Pojizeřím za sluncem

Pojizeří ... mám pocit, že naše asi páté ... ? Sbalila jsem bágl, přejela "medvědoida" kartáčem, když se má zase někde ukázat, a vyrazili jsme ...

V pátek večer je veselo, až na tu informaci (sdělovanou midaři se škodolibou radostí), že na střední trase, pro kterou jsem se "radši" rozhodla, je výstup na Kozákov! "Co ... cože?!" Už jsem ho párkrát lezla, a snad už bych ani nemusela, cestu místy téměř kolmou znám, no, už cejtím ty zpocený záda! Večer se spát nespěchá, a nespěchá se ani ráno, snídaně v klidu, rozprava ve čtvrt na devět, s mým rozhodnutím jít pomalu, to bude čásek :o Snažím se pobalit, a při jednom prudším pohybu slyším, jak cosi odlétlo někam za postel a skříň ... co to mohlo být? Postel i skříň jsou těžké, tak na to kašlu, snad to nebylo nic důležitého, připnu natěšené psisko, kopnu do sebe "zeleného panáčka" a v 9:10 jsme vysláni na trať. Počasí slibuje krásný den, už podzimní, přesto teplotou ještě letní ...

Sejdeme dolů k Jizeře, pes na zabití, buď táhne jak zběsilej za těmi před námi nebo se naopak otáčí na ty za námi, kterých, ehm, moc není, neb jsme odstartili mezi posledními. Funíme a stoupáme pomalu ke zřícenině skalního hradu Zbirohy, s Malou Skálou a Frýdštejnem za zády ...

Po turistických značkách, pohodlnou cestou, za odbočkou z hlavní už liduprázdnou, a v tom dopoledním lese, se skalami nad námi, tááák pěknou ...

"Nezapomeňte ji včas opustit" zněla rada trasovatelky Janči Vodvárkové při ranní rozpravě, jenže tak máme učinit na "takovým debilním místě", budiž mi tedy omluvou, že jsem tak samozřejmě neučinila. Vyšlapujeme s psiskem tou nádherou, zelenou značku už sice chvíli postrádám, však ona se objeví, jenže dřív se objeví trekař s ridžbegem, odkudsi zezdola od Jizery?! Už má totiž hned na začátku za sebou pěkný kufr a ptá se, jestli je na zelené. Tak se radíme, přesvědčím ho, chudáka, že jdeme dobře, jenže "když dojdete k maringotce, jste špatně", což taky úspěšně plníme, takže čelem vzad a pospícháme zpátky, hledat poslední značku, a u ní už vidíme odbočku kamsi do krpálu, kterou jsem přehlédla, ale hlavně, že pes od ní má fotku, že?!

Fáákt pěkný stoupání na Zbirohy, u rozcestníku už zdaleka slyšitelný Libor a jeho banda, ke které přibrali i Andy, též si cestou neplánovaně prohlédli Jizeru, a díky mému "zájmu o maringotku" mě stihli předejít. Brzy i s ridgžbekářem razí dál, a zůstáváme tak s psiskem mezi hradními zdmi sami ...

Pěkné je to tu ... jen kdybych marně nehrabala v baťohu tu propisku, součást povinné výbavy a hlavně nástroj k psaní kontrolních odpovědí na kontrolách "Ty v..e! To snad není možný?!" Musela zůstat na pokoji, jojo, porušená zásada nikdy ji z baťohu nevyndávat, funguje. V hlavě mi šrotuje, jestli jít dál, kontroly fotit a spoléhat na to, že tam vždycky někoho potkám, což je dost nespolehlivé a při mém tempu zvláště na pozdějších kontrolách nepravděpodobné, schrastit tužku co nejdřív cestou a dopsat, vykašlat se na to a jít dál bez odpovědí jen nezávodně, a nebo jestli to už tady vzdát, k čemuž dneska nemám vůbec daleko ...

