Podzimní "Klokočky"

Další neděli po Kuňce mě to, jak to tak občas mívám, vytáhlo do skal a tak jsme s Kazíškem vyrazili na krátký výletík do těch Klokočských. Máme je blízko, z turnovského srdce Českého ráje je to co by kamenem dohodil a byl to výlet nostalgicky podzimní a také vzpomínací, protože právě sem jsme před 11-ti lety mířili na první výlet s choďáčky a Kazi je možná (kromě Agony?) už jediným žijícím psím choďáckým účastníkem ...

Zajeli jsme (napodruhé :o) do Záholic, odkud je člověk ve skalách doslova po pár metrech. Počasí je zasmušilé, i pár kapek spadlo, ale nám nevadí, alespoň tu skoro nikdo není, skály se pomalu chystají na zimní klid a listí i kapradí jsou krásně zbarvené! V klidu jsme si zašli na vyhlídku Zdenčina skála, ale výhled z ní tedy není skoro žádný, tak dáme na úvod sváču a na známém místě si uděláme společnou fotku, kterou medvěd opět svým neodolatelným způsobem sabotuje, když se mu čekání zdá příliš dlouhé a nacpe se mi do náruče!

Šlapeme skalami, nahoru a dolů ...

  zvláštní strom, který se mi zatím nepodařilo určit. Má listy dlouhé jako moje předloktí a zajímalo by mě, co je to zač a kde se tu vzal?

A jsme na "sloních hřbetech" ...

... typických pro Betlémské skály, které jsou součástí těch Klokočských a při pohledu z nich si člověk jen těžko představí, že se tu "kdysi od Drážďan po Poličku u Litomyšle a na jihu po Prahu či Kutnou Horu a Čáslav rozšířilo moře, s ostrovem tvořeným Lužickými a Jizerskými horami i Krkonošemi, ze kterého byl splavován písek ze kterého vznikly právě i pískovce Českého ráje. Ještědsko-Kozákovský hřbet je dodnes viditelnou, vyzdviženou částí ohraničení křídového moře" ... cituji naučnou tabuli a zjišťuji, že ač mám pískovce tak ráda, vlastně o nich vůbec nic nevím.

Rozhled je dnes zamlžený, ale lesy jsou krásně zbarvené! Dokocháme se až ke Klokočským průchodům, kde proběhne Kazíškem oblíbené "královské dělení" svačiny a po pohledu do mapy to bereme kousek těmi pěknými sešupy a výstupy směrem na Rotštejn, ale kus před ním seběhneme do Zeleného dolu, kterým jsem nikdy nešla a je to tu moc pěkné ...

Kokořínsko připomínající ...

a ta místa na bivak!

Přicházíme na rozcestí se studánkou, kde potkáváme tatínka s ratolestí v kočárku (nějak nevím, jak pak pokračovali směrem do skal :?) a stydlivou psí slečnou či dámou, tak má Kazi i nějaké to společenské vyžití. Nechám ho uhasit žízeň v potůčku vyvěrajícím ze studánky a vydáváme se krásnou křížovou cestičkou, ze které po pár metrech uhýbáme na neznačenou cestou do pěkného krpálu, kde se trochu proklínám, ale je to pro nás nejkratší cesta, protože na jejím konci se vynoříme v Rozumově, kde to známe díky Martiny treku  ...

a tak to můžeme s klidem vzít po neznačených cestičkách v suchém kapradí a záplavě listí, zpět na začátek Klokoček. Dáme tu poslední pauzu, na kterou nám dokonce vysvitne i odpolední sluníčko a jsme, skoro neradi, zase v Záholicích ...

O něco více fotek tady ...