Krušnohorský dogtrekking - 14. ročník - 2. část

01:52 ... po hodině něčeho jako spánku, do kterého únavou upadnu vždycky, se budím. Přemýšlím, kolik tak může být stupňů, nemrzne, ale k té nule bude blízko, lesem to chvílemi profukuje až přes deku i spacák, a tak jen vzpomínám na teplý bivak pouhý měsíc dozadu na Toulovci a taky na to, že bez rukavic bych tu byla dávno v háji! Myslím na psisko v borůvčí, ale vím, že v tom jeho kožichu mu zima není a je zvyklý i na noclehy mnohem studenější. Udřímnu na další hodinu, po které si přes sebe přehodím ještě pláštěnku, nerada, protože vím, jak bude zevnitř mokrá, ale trochu pomáhá. Dívám se na hodinky každou hodinu a ve čtyři bych nejradši vstala a šla dál, ale koleno při každém pohybu pekelně bolí, takže vůbec nevím, jestli se ráno postavím na nohy, a pak, nejsme tu sami a mrzí mě, že jsme se s Pavlou na ráno nedomluvily. V pět ráno je rozedněno a ve spacáku už déle nevydržím, zdravím vyspinkané psisko nejevící žádné známky teplotní nepohody, kupodivu mi koleno dovolí postavit se na nohy, dám psovi trochu jídla, sama na něj jako vždycky a v téhle kose nemám ani pomyšlení, jediné co jsem schopná sníst je banán, sbalím baťoh, na sobě si nechám všechny vrstvy, ve kterých jsem spala a jdu za Pavlou. Schovaná s Ditunkou pod izofólií, vypadá jako obrovský hamburger v alobalu, párkrát na ni zavolám, ale slyším, že spí ... nechápu!? :o Budit se mi ji nechce, jenže potřebuju jít dál, tak jí na kus papíru napíšu vzkaz a v půl šesté jsme s psiskem zase na cestě.

Vyjdeme z lesů na louky, kde si počkám na východ slunce, který je tak neskutečně rychlý, až si při něm člověk uvědomí, jak nemilosrdně mu ty vteřiny života ubíhají ...

než sejdeme do Podhradí, německým názvem Neuberg, "na území s nejstarší a nejbohatší historií v Ašském výběžku", a chvíli se tu v tom časném ránu nad tou historií zaseknu, i když mi ruce kvůli focení bez rukavic mrznou ...

Když narvu alespoň něco z tohoto úžasného místa do krabičky, sejdeme kolem kostela ...

a po silnici jsme za chvíli u mostu přes Ašský potok, na kterém v půl sedmé ráno zapisujeme kontrolu K7 na 56. kilometru. Za obzor ...

krásným ránem ...

míříme ke kopci Háj, který je se svými 757-mi metry n.m. nejvyšším vrchem české části pahorkatiny Smrčiny, kterou celý víkend tenhle trek prošlapáváme.

Začínám pociťovat hlad chybějící snídaně a únavou z krátké noci téměř za pochodu usínám ...

Předchází nás tu docela dost trekařů, kteří bivakovali až v místních lesích, přestože se tu nachází místa pro bivakáře-fajnšmekry ...

jako rozcestí Pod Hájem, kde si ale třeba takový Péťa Dvořák klidně ustlal! Já bych se asi raději přece jen přesunula kousek dál :o Těsně pod vrcholem si trochu zajdeme, když se netrefím na turistickou která vede po sjezdovce, a v osm hodin ráno jsme u Bismarckovy rozhledny na Háji ...

Ranního cíle - kontroly K8 na 60. kilometru dosaženo, usadím nás na lavičku u rozhledny, vybalím snídani pro sebe i pro psa a dáváme pauzu. Na sluníčku je krásně, ale citelně studeně tu fučí, psisko po snídani zalehává a já mám pocit, že natáhnout se, usnu okamžitě taky. Přesuneme se na kamennou terasu vedle bývalé, dnes už zchátralé a opuštěné chaty pod rozhlednou, kde jakž takž v závětří pod sebe hodím deku, bágl za záda, olepím zrasované kotníky, spolknu Ibalgin na bolest kolene a na ostrém jarním slunci oba podřimujeme.

