Kazan z Dašického zátiší

Úvodní stránka>Panstvím knížete Auersperga - 4. ročník

Panstvím knížete Auersperga - 4. ročník

31.10.2018 17:09

Týjo, Marcela už má dávno napsáno a já ještě ani čárku, tak to abych konečně napsala taky!?

"Auersperga" jsem letos plánovala, ale nebýt Marcely, odšlápli bychom nejspíš zase jen střední trasu. Díky ní jsem nás nakonec přihlásila ještě na mida, dokud na to psiska ještě mají a navíc, limit 24 hodin ... no byly jsme zvědavé, jestli to pořadatelé myslí vážně :o Trek se konal první říjnový víkend, teploty pořád ještě snesitelné i pro spaní ve stanu, které jsme postavily tradičně v prostoru Slatiňanské plovárny a páteční večer jsme strávily v příjemném teple a prostředí místního motorestu. Teplo z večeře, i "Jégříků" na shledání a zdar treku, nám vydrželo až do rána, kdy jsem se i v tom stanu opravdu příjemně prospala se šumící Chrudimkou za hlavou ...

Svítání na slatiňanské plovárně

Odhodlání vyrazit na start co nejdříve se nám jaksi nezdařilo, protože se nám spalo tak dobře, že jsem se probudila až někdy kolem půl sedmé, kdy už se první závodníci pomalu chystali na start o sedmé. Ale což, stejně je ráno ještě pomalu tma a když vyrazíme v 8, bude to pořád dobré. Vzala jsem protáhnout a nakrmit Kazíška, který spal v kufru ...

v klidu jsme posnídaly (díky Marcele i teplý čaj) s výhledem na východ slunce a v klídku a pohodě jsme se dokolébaly na start v 8:17 :o

Psí parťáci čekají ... Kazíšek zíváním vyrovnává startovní emoční přetlak :))

"Nahlašujeme pořadatelům, že dřív jak o půlnoci nedorazíme" ... vtip samozřejmě, i když ... :o

Prezentace, medovina na zdar cesty a už "frčíme", jako vždycky s pocitem, jestli jsem něco nezapomněla, z plovárny tentokrát opačným směrem, na jiho-východ ...

sv. Jan Nepomucký na mini-náměstíčku čtvrti Škrovád

povídáme si, fotíme a kocháme se krásným ránem, s počasím jak na objednávku. Míjíme pískovcové skály v bývalých lomech, které i tady kupodivu mají, a také unikátní zrestituovaný a zrenovovaný Mlýn ve Skalách, rozsáhlou stavbu s rozlehlým rybníkem. Opouštíme tu Slatiňany i Chrudimku, přejdeme hlavní silnici a kolem dvou pěkných rybníků ...

projdeme ves Kunčí a cestou v polích ...

s rozhledy do kraje ...

kde dáváme první kratičkou pauzu, dojdeme do Bítovan, na jejichž konci nás čeká první kontrolní bod u rybníka Farář ...

a je tu tak krásně, až se odtud člověku nechce! Ticho a klid teplého podzimního dopoledne je na fotkách jen těžko zachytitelný ...

narozdíl od labutí rodinky, od které jsme se také nemohly odtrhnout. Bylo až dojemné, s jakou opatrností oba labutí rodiče přivedli 7 odrostlých mláďat, labutí táta vpředu, máma vzadu, přičemž labuťák při sebemenším náznaku přiblížení preventivně syčel a protahováním křídel se snažil budit respekt ... krásný zážitek!

Zatímco Marcela fotí, sedám si chvíli na lavičku, vytáhnu v tom skoro už poledni sváču, nasávám tu podzimní atmosféru a netuším, že psisko zatím v trávě nabaluje na podvozek suché lopuchy - "kudlibabky", jak jim tak hezky po moravsku říká Marcela :) Udělám pár marných pokusů je z kožichu co nejdřív dostat, ale z toho choďáckého to jde echt špatně, navíc psisko ječí, tak nás to holt čeká až doma.

