Jizerskohorský dogtrekking, 4. ročník

"Panebože, proč to vlastně dělám?" Tak tahle myšlenka mě během uplynulé soboty napadla hned několikrát ...

Na letošní ročník Jizerskohorského dogtrekkingu jsem se neskutečně těšila. Po loňské pauze jsem čekala, že na tom budu lépe a třeba i pokoříme náš průměr - omyl, byla jsem na tom ještě hůř :))))

Avizovaná délka 43km, startovní listina slušně zaplněná, ale většina účastníků zvolila letošní novinku a to poloviční trať 21km. Při vyplňování přihlášky mě ani nenapadlo nad délkou trasy váhat, 40-tka k téhle akci tak nějak patří a jsem ráda, že při prvním ročníku kratší trasa na výběr nebyla, nikdy bych tak nezjistila, že se tahle dálka dá ujít. Při odesílání přihlášky jsem si tedy pomyslela něco o žabařích, i když ... možná jim ještě budu závidět :)))

V sobotu ráno přijíždíme k sokolovně v Českém Šumburku, venku je nezvykle pusto a prázdno umocněné zataženou oblohou a mlhavým počasím - ostatně předpověď nic moc. Nadšená psiska nás vtáhnou dovnitř, kde je o poznání veseleji, jako vždy dobře naladěný pořadatelský tým, příjemný personál a poklidně snídající ostatní závodníci. Oddechneme si, zapíšeme se, radujeme se z krásných účastnických triček - ano ano, nechť nám navždy připomínají tento den :))) a pak už jen čekáme na rozpravu před startem. Kvůli loňské pauze je trasa pro nás nová, ale itinerář se zdá jasný :o, takže v 09:05 vyrážíme "3,2,1, GO!".

První kilometry jsou v pohodě, stoupáme známou cestou na Příchovice a pod rozhlednu Štěpánka. Všichni účastníci dlouhé trasy už nás doslova předběhli a my se šineme naším tempem hustou mlhou převalující se přes kopec, výhledy se tedy nekonají, ale je příjemně teplo. Za chatou Hvězda se napojujeme na místy poměrně strmou kamenitou lesní cestičku, kterou naštěstí znám z podzimního Pojizeřím za sluncem, dovede nás až do údolí k Jizeře. Na jejím začátku nás předbíhají i závodníci na 21-ti km trati - co k tomu dodat :))))

Jak tak sestupujeme docela obtížným terénem, nevěřícně cítím, že mě začínají bolet kolena - po 5-ti kilometrech??? To snad ne! Nutno podotknout, že po kamenech poskakuji ve svých oblíbených sandálech, nedám na ně dopustit a odchodila jsem v nich všelicos, ve spojení s Kaziho tahem ale tuším pěkný problém :o

Mlha se postupně ztrácí a most přes Jizeru už přecházíme pod slušně hřejícím sluníčkem. Na rovině a do kopce kolena neprotestují, takže v pohodě stoupáme k harrachovskému nádraží. Je krásný letní den, na sluníčku už dost teplo, ale ve stínu příjemně. Neodolám a každou chvilku skáču do příkopu pro krásné houby - Dokýšová nevěřícně kroutí hlavou a za náležitých komentářů je ukládá do Kaziho náhubku houpajícího se na mém batohu. Kolem nám dosud utajeného harrachovského golfového hřiště vyfuníme k nádraží a dle itineráře nacházíme a dáváme se po červené značce, aniž bychom mrkly na rozcestník.

Po cca 1 km začíná mít Dokýšová pochybnosti o správném směru a má pravdu, ale já jsem schopná ji přesvědčit že jdeme dobře, i přesto že už se nacházíme mimo mapu Jizerské hory a potřebovaly bychom mapu Krkonoš. Ta ale nebyla v povinné výbavě, což už nahlodá i mě a posléze zdrtí, když po zhruba dalším 0,5 km při pohledu na rozcestník zjišťujeme, že místo v Martinském údolí jsme v opačném směru kilometr před Harrachovem :o Zařazujeme tedy zpátečku a rychlým tempem se vracíme k nádraží - páni, ke třiačtyřiceti kilometrům si přidat další tři, to je šílený! Po cestě míjíme staříka, kterého jsme předtím předběhli a nyní nám s úsměvem "pomáhá" slovy: "To je na Harrachov", no dědo, děkujeme za radu, ale trochu pozdě :/ Neměla bych zapomenout na to, že i při tomto nedobrovolném prodloužení neváhám přelézt svodidla pro nádherná houbová dvojčata :))))

