Panstvím knížete Auersperga nejen ... - 2.- 4.10.

Spadla nám do klína krásná akce ...

O treku jsem samozřejmě věděla, ale vzhledem k termínu konání jen týden po midu na Moravě jsem s ním tak nějak ani nepočítala. Navíc by to opět znamenalo vícedenní akci se stanováním a kdoví jaké bude počasí, třeba už bude taky pěkná zima ... a tak když se startovka rychle naplnila a předpověď ukazovala na jeden z možná posledních nádherných podzimních víkendů, jen jsem tiše záviděla Liborovi, který na té startovce byl.

O to víc jsem byla překvapená, když mi na nedělním výletě na Malé Skále svoje místo na téhle akci nabídnul! A nabídnout něco takového závislákovi jako jsem já, tak to je výzva, které se odolat téměř nedá ... a tak jsem přestala řešit v jakém stavu třeba taky přijedu z Moravské brány, mávla rukou nad očekávanými ranními přízemními mrazíky a komentáři mého spaní ve stanu jako "Ježiš!" a podobně, souhlasně pokývala hlavou s Denisem Diderotem, který mi prostřednictvím mého kalendáře právě pro ten týden vzkazoval, že "Lépe je se opotřebovat, než zrezivět ..." a vzala jsem to!

Vyrážíme v pátek 2. října, jen ten pouhý týden po předchozí akci a zase se naším víkendovým domovem stává cvičák, tentokrát ZKO Chrudim. Auto a stan zaparkuji na klidné místo v rohu jednoho z placů za klubovnou, a v noci z pátka na sobotu nás tu stanuje víc. Zázemí super, je tu i sprcha, kterou jsem ani nečekala, holky pořadatelky jsou v pohodě a já mám radost, že mi tu ráno uvaří ten můj nezbytný čaj, a znají tu Pavla Bolehovského s Xavíkem :) Mají moc pěkně udělaný itinerář i mapu, kterou dostávám s tou pro mě nejlepší zprávou, že celá trasa vede po turistických značkách! Nebudu (ehm, tedy neměla bych) bloudit a začínám se těšit na ráno ...

Sobotní ráno ...

Noc je klidná a vzhledem k těm nemnoha stupním nad nulou chladná, ale pořád snesitelně a Kazíšek se přijde stočit ke mě, i když, jak ho tak znám, myslím, že prostě chce jen na lepší deku :o Vylézt ráno z toho spacáku s párou u pusy je pěkně drsné, ale chci zase startovat co nejdřív, tak si kolem půl sedmé dám v klubovně snídani, zatímco se scházejí členové ZKO-čka coby pomocníci při parkování, vaření a organizaci vůbec. Po sedmé jsme na startu, je tu díky všem příjemná atmosféra, dám si panáčka medoviny a v 7:11 vyrážíme ještě chladným, jasným ránem slibujícím krásný říjnový den, na trasu 45 kilometrů pro nás naprosto neznámou krajinou ...

v 7:11 vyrážíme ...

kolem kostela sv. Kateřiny ...                podél Chrudimky ...

Itinerář mají holky zpracovaný opravdu netradičně, s povídáním o historii i současnosti míst, kterými procházíme, což je na treky celkem neobvyklé a rozhodně zajímavé. Kromě Zdenky, kterou poznávám z Fryštáku a kterou jsme potkali ráno na základně, tu nikoho neznám, tak jdeme sami a Kazíšek se sice zase nejdřív motá spíš kolem mě než přede mnou, ale cesta městem je pro něj zajímavá a tak si čmuchá a pravidelně mě chodí šťouchat čumákem do dlaně a přitom se na mě vyloženě směje. Jo, psisko, taky jsem ráda, že tu jsme ... i když sami ... bez parťáka ...

Projdeme probouzející se Chrudimí, podél řeky Chrudimky a jen na ranní slunce odrážející se na její hladině bych vyplácala půlku baterky ve foťáku. Na kruháku se mi přece jen značka ztratí, ale zajdu si jen pár metrů a při návratu na ní mě dochází Zdenka s křížencem Adamem a "von prostě není úplně normální" :)) Myslí tím jeho počáteční nedůvěru k nám, tak je pouštíme před sebe a Kazik konečně má za kým táhnout. A že ho to za Adamem táhne víc než za nějakou feňulí, naprosto se totiž do tohohle kastráta zbláznil :? Zdenka jde tedy před námi a máme radost, že se můžeme navzájem fotit, protože jak říkám já, moc lidí dnes na trecích nefotí a Zdenku nikdo nefotí proto, že "tak pomalu jako já už nikdo jinej nechodí" :) Nicméně nám oba brzy zmizí z dohledu a tak jdeme zase sami ...