Nakonec se rozhodnu zkusit sehnat tužku cestou od domorodců nebo v hospodě u Klokočských průchodů, kde byl minule vstřícný personál, a kde se dnes určitě zastavím. Kolem romantické chaloupky sejdeme na silnici, jak radí itinerář, který nečtu, a dávám se vlastním rozhodnutím doprava, až dorázujeme zase k "mojí" maringotce?! Éééh, sama nad sebou bych zaplakala, tak už podle itineráře i mapy zpět, po rozehřáté silnici přes obec Michovka, do luk a polí, s výhledem na hrozivě se zvedající a tak vzdálený Kozákov, přesto je tu krásně ...

Nikde nikdo, všichni už přede mnou, vedro, funící pes, morálka na dně, asi to, chlape, dneska nedáme ...

Ve stínu pod osamocenou jabloní dáváme pauzu, a taky rohlíky, protože kdo ví, kdy do tý hospody dojdeme. Studuju mapu a rozhoduju se pro dobrovolné "disknutí se", z Klokoček to vezmeme do Koberov a zpátky na Skalu, bude nám to dneska stačit ... no, pěkně mi to ta hlava nandává, protože o ničem jiném než o psychice, to není ...

Zvedáme se, po rohlíku oba pookřejeme, a jde se mi lehčeji i proto, že mám rozhodnuto, příroda je krásná, jen cestou po silnici zase přituhuje, ale už jsme na lesní cestičce, kterou známe z treku před dvěma týdny, a čeká nás stejný úsek až do Klokočských skal. Ani mi to nevadí, alespoň jdu najisto, na lavičce co minule plánuji pauzu, jenže tu spočinul tatínek s kočárkem, tak holt až v té hospodě. Ze skal už se dnes nekocháme, navíc jsme se přimotali k Polákům, kterých je tu celý autobus, tak pryč z toho randálu, cestou potkáváme Liborovu bandu, ale my pospícháme do té hospody,

na toho burgera, a že byl! Psisko si dáchlo ve stínu s miskou vody a svým paštikovým rohlíkem, já vydyndala u ochotné paní tu propisku, dopsala kontrolní odpovědi, a už vím, že dneska nevzdáme a půjdeme dál, i ten Kozákov dáme, a právě o tomhle treky jsou ... jo, jasně, longaři, co jste si hrábli na Fryštáku, nespadněte smíchy pod stůl :o K hospodě se od Postojny trousí polský autobus číslo dvě, tak se akorát včas zvedneme a razíme dál, skalním městem k Rotštejnu, a úplně jsem zapomněla, jaká bomba tohle místo je!

Jen těch lidí je tu na mě moc, tak jen pár fotek kolem hradu a odhodlaně směr Kozákov. Jenže na tý silnici už je dneska jak v létě, a tak hned za posledními chalupami sedáme pod ořešák, na místo s výhledem, napájím psisko, a rozhoduji se vyměnit ponožky, jenže i ty zůstaly na pokoji, teda, dneska se fakt daří! Ale musím říct, že co se bot týče, tak mi dnes, ač téměř nové a zamýšlené jen na procházky, dělají svou pohodlností opravdu radost.

Trošku s výčitkou zvedám psisko dál, i když šlape neúnavně a kromě společných zastávek si sám nezastaví, po silnici sejdeme až do údolí, k potoku Stebenka ...

k dnešnímu jedinému koupání, po kterém začínáme pozvolna stoupat k tomu Kozákovu. A hned na louce za silnicí potkáváme nečekané parťáky, Helču, "matku nosnici", nesoucí v šátku na zádech 11-ti kilového Vincenta alias Vincenza, a u pasu s připnutou choďandou Ejmi od Perlového potoka zvanou Eli. Upřímně ji potěší, že není poslední, tak počkám, až se opásá do šátku a jen zírám na ten nahazovací grif, při kterém mrňous visí hlavou dolů! Nasadím mu klobouček, a toto privilegium už mi zůstane, protože s touhle netypickou trojkou pokračujeme dál společně ...