Jsme u nádraží, kontrolujeme rozcestník a upalujeme 3,5 km do Martinského údolí s vidinou koupele pro psiska v Jizeře. Kolena při chůzi z kopce bolí už fest :/ Sejdeme k řece a psiska letí do vody, my dáváme svačinu a já i první růžovou pilulku Ibalginu. Kazi má hlad a chroupe na zem odhozené skořápky z vajíčka :o Rozdělím se s ním tedy i o vajíčko a rohlík a začínáme pomalu mírně stoupat po asfaltce - čeká nás 4,5 km. Tenhle terén kolenům nevadí, takže se šlape dobře. Dáváme zastávku na kouzelném místě u potůčku a já po vzoru psisek nořím nožky do vody. Ani necítím, jak je ledová, na jazyku si nechávám rozpustit lesní jahodu a mám pocit, že v tu chvíli neexistuje nic lepšího! Nohy ožívají a já dělám kardinální chybu, když se stále ještě nepřezouvám do botasek :o 

Mírný kopeček před rozcestníkem a odbočujeme na stoupající pěkně kamenitou, prudkou, ale naštěstí stinnou cestičkou k Jizerce - Mořině. Tady v civilizaci doplňuji zásobu tekutin, ale na dlouhé sezení není čas, nejsme ještě ani v polovině. Z Mořiny míříme po rovince k dalšímu rozcestí po dokonalé asfaltce, pro kolena ideál, pro psiska už méně, ale obloha se začíná zatahovat, takže do tlapek už snad tolik nepálí.

Stoupáme ke skupině skal s úžasným výhledem na soušskou přehradu a Jizerky až k Ještědu. Tmavá mračna nad hlavou začínají působit trochu strašidelně, doufáme, že počasí vydrží co nejdéle, protože ještě ke všemu zmoknout ... Kontroluji nohy a opět nepřezouvám, inu, kdo chce kam ...

Kupodivu celkem nebolestivé několika kilometrové klesání moc pěknou, málo frekventovanou písčitou cestou a jsme na soušské silnici. Následuje nevinných 200 m po asfaltu, ale písek a pot v sandálech dokonají dílo zkázy a cítím, že už je bohužel tam, puchýř na polštářku chodidla. Proklínám se, dobelhám se k odbočce k Protržené přehradě, sundávám boty a letím za psisky do vody. Ta jen zasyčí a opět přemýšlím o malých životních radostech :o Vzpomínáme na scénu z Ecce Homo Homolka,na Homolkovu koupel nohou v potoce a slova "Už mi to kroutí nohy, člověče ... " :))))), tak vylézám, polykám další prášek, zalepuji celý polštářek chodidla a přezouvám se do botasek. Puchýř nevidím, ale při došlapu cítím, jak se v něm přelévá tekutina - no, chci se vidět následujících 23 km! Pokračujeme k Protržené přehradě, naposledy jsem tu byla před 18-ti lety, takže si vůbec nevzpomínám, jaký krpál je třeba vyšlápnout.

Kopeček dolů - Dokýšová jde naštěstí přede mnou a zrovna nemíjíme žádné turisty, nikdo tedy nevidí můj styl chůze z kopce, nemůžu téměř ohýbat kolena, takže chodím jak Forrest Gump s protézami :o

Protržená přehrada - dodnes působivé místo připomínající tragédii z 18.září 1916. Jindy bych se tu zase ráda porozhlédla, ale teď se dotáhnu na hráz, Dokýšová mi orazítkuje ruce kontrolním razítkem s motivem želvičky - jak příznačné pro nás!, a zvažuji svoje možnosti a schopnosti urazit zbývající polovinu cesty. Psiska chtějí dolů k vodě, to ale znamená slézt prudký svah po vysokých schodech čehož nejsem schopná a Kazik odmítá jít beze mě. Letí se tedy napít jen Dokýšek a obracíme se k cestě zpět. Vracíme se kousek k x-tému rozcestí za tento den a dáváme se po neturistické široké lesnické cestě. Tenhle liduprázdný úsek je nádherný, příjemná cesta, minimální terén, hezké okolí, voda pro psy ... i když sama bez psa bych se tu bála. Šlapeme, puchýř necítím, debatíme o všem možném a stíny se pomalu prodlužují ...

