

psisko se za mnou dral na všechny vrcholy, ale jen Ptačí kupy jsou přístupné tak, že na ně mohl vylézt se mnou ...

Smrk ... nejvyšší tisícovka Jizerek, která nám do té šňůry dnes chybí              

Měli jsme štěstí, že jsme si tu nádheru na vrcholu mohli vychutnat v klidu sami, protože jak jsme doteď potkali turistů minimum, tak tady to tedy houstne a cestou z Ptačích kup už je to trochu "Václavák". A není divu, mají to totiž dneska turisté už snadné a já jen vzpomínám na nezapomenutelný výstup sem při Bludné Psici a skály, na které jsme se tenkrát škrábali bez žebříků a zábradlí, nepoznávám, protože jsou tu dnes pohodlné schody, žebříky, zábradlí a proto taky ty mraky lidí ... jsem ráda, že jsem to tenkrát mohla zažít ještě přírodní.

Ptačí kupy máme za sebou v jednu odpoledne, mnohem dříve, než jsem počítala a mám velkou radost, jak psisko (nakonec celkově 26 km) bez problémů zvládl a jako správný chodský "Hujer" musel být ještě stále všude první. Původně jsem počítala, že cestu zakončíme čekáním na odvoz v hospůdce na Nové louce a představa je to velice lákavá, jenže je pořád ještě krásné odpoledne a tak to nakonec bereme ještě přes naši milovanou Bedřichovskou přehradu ...

Sedla jsem tu do trávy, dojedla zásoby a byla ráda, že jsem zabojovala s pohodlností a vzali jsme to tudy, protože z těch obrázků před očima člověk žije celou zimu ...

Poslední pohled z hráze přes hladinu přehrady na Holubník a Ptačí kupy ...

a pak už nás čeká jen zpáteční cesta k civilizaci a odvozu z "Maliníku". V lesích se už opět citelně ochlazuje a blíží se noční mráz ... týden po téhle nádheře začala v Jizerkách zima.

Spousta fotek tady a bylo utrpení, dát sem jen zlomek!