"Kuňka" s Dašičátky

"Nejspíš jsem jenom línej čím dál víc ..." měla bych si pouštět do uší při dopisování všech těch restů tady, pro které je třeba se ve vzpomínání vrátit až do listopadu ...

Bývalé choďácké zářijové procházky kolem Kunětické hory mi chybí a tak jsem byla moc ráda, když Lenka uspořádala setkání pro Dašičátka, na kterém jsme nemohli chybět!

Termín první listopadová neděle, sraz ve dvě odpoledne na parkovišti u restaurace ... vyrazili jsme s natěšeným Kazíškem už dopoledne, v klídku a pohodě jsem se kochala krásně zbarvenou krajinou, zatímco se pošmourné počasí mezitím vyjasnilo do slunečného teplého podzimního dne. V restauraci jsem si dala oběd, abych vydržela až do večera, protože to máme přece jen kousek cesty a vzhledem ke krátkým listopadovým dnům se vrátíme až za tmy. Guláš byl výborný a pravděpodobně nejdražší v mém životě :o 

Hodinu do srazu jsme procourali kolem ohrad se zvířátky, kde se toho mezi "rohatinou" moc nezměnilo ...

a nejzajímavější byla cesta kolem obory s vysokou zvěří. Jelení stádo nás doprovázelo těsně kolem plotu a vedoucí laň (což mě překvapilo, čekala bych spíš jelena, který tu byl také, leč zdál se býti poněkud "pod pantoflem" :o) prováděla "výpady" až na pletivo na psa, který raději dělal, že ho zvířata vůbec nezajímají :))

Brzy se na parkovišti objevují další choďáčci a moc ráda po letech vidím Verču s malou "Bryvilsárovou" a už tak velkou Kačkou, kterou bych nepoznala! Z ostatních lidí nikoho neznám a moc velkou radost nám vzájemně udělalo setkání a seznámení s Věrkou, která má Kaziho neteř - Zefiru z Dašického zátiší - a musím říct, že tak krásnou "chodskou medvědici" jsem ještě neviděla!

Kostra, kožich, malá ouška po tátovi Heroldovi, která aby dnes člověk pohledal, povaha ... úžasná!! Moc se mi líbí, že ač je snad ještě mohutnější a chlupatější než náš pes, přesto je vedle něj na první pohled stále ještě poznat, že je to fenka.

Povídáme si, štěňata a mlaďoši nadšeně řádí s novými kámoši, zatímco Kazik a Zefi se v těch dospěláckých "dašických" kožiších chladí ve stínu. Když dorazí Lenka, se kterou jsme se opět strašně dlouho neviděly, můžeme vyrazit ... 

na louku u pastvin, s krásným výhledem na siluetu Kunětické hory, kde dáme pauzu na vyblbnutí omladiny, zatímco si Kazik a Zefi chodí od jednoho k druhému pro pomazlení a pamlsky ...

 Zefi a Kazik ...                                         

Je tu v tom teplém podzimním pozdním odpoledni ale krásně! A už nevím, jak dlouho jsme tam postáli a povídali, než jsme se s vyřáděnými mlaďochy a pamlsky přecpanými dospěláky vydali na ty zbývající 2 kilometry zpět na parkoviště ... jojo, celých 3,5 kilometru jsme ušli :)))

Psiska ovšem měla v packách naběhaných nepočítaně a ani nám vůbec nevadilo, bylo to moc příjemné a přínosné osvěžení v té řádce všedních pejskařských dnů, ve společnosti fajn lidiček a chlupáčů, za které "choďácké mámě" Lence moc děkujeme a určitě bychom ještě někdy rádi dorazili.

Po rozloučení na parkovišti svištíme domů, novou cestou, kterou jsem poprvé vyzkoušela, směrem tam úspěšně, směrem zpět již méně, když jsem se na ni netrefila a druhá zajížďka se mi povedla naprosto neuvěřitelně za Jičínem, kde jsem poprvé v životě, v té tmě či co, nestihla sjet na Turnov :? Nu což, svištíme tedy na Prahu a při nejbližší příležitosti se otočíme nebo sjedeme, jsem si tak jako myslela, jenže nakonec jsem sjela až za Sobotkou, abych nedojela až do Boleslavi, a motali jsme se v té tmě tmoucí přes Kněžmost do Mnichova Hradiště, kde nás to konečně vyplivlo na rychlostku, takže zpáteční cesta nám místo těch obvyklých pohodových hodinky a 3/4, trvala hodiny snad tři :o 

Památeční skupinovka ...

a jedna ze skupinovky Dašičátek, s Kaziho kouzelným výrazem (mým už nikoli :o) ...

            Zefira (2011), Xanté (2018), Kazan (2006), Wendees a Viewegh (2018)      

Za krásné fotky děkujeme Lence a pár našich tady