Od Faráře polní cestou, kde to dnes hřeje tak, že lituju, že nemám kraťasy, zároveň to ale při zastavení ve stínu i studeně fouká. Projdeme vesničkou Bítovánky ...

polní cestou dojdeme k železniční zastávce Zaječice ...

a nastává, podle itineráře opravdu výstižná, "Nůďo-průďo cesta" ...

mezi vyprahlými poli pod pálícím sluncem, kterou běžci nejspíš ani nezaregistrovali, pro nás šneky je ale značně depresivní a těch 1,5 kilometru k lesu se zdá nekonečných! V prvním stínu dáváme pauzu a naléváme psiskům dnes poměrně rychle ubývající vodu, které po letošním suchém létě a v tomhle kraji moc není.

Pauza byla fajn a trochu osvěžení přicházíme do Chrasti u Chrudimi, 2,5 km cesty od nádraží na náměstí vyhřátými ulicemi se zase vleče, kostel tu ale mají pěkný a pohled na jeho záď jasně prozrazuje autorství Jana Blažeje Santiniho, který byl však přizván ke stavbě právě až před jejím dokončením, proto jen tato část. Hezký je i zámek, jen tu hospodu zatím marně cestou vyhlížíme, alespoň polívka by bodla!

Projdeme zámeckým parkem a dlouhou lipovou alejí s kapličkou na konci ... seběhneme na cestu k přírodnímu divadlu, ale než ho najdeme, trochu nás tady to značení potrápí a jak už jsme trochu unavené vedrem i cestou (a to ještě nejsme ani v půlce!), trochu nás to otráví, ale když vyjdeme z lesa ...

kostel svaté Markéty v Podlažicích ... tak tohle za to stálo!

Miluju tyhle stavby na loukách a v polích! A když mají navíc historii jako tento - kostel byl postaven na místě bývalého, husity vypáleného, benediktinského kláštera, kde byla pravděpodobně zač. 13. století napsána největší rukopisná kniha světa Codex gigas nebo také Ďáblova bible. Rozměry knihy 92 x 50 cm jsou zároveň naší druhou kontrolní otázkou, hmotnost knihy je 75 kg a kromě různých textů obsahuje právě i vyobrazení ďábla, který podle pověsti doprovázející vznik knihy sepsal knihu místo mnicha za jedinou noc za cenu zaprodání duše.

Velikost stavby je na fotkách nezachytitelná, v reálu opravdu impozantní a opět jsme se tu na chvíli zasekly a hned tak se mi odtud nechtělo. Škoda, že klíčová dírka byla zaslepená a nedalo se nahlédnout dovnitř ...

Kazíšek a Kenďa

Z Podlažic je to jen kousíček k Horeckému rybníku, nad jehož rozlohou mi spadne brada ...

psiska letí do vytoužené vody ...

za což jsem ráda, už to bylo pro chlupáče potřeba, jak je na ně dnes nečekaně vedro.

Od rybníka po Naučné stezce Chrastecka přes pole k lesu, chatovou osadou, kde přecházíme po mostku říčku Žejbro ...

která je letos totálně vyschlá, neveselý pohled ... a za vesničkou Chlacholice šlapeme lesní cestou dlóóuhých odpoledních, už přece jen trochu únavných 3,5 km ...

Cestou křižujeme rozcestí Venclovka ... "Košumberk 8 km" ... jéé, Toulovec! Bivakovací místo prvních ročníků, které jsem já, bohužel, nezažila. My ovšem, místo na Vysočinu, míříme opačným směrem, do Vrbatova Kostelce ...

modré výhledy ...

a opět nás značení trochu potrápí, než ten sešup k němu najdeme ...

ale je tu v tom už pozdním odpoledni (myslím že kolem třetí bylo?) krásně!