a já nemůžu odtrhnout oči od slunce prodírajícího se tím pralesem kolem řeky ...

nohama setřeme rosu na kolejích ...

a přicházíme do Slatiňan. Vlevo máme most "knížete Auersperga", ale dáváme se vpravo ke slatiňanskému zámku, kde to voní jak jinak než koňskými stájemi ...

fotím si kostel sv. Martina proti modrému nebi a bránou vcházíme do zámeckého parku, kde je v tom krásném ránu ...

prostě jak v zámeckém parku ...

Z parku po silnici kaštanovou alejí a pak lesem, ve kterém právě vstává skupina trempů a snaží se mě vtipně nalákat na kontrolní razítkování, tak na sebe chvíli halekáme a já jim to tulácký ráno trochu i závidím ... "Posvátný je mi každý ráno ..." ale náš trek nemá do čundru zase tak daleko, tak do toho o té deváté ranní s Kazíškem šlápnem ...

a za chvilku jsme u Auerspergského Kočičího hrádku, kde na nás čeká fotograf a po fotce dál, lesem s prosvítajícím sluncem k rozcestníku, kde vzhledem k neurčité barvě šipky chvíli váhám, ale dochází mě trekař s kokříkem, s cigárkem v koutku pusy velí pořád rovně a tak mi stačí jít po čichu za cigaretovým kouřem ...

a přemýšlím, jestli mám dobrý čas a je mi to tak nějak jedno, dojdu třeba až za té tmy, čelovku mám ... tedy měla by tam někde být :o ... a tak dojdeme až k rybníkům ...

a zatímco mě ostatní nejen strakáči předbíhají a předcházejí, já tahám psa na hráze rybníků a nemůžu se odtud hnout, protože je tu v tom podzimním dni prostě nepopsatelně krásně!

Když alespoň něco z té nádhery nacpu do foťáku dojdeme ke třetímu rybníku zvanému Perný, kde dle itineráře "číhá naše první MIDová kontrola". Pro někoho jen zastávka na zapsání odpovědi na kontrolní otázku, pro nás s Kazíškem jasné místo k první pauze. Napojím a nakrmím psisko i sebe a dochází nás Zdenka s Adamem, které jsme mezitím předešli při jejich zacházce k vyhlídce Chlum ...

Ve třičtvrtě na deset dopoledne odlehčíme oblečení, nechám si pod vestou jen tričko s krátkým - úžasné počasí na říjen, banán do ruky, k pasu psisko šílející za Adamem a "po zelené si vyšlápneme směr Rabštejn" a že dneska je čím šlapat ...

s nebem nad hlavou ...

Fotím celý tenhle úsek až k rozcestí u Čejkovic s krásným výhledem do kraje ...

kolem zříceniny hrádku Rabštejn ...

lesními cestami ...

po silnici přes vesnice ...

kolem zahrad s obsypanými ovocnými stromy, mezi poli ...

a zase lesem, kde v jednom úseku, kratičkém, přesto stihnu nasát známou vůni pískovců a borovic ...

až do Janovic ...

se Zdenkou s Adamem stále na dohled ... a za vesnicí si začneme povídat ...

o Adamovi, který je s námi naprosto v pohodě a se svým choďáckým "nápadníkem" si navzájem vyjadřují sympatie :o A povídáme si o psech, trekách a všem možném až do Heřmanova Městce ...  

Procházíme přírodním parkem kolem zámku a obě jsme rozhodnuté dát v "Heřmaňáku" obědovou pauzu. A padne nám do oka hospoda hned u východu z parku, má krásnou, zarostlou venkovní terasu, na lístku je z čeho si vybrat, smažáka má tentokrát Zdenka, já jdu do kuřecího steaku, obsluha je rychlá , tak proč ne ... 

po slabé půlhodince nahodíme baťohy a "zase půjdem toulat se dál" ...

Je po poledni, máme za sebou polovinu trasy a chtělo by to trochu do toho šlápnout, jak říká Zdenka. No, to by asi chtělo, jenže mě to dneska jde, bůhvíproč, nějak ztěžka. Vyjdeme z parku, zapíšeme odpověď na druhou kontrolní otázku a míříme ven z města směr Kostelec u Heřmanova Městce. Táhneme se polňačkou jak šneci a přemýšlíme, čím to je, jestli tím obědem, po kterém se citelně jde ztěžka a taky asi tím počasím, protože na tomhle úseku je doslova vedro jak v létě, takže shazuju vestu a vyhrnuju nohavice ...

