Jizerskohorský dogtrekking, 2. ročník

Po roce zase v Šumburku? Nákaza "dogtrekařským virem" nás prostě neminula a tak jsme se, po menším váhání, opět ocitli na startovní listině 2. ročníku této akce.

Zázemí stejné, stejný pořadatelský tým i trasa, na trať 40 km jsme ale vyrazili tentokrát sami, jen s doprovodem naší akití kamarádky, která soutěžila v kategorii s plyšovým psem :))) Počasí vyšlo na jedničku, slunce a azurové nebe ... sice jsem trochu s obavami sledovala stoupající rtuť teploměru, ale Kazik před startem nevnímá nic, natož počasí, takže jsme za ještě příjemného ranního chládku vyrazili. Naše kamarádka s sebou, kromě plyšové akitky, obětavě nesla suprový foťák a z celé trasy nám nafotila nádherné fotky - DÍKY, Jani! 

Kazik se po prvních pár kilometrech probral ze startovní euforie a začal hledat kdejakou vodu, naštěstí po předchozích vydatných deštích bylo všude plno louží, studánek a potoků. V potoky se však změnily i některé lesní úseky, takže jsme místy šli doslova vodou. V srpnovém parnu jsme šlapali známou trasu, míjeli se s fajn lidmi, kteří na tuto akci opět dorazili a kochali se pozdním létem v Jizerkách. Asi v polovině trati jsem podcenila začínající puchýř, šlapala jsem dál a nevědomky začala chodidlu s puchýřem při došlapu ulevovat. Výsledkem byla stoupající bolest v koleni taková, že vidina cíle se začala rozplývat. Poslední kilometry byly doslova očistcem, ale vzdát tak blízko cíle jsem nechtěla, takže jsme v pozdním odpoledni za povzbuzování rodiny a ostatních doslova proběhli cílem - nechápu, jak jsem to s tím kolenem dokázala - v čase 9h30min. 

Tentokrát jsme s Kazikem skončili na 6-tém místě z 11-ti účastnic v mojí kategorii, což mi za horkého počasí ve kterém jsme trať šli, udělalo ohromnou radost. Pár účastníků dorazilo až pozdě večer, kdy už u táboráku probíhalo vyhlašování. Pokud to moje koleno dovolí, myslím, že neodoláme a tuhle akci si někdy zopakujeme. Jo, a ten puchýř byl nakonec přes celou patu :o