Po stopách Toulovce - ročník pátý - I.

Už pátý Toulovec ... atmosférou i Vysočinou opět fajn, jen studený letos byl a to hodně!

Což jsem pro psisko brala jako výhodu, protože se mu v chladu dobře šlape a tak jsem nás po dlouhém zvažování přihlásila ještě na nejspíš už opravdu poslední dlouhou, jenže ... jednička nejen na psím dortu je důvod k oslavě, dvě jedničky už v psím životě ale přestávají být sranda a tak jsme nakonec raději přeskočili na midařskou trasu s tím, že ji případně půjdeme i na ten bivak, v klídku a pohodě až do nedělního rána, protože 53 kilometrů už je citelná trasa. V týdnu před akcí sněžilo, mrzlo a zatímco sníh stihl roztát, mrazy především v noci nepolevovaly a kdybych jako zázrakem neměla pokoj na chatě, nedovedu si představit nocleh ve stanu, ale ani v tom autě, natož bivak ... klobouk dolů před všemi, kdo jste to dali!

Na "Lucák" jsme jeli už ve čtvrtek, jako kdybychom šli long, nejen kvůli už zaplacenému ubytku, ale hlavně také pro tu úžasnou čtvrteční atmosféru a společnost, o kterou jsem nechtěla přijít a hlavně jsme se také opět viděly s Marcelkou! Původně jsme i na tom Lucáku měly bydlet spolu, nakonec jsme ale "logistickou chybou" bydlely každá jinde a i tou rozdílnou trasou jsme se s tím praly každá sama. Ve čtvrtek se ale společně posedělo, popilo a jakž takž i pojedlo, protože jídelníček se nám od loňska scvrknul nějak ještě víc, ale hlady jsme neumřeli, já i díky domácím zásobám, které jsem po loňské zkušenosti pro sichr nabalila. A protože jsem pro sichr naštěstí(!) nabalila i zateplené kalhoty do mrazu a péřovku, naložené auto připomínalo výpravu přinejmenším na Severní pól!

V pátek ráno, zatímco longaři vyráželi na trať, my s Kazíškem jsme vyjeli trochu se porozhlédnout po Vysočině, když už jsme tady a ten den navíc nám zbyl. Počasí nám zkraje dne ale vůbec nepřálo, stupňů nad 0 sotva pár, mlhavo, vítr, drobný déšť místy i se sněhem a tak jsem se kochala spíš z auta ...

než jsme dojeli prohlédnout si třeba Lipnici nad Sázavou ...

památník odposlechu v zatopených lomech ... "Bretschneiderovo ucho"

"Ústa pravdy" ...

nebo památník Jaroslava Haška ... 

Zpáteční cestou jsme to vzali po dlóóuhých letech do Žďáru nad Sázavou, ještě před ním mě to ale zastavilo ve vesnici Pohled, když jsem cestou přes náves zahlédla řadu historických hospodářských budov s impozantním kostelem v pozadí ...

Areál tvoří stará alej se zámkem - bývalým klášterem, fara a kostel sv. Ondřeje ...

Co mě ale přitáhlo snad ještě víc, byla monumentální socha Gryfa ...

legendárního tvora s tělem lva a hlavou a křídly orla od sochaře Michala Olšiaka, který je autorem též obří sochy "Chodovského psa" u Domažlic. A musím říct, že na rozdíl od Choďáka, který mně prostě přijde divný, se Gryf tedy povedl, a především se do těchto historických míst opravdu hodí! Povedené ... až se mi odtud nechtělo a škoda, že zámecký park byl kvůli popadaným stromům uzavřen, jinak bychom tam courali určitě déle.

Zato s tím Žďárem jsem se nějak prala ... byla jsem tu před 19-ti lety, čas tedy, pravda, přece jen pokročil a je vidět, že sem od té doby přiteklo hodně peněz, opraveno, ocedulováno na každém rohu a když jsem za ten roh zámku zašla, místo, které se mi zarylo do paměti, jsem nepoznala. Bylo to tenkrát doslova magické, cestičkou vyšlapanou přes kořeny starých stromů jsme v jejich stínu vystoupali na vršek Zelené hory ke známé Santiniho hvězdicovité zdi kolem poutního kostela sv. Jana Nepomuckého, 11. srpna 1999 v poledne to bylo a právě tady jsme pozorovali to tehdejší úplné zatmění Slunce ... a chápu, že ta stavba je teď víc vidět a že si to na jednu stranu zaslouží, jenže si nemůžu pomoct, pro mě je těch 500 padlejch stromů spíš barbarství ...

takhle si to tenkrát pamatuju ...

a takhle to vypadá dnes ...

místo vyšlapaných cestiček přesně vymezené dlážděné, až se člověk bojí šlápnout mimo ...

Možná jsem tu jen v nevhodnou roční dobu, třeba až se to zazelená ... atmosféru místo samotné ale stále má, měla jsem štěstí na asi půl hodinu před zavíračkou a na v tuhle dobu liduprázdno, a tak když člověk vstoupí za zdi křížové chodby a ta pustina venku mu zmizí z očí ...

jen je mi záhadou, kam zmizely i všechny ty staré náhrobky ...?!

No prostě to tady se mnou, občasným "Greenpeacesákem", nemají jednoduché, no :) Ale co člověk nadělá, psisku je to úplně jedno, strávili jsme příjemný den a podvečerem se vracíme zpátky na Lucký vrch. Ten se zaplnil páteční várkou midařů a shorťáků, přesto je tu bez longařů tak nějak "mrtvo" :)

Dala jsem si tu výbornou sekanou (nic jiného nebylo, pokud jsem nechtěla párek nebo sojové maso :/), příjemně popovídala s Aničkou o psích důchodcích ...

o deváté proběhl meeting, i když já měla mapu už nakoukanou z předchozího večera od longařů, takže vím, že žádné záludnosti by nás čekat neměly, snad jen, že midová trasa má mnohem víc vlastního značení. No, a taky už vím, že nás konečně čekají ty ... ale to až v pokračování ...