Panstvím knížete Auersperga nejen se strakáčem - 2. ročník

Tak jsme tu nakonec byli zase, jen vzhledem k termínu pouhý týden po Máchovi jsem nás přihlásila na střední trasu, která měřila příjemných 18,3 kilometrů …

Cestou na základnu na plovárně ve Slatiňanech jsem si projela Chrudim, místo obchvatu jsem se trefila na její historické náměstí, ze kterého jsme sjeli po nezapomenutelných 17-ti dlážděných zpomalovacích schodech … doporučuji! :)) Počasí bylo tentokrát mnohem, mnohem chladnější než před rokem, teplou postel na ubytovně jsem prošvihla, nechat si mrznout nos ve stanu se mi nechtělo a tak jsem se rozhodla vydržet jeden nocleh v autě. „Vydržet“ proto, že v tom mém jaksi nelze rozložit pohodlná ložná plocha, a tak jsem si ustala na zadních sedačkách, Kazíšek byl v sedmém nebi, že spíme v autě spolu a v noci spokojeně pochrupoval. Já, vzhledem k nemožnosti natáhnout si nohy, už méně, přesto mi bylo alespoň příjemně teplo. Ještě před noclehem jsme se byli u holek pořadatelek zaprezentovat, a za příjemného povídání a vzpomínání na ročník minulý, jsem si nechala udělat čaj a párek v rohlíku, luxuuus! :)

Sobotní ráno se mi nechce ze spacáku, přes okénko auta odhaduji počasí, které vypadá všelijak. Vyvenčím a nakrmím psisko, dojdu si do kantýny pro čaj, se kterým si zalezu zase do auta a než se nasnídám, rozprší se. Nechť se jdou všechny předpovědi počasí, včetně slavného „Nora", bodnout! Podle všech pršet ráno nemělo, ale než se nespěchavec jako já dostane na start, pršet přestává ...

a tak o té skoro deváté ranní do jedné ruky medovinu, do druhé koláč ...

„projdeme branou slatiňanské plovárny“, přes řeku Chrudimku, už ke známému zámku, v jehož parku si tentokrát zajdeme k bronzové soše koně zblízka, protože nás u něj čeká první kontrolní otázka, a to, zda je okován, na což zapisuji do itineráře odpověď „Asi ne? Nevím, nepoznám to“ :o Protože ač okovaného koně snad poznám, u sochy si opravdu, a zdaleka ne jediná, nejsem vůbec jistá ...

Projdeme parkem a už známou alejí kaštanů pro zvěř i těch jedlých, které odteď poznám už bezpečně, protože jsme jich měli cestou pod nohama spoustu, až jsem měla obavu, aby si ty jejich ježaté obaly nezapíchl pes do pacek. Mezi pastvinami ... jen škoda, že ty koně zase nevidíme ...

kolem Kočičího hrádku, kde vyhlížím fotografa, který ale letos číhá o kus dál, a většinu nás, loňských účastníků, si pamatuje, a tak od něj opět máme fotku …

Je zataženo, chladno, což svědčí psisku, a tak šlapeme lesy, které se začínají barvit a je tu i přes to pošmourné počasí hezky. 

Dojdeme k rybníku Perný, který též známe z loňska, zapíšeme už čtvrtou kontrolu ... jojo, holky se snaží, ať máme zážitků z cesty co nejvíc a i letos obsahuje itinerář zajímavosti k místům, kterými procházíme …

Odcházíme od rybníka a jedenáctá opravdu rozhoduje, protože se vyjasnilo a v lese začíná být nádherně …

... jen tak na pět minut asi, než se zatáhne a v Rabštejnské Lhotě začne poprchávat. V lese za Lhotou K5, a při brodu přes potok najednou známé místo ...

tady jsme přece vloni se Zdenkou a Adamem přecházeli v podvečer! No vzpomínám, jako několikrát za den, a známý úsek nám tu hóóódně pomáhá, až do toho s psiskem docela šlápnem, i když jsem počítala spíš s couráním …

Z boroviček vyšlápneme krátký, prudký kopeček na Rabštejn, který letos nemineme, ale prolezeme ho až na nádvoří, nebo spíš nádvoříčko, za kontrolou K6, a jsem ráda, že nás sem holky vyhnaly …

Z Rabštejna známá dlouhá cesta …

na kterou se těším, protože na jejím konci je úsek s pořád stejně krásně plavě-zlatou trávou …

a když nám i to slunce zasvítí z mraků …

prohloupil, kdo kvůli počasí nepřijel ...

protože i u rybníku Čabrousek je atmosféra krásně podzimní …                  

Psisko opět trpělivě čeká, až to všechno narvu do foťáku i do sebe … obejdeme rybník a po v této době už klidné cyklostezce dojdeme ke K5 u smutného pomníčku, připomínajícímu tragickou smrt čtyř dětí při nálezu munice v poválečném roce 1946 ...

Lesních cest a lesa si dnes užíváme opravdu hodně, což člověku kancelářskému jen prospívá, a tak svižnou chůzí ujdeme nějakých 5 kilometrů na okraj Slatiňan, do třešňových sadů, pojmenovaných po Jaroslavu Vrchlickém, s pamětní deskou, kamenným křížem a výhledem, jak nás upozorňuje itinerář … ale jo, není to špatný, docela hezký to tu je, říkám si s tím, že nic zajímavějšího už do cíle neuvidíme, jenže pak to přijde …

Koně!

a je jich tu ... prostě strašně moc!

Až na vyjímky všichni stejní, téměř černí … starokladrubští vraníci, jak už vím …

Na místo na výsledkovce o stupínek výš mi přebývalo pět minut, které jsem strávila právě tady, protože se mi od nich nechtělo vůbec hnout …

Díky psímu partákovi, který trpělivě čekal, až se z těch čtvernožců dostatečně urvu, a už známou cestou kolem zámku a přes Chrudimku, dojdeme před druhou hodinou odpolední do cíle. Nechala jsem psisko odpočívat v kufru, šla na zelňačku a kafe, protože nás čeká ještě zpáteční cesta, vytáhla ho na vyhlášení … stačilo, neuvěřitelné totiž, jak si z předchozího týdne pamatoval hárající huskounky a lustroval všechno jim podobné, včetně ostrých ČSV-ček. Hecnutím se v druhé půlce trati jsme tentokrát nebyli na chvostu, nýbrž jsme si „užili“ místo v polovině naší kategorie, a po páté hodině vyrazili z úpatí Železných hor na sever … přes Hradec, kde se mi kromě otočky na křižovatce opět podařilo vyjet úplně opačným směrem … no prostě zase fajn tu bylo!

Dík psímu parťákovi za letošní sezónu, a co spolu ještě našlapeme ...

ví asi jen tahle čarodějnice s Hamletovskou lebkou ... :o

Fotky