Po třech kilometrech se doplazíme do Kostelce a Zdenka by zrychlila, tak ji posílám dál, jen ať zrychlí když může, a tempem "je mi všechno jedno" se s Kazíškem táhneme dál sami ... psisko s myšlenkami na Adama, já s těmi svými ... a dívám se a dívám na krajinu okolo ...

na listí, které se pomalu začíná barvit a šlapeme tím odpolednem cestou, jako v životě hladkou i kamenitou ...

... občas dáme v tom teple pauzu na pití a po pěti kilometrech pomalu dojdeme do Vápenného Podolu, kde se opravdu nacházejí ložiska vápence, my tu ovšem opět nacházíme Zdenku s Adamem a také poslední kontrolu K3 s otázkou, kolik km jsme ušli z Heřmanova Městce a podle rozcestníku to bylo celých 8 ...

Psisko potřebuje napít, tak shodíme baťohy a na chvíli se usadíme na pohodlný široký trám podél vyhřáté zdi domu u rozcestníku ...

 ... dívám se na svoje boty, před týdnem mokré a zabahněné z kilometrů po cestách moravských, dneska zaprášené z vyprahlých cest po horách Železných, jo, za poslední ani ne měsíc máme s choďáckým parťákem z treků a výletů v nohách téměř 190 kilometrů ...

Jsou tři hodiny odpoledne a sedí se tu příjemně ... obloha se trochu zatáhla a ochladilo se, přihodím tedy na tričko vestu a pomalu se zvedáme dál, do Cítkova, ve kterém za sebou máme 30 km a před sebou těch 15 do Chrudimi. Táhneme se lesy, fotím si to odpolední slunce v něm a vím, že dneska se dočkám i těch fotek podvečerních ...

Chtělo by to zrychlit, ozývá se zase Zdenka a já jsem nejdřív rozhodnutá nechat ji jít a prát se s tím do konce sama, jenže pak začnu tak nějak počítat a zjišťuju, že mi toho času do limitu vlastně taky moc nezbývá. O čase z minulého treku si dneska můžu nechat jen zdát, blíží se čtvrtá odpolední, do cíle to máme ještě dobrých 12-13 kilometrů, vyhlášení bude kolem sedmé večerní, což je při času mého startu po sedmé ranní tak akorát těch 12 hodin! Sakra, měla bych máknout, přece jsem sem nejela kvůli tomu, abych se nakonec diskla, to by mě teda mrzelo a tak se do toho trochu opřeme, Zdenku a Adama si ke Kazíškově radosti :? už utéct nenecháme a všichni společně rázujeme k tomu dnešnímu, přece jen ještě vzdálenému cíli ...

Po dlouhém lesním úseku vyjdeme na polích s výhledem do kraje ... daleko do kraje a neskutečně vzdálená se mi zdá i ta Chrudim, a jako vždycky zažívám známý pocit, že tam snad nemůžu dojít!!! Zvláštní je, že Zdence se město zdá naopak moc blízko na to, aby to byla Chrudim a tak o tom nahlas dumáme a dál si povídáme nebo jen rozjímáme ... spíš teda asi já ...

a po čtvrté hodině odpolední dojdeme do vesničky Pohled. Zdenka už hezkou chvíli řeší prázdné lahve na vodu pro psa i pro sebe, já mám vody tak na dvě misky pro jednoho psa, pro dva psy tak na jednu a tak hledáme hospodu. Najdeme ji, jenže otevírá až v pět hodin a i ta zhruba půlhodina čekání je pro nás dneska moc, tak alespoň shodíme na terase baťohy a Zdenka se vrací pro vodu kousek zpět k jednomu z domů s početnou sešlostí na zahradě, rodinnou, jak jsme se dozvěděli od jedné bloudící rodinky, která se nás předtím ptala na cestu. Působí tam trochu s těma flaškama jako zjevení, ale vodu dostane :o Já zatím čekám s psisky, házím nohy nahoru a dobíjíme baterky těmi rohlíky ...

Obecní Hospůdka v Pohledu ...

Jenže čas běží, takže nohama hezky zase zpátky na zem, baťoh na záda a svižným tempem do Čejkovic, dnes podruhé na lesní rozcestí v borovičkách, kterým jsme procházeli dopoledne a které nám ukazuje do Chrudimi 7 kilometrů ...

