Jizerskohorský dogtrekking - 5. ročník

A zase bylo všechno: fajn lidi i psiska, výhledy, houbičky, lesní jahody, maliny a taky puchejře. Co letos nebylo, že mě poprvé nebolela kolena - doufám, že jsem to právě pro další letošní akce nezakřikla - a že jsme nebloudili (díky stejné trase z loňska) :o 

Nad naší účastí jsem letos neváhala, sice se vždycky proklínám, ale tuhle komorní akcičku v našich krásných Jizerkách už si nedokážu nechat ujít. Trochu jsem se rozmýšlela nad délkou trasy a napadlo mě, jestli se nemám přestat ničit a nejít krásných pohodových 21 km, ale slabošská myšlenka byla překonána. Vůbec jsem si nevšimla, že u standardní trasy 43 km pořadatelé zkrátili limit z dosavadních 12-ti hodin na 10. Když jsem to zjistila, už jsme dávno byli na startovce :o Kromě loňského ročníku, který byl extra krizový, jsme zatím vždy došli pod 10 hodin, ale stejně sebou budeme muset hodit a u nás neběžců ráno na startu jeden nikdy neví, co ho ten den čeká ...

Choďácké barvy letos s Kazíškem hájí také moc pěkná fenka Connie z Boršova se sympatickým páníčkem, se kterými jsme nakonec zdolali celý trek. Nedorazila Věrka s Aríškem, kterým by se trek býval určitě líbil, na druhou stranu jsme ale po loňském zážitku byly vděčné za chlapský doprovod, který jsme tím získaly. Počasí opět vyšlo, dorazila spousta lidiček, i když většina na rozumných 21 km, a tak v 9:21 vyrážíme vstříc novým zážitkům. Trasa je stejná jako vloni, což je trochu škoda, protože jsem se těšila na novou, ale nakonec to vůbec není špatné, protože je pěkná a nebudeme bloudit. Sandále zůstaly doma, nohy si hoví v botaskách a kolena mi zdobí mé příšerné stahovací návleky, doufám, že letos nebudu trpět!

Zahřívací stoupání až na Příchovice při kterém nás opět všichni předběhnou :))), u hřbitova napájíme psiska a pak už se cestou směrem k rozhledně Štěpánka kocháme jasnými rozhledy.

Sešup kamenitou stezkou k Jizeře můžu tentokrát za Kazim v pohodě seběhnout a už funíme kolem golfu k harrachovskému nádraží. Tempo máme pěkné, ale jsme zatím na začátku. Necháváme vykoupat psiska v řece a já jásám nad úrodou hřibů. Za ideálního počasí rázujeme cestou stoupající podél Jizery, pak kamenitou cestičkou k Jizerce-Mořině při které se docela zapotíme a trochu si i zanadávám. Osvěžení pro psiska u studánky a pro nás v kiosku na Mořině. Rozdělím se s Kazim o domácí svačinu a ještě váhám nad gulášovkou, ale pak si spolu dáváme napůl párek v rohlíku, kvůli němu poněkud suchý bez hořčice. Čas máme dobrý, ale na delší zastavení a posezení tahle akce není.

Asfaltový úsek k rozcestí U bunkru a stoupání k nejvyššímu bodu treku nad Soušskou přehradou. Táhlé klesání po písčité cestě k soušské silnici si zpříjemním sběrem rodinky klouzků, které nesu v ruce až k odbočce na Protrženou přehradu. Hříbky se nesou v postranní kapse, klouzky nacpu do Kaziho náhubku, natáhnu suché ponožky a nepříjemným kamenitým stoupáním míříme ke kontrolnímu bodu na hrázi přehrady. V botě nepatrně cítím svůj nový nehet na palci, panebože, jen to ne, třetí nehet už mi Pánbůh asi nenadělí :))) Na hrázi si za zvědavě-podezíravých pohledů turistů dáváme razítka na tělo a pospícháme dál. Jsme zhruba v polovině, jsou dvě hodiny odpoledne a zbývá pět a půl hodiny do limitu. Dáme to, ale bude to tak tak. Kolena nebolí, ale podkolení mám opět do krve rozedřená od těch strašných návleků.

Hezký, klidný, ale dlouhý a trochu deprimující úsek kolem Desenského hřbetu, na jeho konci konečně odbočka k obci Novina a pomalu jsme zase na soušské silnici. I přes pečlivě olepené nožky cítím puchýře, ach jo, proč nemůžu alespoň jednou netrpět? Zatím odmítám slivovičku, kterou nám Libor nabízí, ale přesně vím, kdy přijde její čas :) Přehoupneme se přes osadu Nýčovy domky a po hezkém lesním úseku se spoustou potůčků se vynoříme na Horním Polubném. Tohle je jedno z nejkrásnějších míst na treku, i když už toho tady má člověk dost a náš cíl se odtud zdá nekonečně daleko. Díky minulým ročníkům zpáteční cestu dobře znám, při pohledu na hodinky tedy můžu povzbudit zbytek týmu ujištěním, že do šesté, nejpozději půl sedmé jsme v cíli. Letos bezpečně projdeme obcí a u Tesařovské kaple - známé dominanty Kořenova - si s chutí dám tu slivovici. Je výborná, domácí a krásně pohladí udýchané útroby.

Příchovicemi odšlapáváme poslední cca 5-ti kilometrový úsek cesty, nejde se mi špatně, až na zřejmě už stržený a pěkně pálící puchýř. Opět napájíme psiska u hřbitova, ale každé zastavení a pak rozejití se je kvůli puchýřům utrpením, nezbývá proto než dojít do cíle už bez zastávky. Kamenité klesání dává nohám zabrat, takže si i pěkně zakleju, ale už jsme na asfaltu a je tu cílová rovinka, kterou společně proběhneme. Jedna z věcí, které jsou na téhle akci tak fajn, je právě příchod do cíle za hlasitého povzbuzování lidiček kolem. Nakonec jsme zvládli dorazit hodinu před limitem, což s Liborem zapijeme slivovičkou :)

Vyhlášení je letos velkolepé, s medailemi a se šampaňským pro vítěze každé kategorie. V té naší jsme letos byly 4 a díky společnému startu i cíli jsme se s Dokýšovou podělily o jisté třetí místo, Libor ulovil krásné druhé :)

Mám radost, že jsme to v limitu zvládli, protože 40 kilometrů v horách a stejná délka třeba v Polabí je citelný rozdíl. V neděli se belhám po zahradě a vážně přemýšlím, jestli ujdu všechno co máme letos ještě v plánu. V pondělí a v úterý ale už posílám přihlášky a platby a začínám se těšit :)

Za fotky zatím díky CHS Z Čermenských lesů ;) a pořadatelům!