Chlupáči před "Vrbaťákem" a odpolední vesnická idyla ... do které chybí jen ta vytoužená hospoda, která má ještě zavřeno, pokud vůbec otevře. Dotáhneme se k rozcestníku u křížku pod lipami, kde opíšeme kontrolní otázku a u místních domorodců si necháme už akutně doplnit zásoby vody. S plnou flaškou vody pro psa jsem hned klidnější, když vím, že ho můžu dostatečně napájet, protože jsme zhruba v polovině cesty ... čtyři odpoledne, nic moc :o

Následující 2 km z "Vrbaťáku" jsou asi nejhezčím úsekem celého treku ...

cesta podvečerním, sluncem zalitým údolím a lesy podél Žejbra, které tady trochu vody má ...

s jedním výživným krpálkem ...

... nádhera! A na jejím konci, v ohybu řeky, další pecka pro mě ...

Podskala a kostelík sv. Jana Křtitele ...

Za kostelíkem se tyčí 30 m vysoká opuková skalní stěna, právě ozářená západem slunce a kromě šumění vody je tu ticho a klid ...

posedělo by se tu na lavičce pod rozcestníkem, podle kterého se už večerním lesem vydáváme 4 km k silnici, u které stojí 8 domů stejnojmenné pidivesničky. K silnici (a Silnici) docházíme už za šera a během delší pauzy, kterou tu dáváme, už se setmí úplně. Aby ne, je půl osmé a přichází telefonický dotaz od pořadatelů, jak že jsme na tom ... nóó, my dobře, najedené, přiobléknuté do teplejšího, připravujeme čelovky na zbytek cesty, jenže pořadatelům by se jaksi hodilo, kdybychom to vzdaly, protože na cestě je nás už jen pár a evidentně zjišťují, že s tím, že by někdo až těch 24 hodin limitu využil, vlastně nepočítali. No, musím říct, že tohle pro mě bylo docela zklamání a jejich návrhy, jestli to nechceme vzdát, se mi tedy vůbec nelíbily, což jsme jim s parťáky důrazně vzkázaly, protože nemáme důvod, ani myšlenky to vzdát a jsme rozhodnuté došlapat cestu celou. Takže se na ni vydáváme, ovšem v podstatě už na vlastní zodpovědnost a bez možnosti odvozu v případě potřeby, na což jsme si s Marcelou řekly, že kdyby se jedné z nás nebo psům něco stalo, "nějak bychom to udělaly" a jedna by holt došla do cíle pro auto :o Doufáme ale, že k tomu nedojde a že do té jedné - do dvou ráno do toho cíle dorazíme ...

Posilněné pauzou, opouštíme světla vesniček Silnice a Smrček a noříme se do tmy lesa, je stále ještě celkem teplo, vítr hučí v korunách stromů a padající listí strašidelně šustí. Šlapu za Marcelou, protože jen tak mi psisko táhne a neotáčí se, snažím se taky moc neotáčet a nekoukat do lesa, protože ta tma za zády ... najednou se v korunách stromů nad námi ozve silný praskající zvuk, kdy mám dojem, že mi na hlavu letí větev, jsou to ale křídla velkého ptáka, sovy nejspíš a mě v ten moment naprosto neovladatelný pocit strachu vrhá Marcele na záda, kde se drapnu jejího baťohu a ... a nevím, co bych jako chtěla dělat!? Nastrčit ji místo sebe případnému útočníkovi ...? No nařehtaly jsme se tomu :))))

Zjišťujeme, že jsme s padnoucí tmou mnohem rychlejší, jak nás nezdržuje kochání a focení, ale třeba tenhle strom ...

který když člověk potká noční cestou ... krásně působivé! Díky Marcely foťáku, já jen s povzdechem vzpomínám na svůj starý foťáček, který přes svoji jednoduchost bravurně zvládal i fotky potmě, narozdíl od jeho nástupce, který je navíc neskutečně pomalý :/

Projdeme nočním Žumberkem, ze kterého si téměř nic nepamatuji, v paměti mám jiný ... odtud do vesničky Loučky, neznačenou pěšinkou lesem, kolem rybníka do Libáně, kde dáváme asi v 11 v noci příjemnou pauzu na lavičce pod lipami u pomníčku. Večeříme my i psiska, Marcelka vytáhne Becherovku - právě včas! Sedíme, libujeme si, jak neskutečné počasí máme, je pořád celkem teplo a zatímco psisko odpočívá, hbitě mu malinkými nůžkami, které nosím v báglu, vystříhám z kožichu většinu "kudlibabek".