Lesem  ...

a zase lesem dojdeme k vykácené pasece, na které zcela určitě býval i strom se značkou a Zdenka válí, když nás vede téměř nepostřehnutelnou cestou mizící v hustém porostu a jdeme fakt dobře! Jít tu večer s čelovkou, hledala bych ji hodně těžko, jestli vůbec :/ A jsme venku z lesa, na chvíli ...

a po loukách přicházíme v půl šesté večer do vesnice Sobětuchy, kdysi Auerspergo-Kinské, a jak jí tak po silnici procházíme ...

Díky zpětně Zdence za trpělivost, se kterou se mnou zastavuje každých deset metrů, kdy rvu do foťáku ten dnešní podvečer, protože prostě "Miluju tuhle podvečerní atmosféru, kdy se slunce naklání k západu ..."

Kolem kostela Nejsvětější Trojice ...

kolem hospodářských budov ...

prašnou cestou jak z Divokého Západu ...

stoupáme pomalu k silnici k osadě Vrcha ...

kde fotím ukazatel "Chrudim 2,5 km" ... a pořád se otáčím za tím západem, který mi, nevím přesně proč, tak připomíná krajinu v jarním podvečeru ...

Ale to už jsme opravdu jen kousek od cvičáku a za povzbuzujícího halekání ostatních nutících nás do běhu, do kterého se nepouštíme, na to by tu musel být Libor ;) docházíme někdy kolem půl sedmé do cíle ...

Bylo to dneska těsné, docela těžké a krásné ... a do zpáteční cesty autem se mi už rozhodně nechce, takže tu přespíme ještě dnešní noc. Teď jen rychle shodíme bagáž a za posledních zbytků světla jdeme na vyhlášení. Na bedně samozřejmě nestojíme, to by tu museli mít nějakou pro první od konce :o Jsem ráda za v limitu dojitý trek, za 700 fotek v tý mojí malý červený krabičce, za spoustu zážitků z úseků, kdy jsme šli sami, i z těch strávených s našimi dnešními parťáky ...

Půl sedmá večerní v cíli ...

Kromě mě a Ludmily, vítězky ženské midařské kategorie, všichni závodníci odjeli, Zdenka také odjede ještě dnes, ale sedí tu s námi až dlouho do večera, nechám si udělat čaj a povídáme si v útulné cvičákovské klubovně. Po jejím odjezdu zase "mám sama pro sebe sprchu s plným bojlerem horké vody ..." po které zalezu do spacáku jen v tílku a tričku, protože mě opět spolehlivě hřejou odšlapané kilometry a jako vždycky se mi druhá noc zdá teplejší ...

Orosené nedělní ráno ...

Proházím sebou vedle mlaskajícího a vrtícího se psiska tak nějak až do jasného nedělního rána, dám si banánovou snídani, sbalím stan promáčený od rosy, naložím bagáž, Kazíšek si do kufru skočí sám, rozloučíme se s Ludmilou a vtipně přitom zjistíme, že jsme z jednoho města :))) a zatímco se na cvičák trousí pejskaři na ranní výcvik, my vyrážíme před půl devátou na zpáteční cestu. Mineme Pardubice a přes ten Hradec, který, proboha, už znám ... jo, na těch dvou křižovatkách jsem se otáčela já :o Provoz je klidný a ospalé je pozdní ráno, pes i já, a mám hlad, jenže na hospody je ještě brzo, tak zastavíme v Jičíně na pumpě, kde si dám za závistivého pohledu hladového psa celkem ucházejícího smažáka v housce a za chvíli jsme doma. Jakmile Kazi vyskočí z kufru, letí si zpod okrasného keře vyhrabat kus masa, který si před akcí chytře schoval a já mám radost, že se o sebe dokáže postarat sám :o Místo odpočinku mě čeká znovu postavit mokrý, sotva před pár hodinami sbalený stan, vybalit, vyprat ... jo, návraty z treků už nejsou tak romantické ...

jako třeba to nedělní cvičákovské ráno, které jsem si vyfotila na památku na tuhle naši poslední akci, která pro nás byla "přípravou na přechod do úsporného režimu"  před dlouhou zimou ...

Pár fotek tady, Zdence díky za pár jejích z mobilu a pořadatelům za tu cílovou, se speciálním díkem jim i Liborovi za krásnou akci, která nám spadla do klína ...