Myslela jsem, že cesta na Kozákov po červené je náročná, nezbylo mi ale, než po výstupu po žluté přehodnotit.Vedro ještě k tomu, přestože cesta po ještě rozkvetlých loukách je krásná ...

Jinak než pomalu jít nejde, u pramene Radostné studánky dáme pauzu, a pak už místy jen po špičkách lezeme k vrcholu, a já myslím na to, zda tudy Honza Prášil povede Tlapkaře, jestli nahoru či dolů, a zda za sucha či mokra :o

Konečně vrchol s rozhlednou! Příjemný pocit, že jsme nevzdali, psiska odpočívají, Vincent si leze v trávě, já si dávám zasloužený domácí meruňkový koláč, zapisuji kontrolní odpověď - zapomenout na ni, asi to s námi švihne :)) Někdy před čtvrtou opouštíme Kozákov a po Hamštejnském hřebeni míříme zpět ... 

Moravačka Helča se kochá, a já taky, i když to tady znám, ale v tom pozdním odpoledni je tu, i přes zamlžený výhled, nádherně ...

Na Hamštejně je dobrá hospoda, zastávku jsem snad ani neplánovala, ale Helča by si dala Kofolu, a tak se na tu vyhřátou terasu s výhledem do kraje usadíme ...

Kofola není a tak nakonec místo ní jdeme do polívek ...

já do česnečky, Helča do hovězí, Vincenzo baští, fík, banán, polívku ... doufám, že to všechno v tom bříšku udrží, až si ho Helča bude nahazovat na záda :o          

Fajn zastávka to byla, i přes další zdržení, po kterém náš příchod do cíle odhaduji na sedmou hodinu. Seběhneme do Koberov, a z nich cestou, kterou neznám ...

pro terén a stoupání poměrně náročnou, ale pěknou ...

po hřebeni zalitém zapadajícím sluncem, které ještě přibarvuje Kaziho hřívu ...

Z Prosíčky máme jak na dlani výhled na Malou Skálu, kam klesáme cestou z loňského výletu ...

slunce už je pomalu za obzorem, a klesáním do údolí se citelně ochlazuje, Vincenzovi navlékám místo kloboučku kukličku, a je v ní, brouček, tak roztomilý, že jihnu i já, která má dávno "vysezeno". Jen by spal a nejde mu to, tak mu dáváme piškotky, "trochu načuchlý od granulí" a mrňousovi to vůbec nevadí, tak se lámu smíchy, Hela je ráda, že má do koho hučet ,"to víš, já jsem na tý mateřský dovolený, nemám si s kým popovídat" :), Eli šlape s Kazim bok po boku, což se mi u těch našich choďáků tak líbí ...

a takhle se v 19:10 dotáhneme do toho dnešního cíle! Vyhlášení samozřejmě už bylo, pro mě je ale nejdůležitější, že jsem to přes tu počáteční krizi nakonec vůbec došla a to DNF přeprala, ve foťáku schovanejch 10 hodin krásnou krajinou, v příjemný společnosti Kazíška i našich parťáků, bez jediného puchýře ... a klobouk dolů před Helčou, že se svým šestým děckem dala takovou trasu!

V cíli sprcha ... zjištění, že ráno za postel a skříň letěla právě ta, tím pádem zapomenutá, propiska ... večeře, a povídání do noci, které jsem dnes zkrátila ... tedy, alespoň jsem si myslela, dokud se tým pařičů nepřesunul vedle mého okna ... KDO to tam hrál na ty sklenice?!? :)))

Povídání končí opět fotka od hotelu, z rána nedělního ...

kdy se to pomalu rozjíždí domů, a na ten Honzíkův výlet holt někdy příště ;)

Další fotky z té letošní pěkné trasy zde