Po celkem dlouhých asi 6-ti km odbočujeme k chalupám části zvané Novina. Před jednou z chalup sedí početná rozjařená skupinka pánů v letech, Dokýšek neodolá a jde si pro nabízeného buřtíka. Je paničkou násilím odveden a pánové za námi vesele volají: "Vy taky závodíte?". Na naši kladnou odpověď slyšíme jejich: "Ale není to vidět" :)))) opravdu povzbudivé, takže začínám vážněji uvažovat, jestli nevzdám. Kolena bolí už i do kopce a skoro i na rovině, jdu ztěžka svým stylem a nejradši bych si sedla k veselým pánům, dala si toho buřta a kořalku, kterou tam určitě mají ... no nic, přicházíme k soušské silnici a dáváme se na posledních 13 km po cestě, kterou už známe z předchozích ročníků. Měla by to být výhoda, ale mě to spíš děsí, protože vím, jaký terén a kolik sestupů z kopce nás čeká. Mám pocit, že to nepřežiju, ale vzdát se mi nechce. Jsme si jisté, že s vyhlašováním na nás už určitě dávno nepočkali - proč to vlastně dělám?

Děláme to hlavně pro sebe, zavelí Dokýšová a jdeme směrem k Polubnému. Nesmím se ani na okamžik zastavit, protože nohy se pak nemohou rozejít. Rozevírá se před námi výhled na krajinu v krásném letním podvečeru, ale náš cíl se zdá tak daleko, že to přece nemůžu ujít! Nad krajinou se stahují černá mračna a v Krkonoších už musí být bouřka. Následující úsek nám udělá čáru přes rozpočet a nehodlám se o něm rozepisovat, náš zážitek je totiž možné najít v policejním hlášení a řekla bych k tomu jenom to, že člověk není nikdy (natož po 40-ti kilometrech v nohách) dostatečně připraven a že nebezpečí přichází úplně odjinud, než by ho čekal ...

U kapličky na Příchovicích varuji Dokýšovou, že jestli se zastavím, tak už se nerozejdu, ale pak na všechno kašlu a ke Kaziho radosti těžce usedám na verandu nějakého stánku. S hrůzou sundávám boty a ejhle, malíček se zvětšil o puchýř stejné velikosti a to jsem o něm ani nevěděla :o Nasadím suché fusekle, za úpění vlezu do bot, za ještě hlasitějšího se postavím a stylem Forrest Gump se rozcházím. Ve večerním slunci se táhneme Příchovicemi a na chvíli se staneme nepřímými účastníky jakési recesistické slavnosti z dob nedávno minulých aneb ... ... dnes už nás hned tak něco nepřekvapí, takže již za podvečerního šera sestupujeme lesem k Šumburku. Tahle poslední část mě děsí, ani nevím, jak jsem po těch kamenech, kořenech a výmolech seskákala a už mám zřejmě halucinace, protože mi připadá, že mě nohy přestávají bolet! Mimochodem, na tomhle posledním úseku mi z náhubku vyskákala většina těch nejhezčích houbiček :))) Objevíme se v poslední zatáčce před sokolovnou a za úžasného povzbuzování ostatních po 10ti hodinách a 49-ti minutách doběhneme (Dokýšová) a doplácáme se (já) konečně do cíle.

S vyhlašováním na nás počkali, protože v naší kategorii by jinak neměli téměř koho vyhlásit, takže si s Dokýšovou užíváme společné druho-třetí místo :))) Slupneme nabízenou večeři a já zažívám horkou chvilku způsobenou kombinací pivního moku a dvou Ibalginů, no, už to neudělám :o Neskutečná úleva, ale i neskutečná bolest kolen při veselé noční jízdě domů. O příštím ročníku musím vážně podumat ... jedná se spíš už o canicross a za dogtrekaře nás tam mnoho nebylo :o

Další trek nás čeká už za měsíc, délku trasy se neodvažuji nahlas ani vyslovit, takže buď to bude nezapomenutelný zážitek nebo můj konec ...

Dokýšová, velká omluva za kufrování a velký dík za podporu a za držení "tempa" se mnou (hlavně Dokýškovi :) Jelikož zážitky článek poněkud prodloužily a fotek je opět spousta, tak komentovaný  fotoreport zde ...