Pojizeřím ... tentokrát opravdu za sluncem

Původně jsem měla šlapat mid na sousední Krkonošské tlapce, jenže vyrážka na letním treku mě tak vyděsila, že jsem Tlapku odpískala a byla rozhodnutá vydat se alespoň na Pojizeří, na nejkratší trasu pro handikepované psovody :o To by jeden netušil, jak těžké ale je se na ni dostat! "Máš tak našlapáno a chceš jít jen krátkou, jo???" Jo, chci jít KONEČNĚ JEDNOU něco kratšího, protože právě z těch našlapaných kilometrů začínám být poněkud opotřebovaná. Nakonec mě Věrka přemluvila alespoň na trasu střední kolem 25-ti km, na víc mě ale nedostanou!

Celý pátek prší, už se "těším" na to bahno a výhledy :o Zabalím, ááách jak lehoučký, baťoh a do něj v ručníku zabalenou rekvizitu, se kterou hodlám uspět v soutěži "O nejzbytečnější věc" kterou tým vláčí celou cestu v baťohu a která se týká dogtrekkingu jak nejméně to jde. Jak tak v půl páté ráno ještě za tmy vstávám, říkám si, proč tohle všechno vlastně dělám :))

Kazíšek se těší jako vždy a po šesté hodině spolu vyjíždíme směr Tanvald a Desná. Je mlhavo a drobně prší, podle předpovědi by nás ale mělo čekat i to sluníčko. Projedeme Jablonečkem a z Poniklé pak úzkou silnicí stoupáme do kopců až do Jestřabí v Krkonoších. Před penzionem i uvnitř je to samý bígl, choďák, spousta známých lidiček a správná předtreková atmosféra. O zábavu při rozpravě se spolehlivě stará nepřehlédnutelný a nepřeslechnutelný Libor, Věrka se mě ještě naposledy neúspěšně pokusí přemluvit na 36-ti km mid, rozdělíme si startovní intervaly a čekáme na start. Nahodím pláštěnku na baťoh i na sebe, takže jsem sice v suchu, ale je to hrozně nepraktické a nepohodlné.

V 8:50 vyrážíme, parťáky nemáme, ale na cestě je spousta trekařů, takže tak úplně sami nejsme. První metry jsou jako vždy chaotické, než se zorientuji, než vysvětlím psisku, že ti před námi nám neutíkají a ti za námi k nám nepatří, než si srovnám krok a okřiknu koleno, které se snad rozhodlo bolet či co?? Hned na první křižovatce máme štěstí, téměř všichni odbočili špatně a vracejí se, já tak můžu jít najisto.

A už to pěkně utíká, přes louky a lesy směrem na Rezek (4 km). Z Rezku mírné, ale pak stále prudší klesání po mokrých kamenech a kořenech až k rozcestí Vítkovice - hotel Skála u silnice. Po modré značce na další rozcestí u silnice a odtud po široké cestě pomalu stoupáme kolem vrchu Černá skála. Pod pláštěnkou je mi vedro, ale stále je mlhavo a drobně poprchává, tak si ji nechávám. Před každým rozcestím slibuji psisku pauzu, ale pak se mi nechce zastavovat a odkládám to na příště. Asi po kilometru od toho posledního už ale zastavuji a dávám psisku i sobě napít a rohlík pro oba. Krátká pauzička a funíme dál. Za ostrou zatáčkou začíná nečekaně prudké stoupání v náročnějším terénu. Předcházíme trekaře s ridgebackem a pomaličku se suneme po vrstevnicích. Za odměnu se mlha začíná rozpouštět a objevuje se modrá obloha. Les je v té chvíli nepopsatelně nádherný - sluníčko v mlhavém oparu z vypařující se vlhkosti, tisíce kapiček stékající z větví, měkoučké cestičky v jasně zeleném mechu ...

Foťák cvaká jak o život, ale tahle něžná nádhera prostě nejde zachytit, tak se snažím dostat jí do sebe co nejvíc na památku. Jde to snadno, cesta je už rovná a pak klesá kolem rozcestí Pod Černou skálou až k silnici vedoucí k jižnímu okraji Labské přehrady (11,5 km). Tady doháníme ke Kaziho radosti většinu trekařek s choďáky a hlavně s choďandami. Na hrázi přehrady budí náš černý houf pozornost a já konečně nacpu do baťohu pláštěnku i bundu.