Moc klidu tu ale není, kromě procházejících trekařů začínají přicházet první turisté, pozdravíme se s Martinem Šoltysem, též hledajícím závětří, které se tu na vršku ale hledá fakt těžko, a tak se po potřebné hodině odpočinku zvedáme, slezeme sjezdovku ...

kde to sice krááásně hřeje, ale moje koleno úpí :///, pokyneme Martinovi který tu dává pauzu, a dopolednem přes pastviny s výhledy ...

sejdeme do Dolních Pasek, kde na nás po pouhých příjemných třech kilometrech povlávají na sloupu na křižovatce fáborky kontroly K9 na 63. kilometru. Nechám psisko smočit v potoce Bílý Halštrov a rozhlížím se, kde bych nás na chvíli usadila. Zalezeme si do dřevěného domečku autobusové zastávky a já jdu o desáté dopolední shazovat vrstvy oblečení ještě z bivaku, ve kterých jsem došla až sem, aniž by mi bylo vedro. Choďák, který rád přehled, zalehne venku a já se jen bavím pozorností kterou budí u projíždějících řidičů, jelikož mě v domečku není na první pohled vidět ...

Mezitím nás opět předejde Martin a díky němu nemusím hledat pokračování žluté značky, po které se táhneme mírným stoupáním. Předchází nás trekařka s pohodovým výmarem, se kterými máme tak nějak stejné tempo (až později se dozvím, že kluci jsou stejně staří) a tak za střídavého předcházení a docházení dojdeme po pouhých dvou kilometrech na kontrolu K10 na 65. kilometru a sejdeme spolu do Vernéřova. Poněkud vtipně, a prý jako jediné, po louce se sklonem sjezdovky ...

kde je to pro moje koleno očistec, kterým jsem si nejspíš musela zasloužit vernéřovskou hospodu!

Kdyby na mě z té trochu skryté zahrádky nezavolali, kdo ví, jestli bych tohle úžasné místo neminula! Hospodááááá, uvazuji psisko k plotu s miskou vody, shazuju baťoh a usedám na lavici k trekařce a Martinovi Šoltysovi, polední slunce pere do zad, sundám boty, dáváme si vychlazenou Kofolu a "Dogtrekařské menu", které tu pro nás mají speciálně nachystané - 4 půlky ve vajíčku obaleného chleba a k tomu kafe nebo čaj. Vzhledem k výdeji energie jdu do toho kafe, kterého dostaneme pořádný hrnek, lehčí jídlo je pro mě na cestě přesně akorát, protože po nějaké vepřové s knedlíkem a se zelím bych se už asi nezvedla ... no prostě tu mám pocit, že zase ŽIJU!!!

A nejlepší okamžik má teprve přijít, když si povídáme o bivaku a Martin, že prý spal na posedu "Myslíš ten nízkej? Ten byl dobrej!", néé, myslí normální vysokej, jenže tam prej pořád někdo chodil ... jo, domnělý "nimrod", který mi předešlou noc radil cestu, nebyl nikdo jiný než Martin a já ho prostě nepoznala! No nasmáli jsme se a hlavně taky tomu, jak jsem šlapala podle jeho rady uklidněná, že mi radí místní, který to tam zná, zatímco Martin šlapal cestu pod sloupy až po mně a radil mi jen podle mapy :o Což si jako chlap mohl dovolit, já do té mapy zírala taky, i to el. vedení jsem viděla, jenže vůbec nevěděla, na jaké v té změti cest jsem a jestli jít na sever či na jih ... no jednoznačná pointa dne a pro mě celého treku!

