Po stopách Toulovce - ročník pátý - II.

Sobotní ráno vstávám brzy, chci nás při našem tempu postavit na start co nejdříve, ideálně hned o té sedmé. Než mi vychladne čaj (což v pokoji není až takový problém, nevím totiž čím to je, ale topení se na noc samo vypíná a ač dřevěné stěny a závětrná strana dokáží teplo v pokojíku celkem udržet, dovedu si představit, že někomu by v něm mohla být i zima), jdu za psiskem, které nocovalo v autě. Je mu tam při těch venkovních 4 pod nulou, nebo kolik to bylo, v tom jeho kožichu příjemně, voda v misce mu sice zamrzla, ale auto si dokázal citelně vyhřát. Vezmu ho protáhnout a když ho vidím, jak je tu šťastnej, z akce, lidiček, psů, jsem ráda, že jsme jeli ... přehazovala jsem to v hlavě hodně, přece jen mu ty roky přibývají, nejen při těšení se při odjezdu to ale pořád dokáže rozbalit takovým způsobem, že největší obavu o něj mám paradoxně právě v takových chvílích, aby ho z toho netrefilo! 

 Foto z "tréninkového deníku" před akcí :o

Po krátkém vyvenčení mu dám snídani a jdu si na pokoj sníst tu svoji. Oblékání dá v tomhle počasí trochu přemýšlení, aby člověku nebyla zima, ale zároveň se zbytečně nepotil, nakonec jdu do šusťáků na podvlékačky, triko krátké, triko teplé dlouhé, softshellová vesta, silnější šusťákovka do baťohu, to bude stačit. Jenže jenom než dojdu k autu, zjišťuju že zima je taková, že vytáhnu a pod vestu nahodím i tu šusťákovku a několikrát jsem cestou měla pocit, že bych i další mikinu snesla. Nahodím baťoh, který oproti longařskému ani necítím, spacák ani karimatku neberu, vím, že v téhle zimě bivakovat nebudeme a těch 53 kilometrů tak musíme dát na jeden zátah ...

Na startu tradiční slivovice, do ruky koláček a po zimní pauze zase ten nepopsatelný pocit, že vyrážíme ...

kolem stanů otužilých trekařů ...

do luk a polí, svěžím březnovým ránem, které by se podle předpovědi mělo přehoupnout i do slunečného dne ...

přes Borovou, kde přejdeme hlavní silnici Hlinsko - Polička ... 

kolem pštrosího výběhu, kde jsem se na chvíli zasekla u tohohle zvědavce ...

přes pole, kolem křížků, kterých je tu nepočítaně ...

do lesů, ve kterých se začíná z mraků klubat to sluníčko ... jinak je ale pořád chladno a vzpomínám na tu mikinu, kterou jsem se siláckým gestem nechala na pokoji :/

K1 na 10. km u rybníku Zimka ... do Budislavi, kde mě trochu potrápí žlutá značka, která se tu nějak motá, a tak si na to o té jedenácté dopolední raději chvíli sedneme na rohlíkovou pauzu a hned to po ní člověk vidí pozitivněji. Na konci obce se napojíme na červenou, na 15. km cvakáme K2 a pak už jen lesy ...

a romantika ... (přešli jsme neromanticky o kousek vedle po betonových rourách :o)

Vyfuníme kopeček a je to tu, skalní město Toulovcovy Maštale! Na které jsem zvědavá a kde si jako odchovanec skalních měst Českého ráje nejdřív říkám "Takovej Českej ráj, no ...", ale pak procházíme místy, kde se mi to líbí i moc!

Skalní útvary jsou tu označené viditelnou značkou, takže má člověk jasno, o který útvar z popisky se jedná, což je celkem zajímavé, i když na mě to působí v té přírodě zároveň trochu rušivě ...

 Skalní útvar "Oslí chodba"

No pěkné to tu bylo, a pěkných zákoutí je tu jistě ještě mnohem víc, my ale mastíme po zelené značce, přes řeku Novohradku, která dostala jméno od obce Nové Hrady se stejnojmenným krásným zámkem, kam se ale podívali jen longaři ...

a která tu v údolí krásně meandruje ...

krpál od ní ale dává pěkně zabrat a stoupá se při něm po přírodních "kořenových schodech" ...