Zapíšeme kontrolní otázku a v příjemně odlehčeném oblečení vyrážíme nádherným podzimním polednem do druhé poloviny trasy. Uzounkou zarostlou cestičkou - já tenhle terén prostě miluju - kolem krkonošských chalup stojících na teplých suchých stráních, s výhledy na dosah ...

Seběhneme (obrazně řečeno :o) opět k silnici na rozcestí Michlův mlýn a po nové upravené cestě zase nahoru. Tedy ale, tohle stoupání už pěkně prověřilo naše plíce a fyzičku! Je znát, že z treků máme takových kopců už pár našlapáno, pomalým, ale stálým tempem tak dolezeme s psiskem na širokou vrstevnicovou cestu, která nás dovede až k rozcestí Přední Labská s krásnou dřevěnou zvoničkou. Zapíšu kontrolu, shodím baťoh, napojím psisko a při pokusu o foto zjistím, že kvůli levému koleni, které je pěkně tuhé a protestuje, si nějak nemůžu dřepnout :o             

Je tu nádherně a na sluníčku by se tu posedělo, zřejmě se ve mě ale trochu probouzí soutěžní duch a nechce se mi ztratit náskok, který jsem si v kopcích vyfuněla, takže zase dál. Po stoupání jak jinak než opět sešup, k hlavní silnici, po mostu přes Labe a zase nahoru. Cesta kopíruje a protíná sjezdovku, k terénu a sklonu tedy není co dodávat - stoupání se zdá nekonečné a myslím, že tady hodně lidí, včetně mě, holky pořadatelky proklelo :)))

Konečně jsme na rovině, která nás dovede ke stejnojmennému rozcestí Rovinka. U občerstvení je spousta turistů s dětmi a cyklistů, já si najdu klidný koutek a dáme si s Kazim svačinovou pauzu. Příjemnou cestou klesáme k Vítkovicím a kousek od silnice u rozcestí Na Starém mlýně dokonce dostávám od místního vousatého horala pozvání na drakiádu na Mísečkách :)

Vystoupáme po silnici Vítkovicemi zase do kopce a jako by to nestačilo, čeká nás DALŠÍ sjezdovka! Sice dnes už naštěstí poslední, ale dává zabrat. Ale ty výhledy, když se člověk otočí ...

Po druhé hodině odpolední pak s Kazim pomalu scházíme do Jestřabí k penzionu a po půl třetí jsme v cíli, opět to bude náš standard kolem 5-ti hodin na této vzdálenosti. Uvážu psisko a přezuju boty. Ani jednou za cestu jsem si nevzpomněla zkontrolovat kůži pod ponožkami, ale nevypadá to špatně. Levá noha, která na tom byla v létě hůř je čistá, na pravé noze jen pár flíčků - zanedbatelné :) S Kazim pak čekáme a povídáme si v hospodě, kde už je spousta choďáčkářů i bíglařů. Kolem šesté hodiny večer je vyhlášení naší trati, choďáčkářů je 18, my s Kazíškem jsme 5-tí, z čehož mám radost, vzhledem k tomu, že jsem se původně chtěla jen ploužit a kochat.

Na midaře se bude čekat minimálně do osmé večerní. Sice nemám radost z noční zpáteční cesty, ale díky lidičkám i psiskům je tu taková pohoda, že neváhám a zůstávám. O zábavu se starají hlavně Libor s "Dědkem" - tihle dva se tak dlouho hledali, až se díky choďáčkům opravdu našli :))) Navíc, doma jsou si jistí mým vítězstvím v soutěži o nejzbytečnější věc, takže ...

Venku se rychle stmívá a ochlazuje, usadíme se tedy v příjemném prostředí penzionu, dám si čaj s medem a citronem a povídáme si s Rendou Kazdou a s Petrem Oliveriusem. Toho jsme strašně dlouho neviděli a dneska si tu, chudák, hrábnul na dno, když se dopajdal do cíle s hroznou bolestí kolen. Dobře to znám, v začátcích treků jsem si tím také prošla. Po osmé hodině je vyhlášení midařů a vtipné rozhodování o nejzbytečnější věc. Nasmáli jsme se, co všechno se dneska v batozích táhlo, ale vzhledem k tomu, že spousta věcí zase tak zbytečných nebyla a na dogtreku by se přece jen dala využít na sebeobranu nebo první pomoc, zvítězila moje skleněná vánoční špice ve tvaru sněhuláka :) Z první ceny mám hroznou radost - díky holky, a těšíme se na příští ročník!

Fotky naše, jedna od Libora a spousta dalších tady