Přichází Péťa Dvořák a dvojice s vlčáky, se kterými jsme se míjeli předchozí den, a taky Pavla s Ditunkou, a ač se tu na tom poledním sluníčku sedí tak krásně, musíme pomalu dál ... ještě nějakých šestadvacet do cíle, naším tempem odhaduji tak do osmé ... deváté večerní ...?

Kolem rybníka Vernéřov ...

mezi pastvinami ...

přes jeden z mnoha přítoků Bílého Halštrova ...

vodu pro psy není třeba doplňovat, jak je jí i na tomhle treku po celou cestu dostatek. Lesy se dotáhneme k altánku u cesty, kde dáváme pauzu na prospání psiska ...

po které drtím holemi cyklostezku, jen nějakého 1,5 kilometru, přesto jsme dnes tvrdému povrchu odvykli, kolem pramene Bílého Halštrova, k rozcestí U Buku, kde odškrtneme další kontrolu K11 na 71,5 kilometru a na sluníčku to opět na chvíli zalomíme ...

fotka, o které ani nevím, že vznikla ...   

a já pak kvůli koleni málem nevstanu!

Kontroly s blížícím se závěrem treku sympaticky ubíhají po pár kilometrech a tak jsme po 2,5 na rozcestí před osadou Nebesa, kde máme kontrolu K12 na 74. kilometru a cifra do cíle se tak dostává pod tu dvacku! Pátá odpoledne, nechám psisko usnout (jen nesmím vytáhnout cokoli z baťohu, protože co kdyby to bylo k jídlu?), usedám na zem u závory na kraji lesa a nevím, jestli se zase zvednu ... myslím, že ty dva Paraleny jsem do sebe kopla tady, růžovou tabletku jsem měla jen jednu, neb jsem bolesti kolen na trecích na dlouhou dobu odvykla. 

Z rozcestí pokračujeme po lesních pěšinkách ...

přes nesčetné potůčky ...

sluncem zalitým odpoledním lesem, k naučné stezce Goetheho skály, což je pás skal a skalek z čistého křemene ... škoda, že je tou únavou už nedokážu pořádně vnímat a udělám alespoň pár fotek jen těch největších z té spousty, která jich tu je ...

Ze skal sešupem dolů, při kterém veškerou váhu pravé strany musím přenášet do hole v pravé ruce, a lesem táhneme s vidinou další kontroly, když mě v jednom místě předchází trekař z dvojice s vlčáky, bez parťačky, a na můj dotaz odpovídá, že ji nechal na Nebesích, což zní fakt vtipně :))

Na rozcestí před Goetheho kamenem dáme kratičkou pauzu ...

a pěkným úsekem s výhledem do kraje docházíme před šestou večerní do Skalky. Opíšu K13 na sloupu u stanoviště kontejnerů a hledám, kam se složíme na pauzu, v nevábné autobusové zastávce tedy ne, zbývá jen u velkého kamene u silnice, ať si projíždějící lidi zírají. Podělíme se o paštiku s rohlíkem, Kazíšek usíná, já opřu záda o bágl a na podvečerním sluníčku počítám cestu do cíle ... 80tý kilometr ... "za pár" už to máme, psisko!! Přichází Roman s Lenkou a taky Pavla s Ditunkou a rozhodují se pro hospodu v nedalekém Hazlově. Ze Skalky nás zvedám po nějaké půlhodině a obávám se, že na moc zastavení už to nebude, protože bolest při rozcházení je pekelná!

Kolem rybníka Ovčín u luxusního golfového resortu ...

v tuto dobu prázdného, a aby taky ne, když je posledního dubna ... "Čarodky", pro nás letos značně nevšední ...

Přicházíme do Hazlova, kde to všechno žije přípravami na večerní posezení a nečekala bych, jak pěkný (rozuměj starý :) kostel tu mají ...

když si ho dostatečně zdokumentuji, přicházíme k čemusi jako náměstí, mineme hospodu se zahrádkou, kde sedí Pavla s Romanem a Lenkou, já ale už do dalšího zastavení pro to bolestivé rozcházení se nejdu, necháme hluk civilizace za zády a v posledních paprscích slunce míříme přes pole a louky ...

podél Slatinného potoka, kde je v tom už téměř májovém večeru neskutečně krásně ...