Na hřebeni nás čeká K3 na 18. km, kde po tom výstupu shazuji bundu a je to dnes s tím oblékáním zapeklité, protože tu na tom hřebeni zase docela citelně chladně fouká, ale brzy scházíme bílou pískovou cestou borovými lesy zase do údolí, tentokrát k Voletínskému potoku ...

 kde si "meďan" dopřeje koupel o té správné choďácké teplotě ...

míjíme hospodu "Na verandě u Toulovce", kde je to lákavé, ale zastavení plánuji až na té živé kontrole, jen si nemůžu vzpomenout, na kterém že kilometru to má být ...

Přes říčky a potoky, z kopce, do kopce ... a že ten poslední, kterým tohle údolí opouštíme, stojí za to! A bahnitý a kluzký je tak, že nahoře už lezu po čtyřech, ruce jak čuně a nános bláta na botách citelně vláčím, jako nějaký "vidlák", ještě dobrý kilometr. Pěkná pěšinka v borůvčí mezi pískovci ...

na které mám zvláštní pocit, že už jsem ji někdy šla, což je samozřejmě nesmysl, spíš mi prostě jen jinou připomíná ...

cestou, stále hezky přes potoky ...

a dovede nás do vesnice Zderaz s kontrolním bodem u skalních obydlí ...

Půl třetí odpoledne, 26 km ... "Koukám, že držíme náš standard", píšu Marcele, která šlape s Kenďou dlouhou trasu a doufáme, že se na jejím konci třeba potkáme? Na lavičce ve vyhřátém závětří dávám chvíli pauzu, sundám boty, sváča ... psisku se klíží oči, přesto tvrdě neusíná a pořád sleduje okolí. Vím, že mu chybí ty pauzy na prospání, které normálně cestou dáváme, jenže dnes to v tom chladném počasí bylo celý den tak, že jakmile jsem s ním zastavila na pauzu, dává se do mě zima, takže děláme jen velmi krátké zastávky. Tady to dnes konečně docela hřeje a cesta ze Zderazi byla nejteplejším úsekem celé cesty ...

a líbila se mi moc!

typickou Vysočinskou krajinou ... údolím Martinického potoka ...

na křižovatku v polích, kde je v to odpoledne už krásně jarně! 

Seběhneme do údolí řeky Krounky a čeká nás tu překvapení v podobě vytoužené živé kontroly, která je tak vtipně "tajná", že ji nelze minout :))

V prostorách chatového tábora Barrandovských filmových studií je o nás luxusně postaráno a tak shazuju baťoh a dávám si slivovici, čaj, chleba se sádlem a cibulí, na který se těším už od loňského Toulovce, navrch ještě opečený buřt, no příjemná zastávka to byla! Sejde se nás tu víc a tak si i povídáme, ale na dlouhé sezení to dnes není, s přicházejícím podvečerem začíná pěkně přituhovat a tak znovu navlékám pod vestu bundu a taky rukavice na už zmrzlé prsty.

Toulovcova krmě i lahodný mok ale příjemně hřejí v žaludku a protože den ještě nekončí, poděkujeme za příjemné zastavení a vyrážíme o půl šesté večer do zbývajících 23-ti km ...

podél řeky Krounky ...

dlouhým úsekem přes večerní Otradov ... 

do vesnice Krouna, kterou jsme včera projížděli cestou z výletu ...

Za vesnicí K6 na 37. km a od ní už s čelovkou téměř za tmy stará, místy neprůchodně zarostlá cesta přes pastviny, kde se k nám se slovy "Já se za vás takhle zavěsím, jo?" viditelně ráda připojí Irena s německou ovčandou Becky. A musím říct, že jsem i já byla nakonec za společnost vděčná, protože večerní úsek byl studený, temný a dlouhý, a Irča s Becky mi tak alespoň nedovolily mít z toho depku :o Becky je naprostá pohodářka, Kazíšek se jí líbí a ona jemu už od startu, na kterém jsme se také spolu potkaly, a tak šlapeme tu dlouhou cestu do Čachnova, která je tím zpevněným povrchem už pro nohy citelná, navíc Irču bolí kotník, takže asi docela trpí i tak, ale statečně drží krok, protože v té zimě jdeme celkem rychlým tempem. Před osmou večer to máme ještě nějakých 12 km do cíle, naším tempem odhaduji, a hlavně doufám!, že do jedenácté v noci budeme v teple chaty! Zima je totiž ukrutná, teplota klesá k 7-mi stupňům pod nulou, místy pekelně profukuje vysočinský vítr a snesla bych ještě tu mikinu navíc! 