Do cíle to máme ještě nějakých 10 km, lesy přes zříceninu Strádov, ke které jsme nezacházely, jen jsme u ní zapsaly poslední kontrolní otázku a pak výživným sešupem do údolí podél Chrudimky, kterou ve tmě jen slyšíme a je asi škoda, že jsme tenhle úsek nestihly za světla, protože cesta mezi řekou a skalami - Přírodní rezervace Strádovské Peklo, musí být moc pěkná. Došly bychom po ní k vodní nádrži Křižanovice, ale těsně před ní nás pořadatelské značení vyžene pěšinou do prudkého srázu, kde kličkujeme mezi stromy po neznačené pěšince, kterou kupodivu neztrácíme a jdeme po ní nad přehradou mezi chatičkami v lese až do Svídnice, kterou celou procházíme a cesta už je to poněkud krušná, únavou a taky zimou, která je tu u řeky pořádná, nejspíš je jen pár nad nulou a tak si sním o stanu a spacáku v cíli!

Opouštíme Svídnici a polňačkou, kolem obřích seníků slatiňanského hřebčína, docházíme poslední kilometry do Škrovádu a známou cestou podél řeky jsme v půl jedné v noci na plovárně. Pořadatelských "44 km" (které ve skutečnosti měřily o 3 kilometry víc, přičemž s pořadatelskou kilometráží jsme se rozcházely už po prvních 10-ti kilometrech, tak nevím) jsme zvládli všichni čtyři za 16 hodin 8 minut ... pro někoho čas přímo hroznej, my byly naopak spokojené, že jsme došly už v půl jedné :o Nakrmím a uložím psisko do kufru, který mu docela závidím, protože zima tady u řeky je hrozná, větší než předchozí noc, jak jsme se ráno shodly nebo jestli nás předchozí noc víc hřála ta teplá večeře ...? Dnes si o ní můžeme nechat jen zdát, stejně tak jako o horké sprše, stačit nám musí alespoň teplá voda v umývárkách plovárny, čaj, který si alespoň uvařím na zahřátí, a Magistr z Marcely "lékárny", kterým zapijeme tuhle, ale jo, moc pěknou akci!

Do spacáku s teplou dekou navrch se zachumlám kolem druhé hodiny, ale je tuhle noc pořádná kosa, mrzne mi nos a moc toho do rána nenaspím, stejně je to ale po té cestě blažený pocit! Ráno vstávám celkem brzy, vyvenčím psisko a mám radost, že i po těch kilometrech bez potíží vyskočí i naskočí do kufru. Vydávám se dodatečně ohlásit náš příchod do cíle do pořadatelského "kutlochu", kde je pořadatelka Erika a dvojka trekařů se kterými se tu nakonec zaseknu dobře na hodinu, při povídání u čaje a výborných obřích buchet.

Ráno není tak azurové, jako to sobotní, pomalu balíme, hodím mokrý stan alespoň trochu usušit přes plot kolem bazénu, který evokuje atmosféru skončeného léta, nadcházejícího podzimu a končící sezóny ...

a když je zabaleno a naloženo, rozloučíme se s Marcelou a Kenďou ... parťáci, díky za pohodu na trase a příjemnou společnost o celém víkendu! ... a opouštíme Železné hory se všemi místy, která jsme díky "Auerspergovi" poznali.

Cestou na sever je počasí kupodivu čím dál lepší a když v poledne zastavuji v Kbelnici za Jičínem v hospodě U Rumcajse, je vedro na tričko. Dáme si oběd a KONEČNĚ! využívám příležitosti jít se podívat na místo, které obdivuji při každé cestě kolem a nikdy tu nestihnu zastavit ...