V osm večer dojdeme na silnici, která vede do Ostrohu, německým názvem Seeberg, se stejnojmenným zachovalým, opraveným hradem impozantní velikosti a rozlohy ...

Holky nás sice vedou po kratší cyklostezce, nad čímž u rozcestníku trochu zaváhám, ale podle mapy vidím, že se nic nestane, když si hrad obejdeme a že je na co se dívat, kromě koz navolno, které tryskem proběhnou vesnicí, že oba se psem jen překvapeně zíráme!

a při sestupu po silnici do podhradí zjišťuji, že pro koleno by bylo lepší jít z toho kopce pozadu :o

Prohlídka hradu ale za ten sestup a zase výstup stála, mezi posledními domky vyjdeme do luk a polí, a úzkou cestičkou podél pastvin s koňmi ...

a nevím, jestli je tak zajímal Kazíšek či co, ale chvílemi jsme je měli na dosah až tak, že VELMI!     

Následující 2,5 kilometrový úsek ke kontrole K14 je úžasně "terénní"! Procházíme ho po deváté večerní za posledních zbytků světla, a protože mám s holemi v rukou co dělat, focení už vzdávám ...

a jen si užívám cestu nejdříve rorytou a rozbahněnou od těžby dřeva, ale pak v tuto dobu vyschlými mokřinami kolem soustavy rybníčků a rybníků s krásnými názvy jako Žabí, Mošnička, Miska ... a cesta podél břehu posledně jmenovaného je pro tu jasnou oblohu stále ještě zbarvenou od západu slunce se srpečkem měsíce a barvu hladiny nádherná! Už za tmy dojdeme na rozcestí Lužná, kde označíme jako vždycky neuvěřitelnou poslední kontrolu K14 na 90-tém kilometru, nasadím čelovku se stále ještě starými baterkami "To vydrží ..." :o a po silnici, kolem rybníků v barvách od růžové, přes oranžovou a tmavě modrou až do černé, doťukáváme s psiskem ty poslední, ale pocitově nejdelší dva kilometry. Ptačí rybník, kde už to psisko podle toho jak zabírá nejspíš poznává, silnice do kempu a v 21:55 CÍL!!! 

Psisko vysmátý, vrtící ocasem, zatímco nám Zuzka kontroluje povinnou výbavu a pak už jen chatka, sprcha, večeře z naštěstí mých zásob, protože než jsem se k tomu jídlu dostala, kuchyň už zavřela. Do postele jsem zalezla s blaženým pocitem a už jen vzpomínkou na studený bivak na Studáneckém vrchu, nicméně koleno, které jsem cestou nemohla pokrčit, jsem teď nemohla pro změnu natáhnout, navíc mě ve čtyři ráno probudila nesnesitelná bolest pravého ramene, na které jsem tolik kilometrů přenášela váhu. Po Paralenu jsem usnula až do svítání, v klidu jsme vyvenčili jako vždycky s příjemným pocitem, že už "je po" a zároveň by člověk vyrazil znovu!?! ... posnídali, zabalili, a já si mohla pomazlit přítulného vlkodava z vedlejší chatky - taky neskutečný zážitek!

V deset hodin se sejdeme na vyhlášení, které je pro menší účast komorní a vůbec to nevadí, na atmosféře to v nejmenším neubírá, spíš naopak, mnou i psem dojitý trek je pro nás opět největší výhrou, radost mám z diplomu s Bismarckovou rozhlednou na Háji a z mapy, která nám zůstala, a na kterou když se podívám, připadá mi neuvěřitelné, že to ty čtyři psí tlapky odšlapaly!

Holky pořadatelky, děkujeme za krásný trek a opět kupu zážitků z nejzápadnějšího kouta Čech... za fotky díky Toníkovi a naše tady