Před Čachnovem poslední K7 na 41. km a překvapení dne, když se nám ve světle čelovek objeví pudl-královák, což nemůže být nikdo jiný než Kenďa a Marcelkááá! Náhoda jak blázen a radost veliká! Akorát se naše cesty zase rozejdou, protože Marcela to má do cíle přes zámeček Karlštejn a skalní Zkamenělý zámek, kde cesta v noci nebude snadná, ještě o pár kilometrů dál než my. Nerozhoduje se mi lehce, a dokonce chvilku váhám, jestli nejít s nimi i za cenu těch pár kilometrů navíc, jenže se mi nechce nechat "ve štychu" Irenu a taky musím myslet na svoje psisko, tak je tu v té temné studené noci, s povzbuzením do těch nejtežších posledních kilometrů, nechávám a mizíme za Irčou a Becky ...

která má holt ještě sílu mlaďocha na blbnutí s "klacíčkem" :) 

"Starému pardálovi" Kazimu se tyhle studené a temné poslední kilometry už moc nepozdávají, tak ho povzbuzuji a slibuji večeři na chatě, a takhle dorázujeme po zpevněné cestě k rozcestí U Lipky, odkud to po cyklostezce máme 4 km do Pusté Rybné. A nevím, jestli je výhoda nebo ne, že tyhle poslední kilometry znám, a tak vím, jak se cesta z Pusté na Lucký tááááhne! Klesání do Pusté dává Irči kotníku asi pěkně zabrat, navíc tu fičí tak, že si musím přidržovat kapuci, aby mi ji vítr neserval z hlavy, zima jak blázen! Těším se do tepla úplně neskutečně a snad nejhorší jsou ty poslední metry, kdy je chata na dohled, ale cesta k ní se tak táhne přes ty pole a louky, ale je to tu ... světlo, teplo, hučící hospoda a CÍÍÍL!!!

Téměř na minutu přesně v těch 11 v noci, jak jsem odhadovala. Nechci nic jiného, než dostat se na pokoj, a protože mám v lednici na chatě i jídlo pro psa, k autu už nejdeme a nechávám ho dnešní noc odpočívat v pohodlí pokoje, má to, brouček, zasloužené, jak těch třiapadesát kilometrů na jeden zátah zvládl. To tempo večerní části bylo vražedné, vím, a dalo mi zabrat taky ... topení opět spíš jen vlaží, teplá voda ve sprchách neteče, je nás tu na kapacity zařízení holt moc, ale ta sprcha by po cestě fakt bodla. No nic, spokojím se s umyvadlem a vodou z rychlovarky, zdlábnu jídlo ze zásob a zapadnu do vysněné postele! Jako vždycky toho ale moc nenaspím, tělo je ještě dlouho rozjeté tím tempem, hlava plná zážitků ... a tak mi ani nevadí, když se psisko začne k ránu vrtět, jak je mu na pokoji teplo a jdu ho odvést do auta. Dělá se pěkný den, ale je stále těch nočních sedm pod nulou a fičí tady tak, že pocitově je pod tou nulou alespoň 15! 

Po snídani sbalím, sejdu do restaurace na kafe, abych cestou zpět neusínala, popovídáme s Liborem, Věrkou a spol., navléknu se do zateplených kalhot a péřovky a jdeme na vyhlášení. A taky se konečně vidíme s Marcelkou, která přijíždí z Pusté, a tak kvůli vichru zkrácené vyhlašování strávíme spíš vyprávěním zážitků, po kterém se přesuneme do chaty vystát frontu na diplom a tombolu ... vybrala jsem si termo trencle české výroby, kterým ovšem doma popraskaly švy už jen při natahování, tak nevím ... měla jsem raději vzít tu flašku :o 

Diplomy rozdány, tombola rozebrána, parkoviště se vyprazdňuje ... je tu konec a rozloučení, s Toulovcem na více než rok, neb pokud ještě bude, tak až ten přespříští, který je pro nás vzdálený, jako ta Jarkova Kometa, kterou nám zase hráli, "...až příště přiletí, my už tu nebudem" ...