S Kazim na Kokořín ...

Kokořínsko jsem si zamilovala a na Kokoříně jsem přitom ještě nebyla. S příštím Máchou, který se z této oblasti přesune trochu jinam, se sem pravděpodobně už také nepodíváme, napadlo mě tedy vyrazit na něj zrovna o těch letošních vánocích na blátě. A tak jsem oprášila mapu Máchova longu z roku 2012 a Pepův výlet z listopadu 2014, který jsem tenkrát strávila za oknem s hrnkem čaje a angínou, a díky fotkám Pepovým a Marcelky, která fotila rozcestníky, jsem si na druhý vánoční svátek naplánovala stejný 10-ti kilometrový okruh. Ovšem žádný rodinný výlet, ale hezky po trekařsku!

Poslední sobota letošního roku, má být hezké počasí, chci vyrazit v sedm ráno, jenže v těch 5:30 kdy mi zvoní budík je ještě tma a vyhrabu se až v šest. Pesan už tuší a vydrží jen potichu pokníkávat, dokud se neobjevím s celou výbavou, kdy začne to jeho šílené těšení se. Moje oblečení vůbec nepřipomíná zimní výlet, spíš jarní a jedno tričko bych bývala klidně mohla nechat doma. Na poslední chvíli měním malý baťoh za můj oblíbený 30-ti litrový, který mi prostě sedí ať s ním jdu těch kilometrů deset nebo sto, a ve třičtvrtě na osm konečně vyrážíme. Čeká nás hodinová cesta za minimálního provozu, nádherným ránem s krásným svítáním nad obzorem, v devět bychom mohli být na parkovišti pod Pokličkami si tak při jízdě plánuji, s mapou na sedačce vedle sebe a vždyť to tam znám ... 

Jenže já tam prostě zase netrefila! "Složitý dopravní uzel" ve Velkém Újezdu :o mě svedl na druhou stranu a když se přímo přede mnou objevil (klid, v dostatečné vzdálenosti) Říp, bylo mi jasné, že tímto směrem tedy na Kokořín ne. Otáčím to, trefím správnou křižovatku na Kaninu a mám radost (předčasnou), že to se mnou přece jen není tak hrozný, jen mě trochu mate ta značka "Slepá ulice". No nic, třeba to bude až za Kokořínským dolem, no, nebylo, zákaz vjezdu na konci Kaniny mě znovu otáčí, musíme tedy horem přes Mšeno, cesta se prodlužuje, konejším psa, kterému už vzadu na tom prosincovém sluníčku začíná být vedro, jenže tohle městečko je pro mě prostě zakleté a tu odbočku na Ráj opět netrefím! Tak zpět na náměstí a už jen s jedním vjezdem do špatné uličky :o míříme ven, přes ten Ráj, směr Kokořínský důl. Přijíždím k Pokličkám, napravo parkoviště, cedule kterou měl Pepa na fotce tu není, ujedu tak ještě dobře půl kilometru než mi dojde, že jiné parkoviště to být nemůže, takže zase zpět a v půl desáté KONEČNĚ vylézám z toho auta!

Oba poněkud zmordovaní, ale stačí nabrat do plic ten svěží ranní kokořínský vzduch a ožíváme já i pes, který se navíc osvěží v potoce, pak už jen nahodit baťoh, připnout parťáka k pasu a vyrážíme. Okruh si dáme ten Pepův, ale v opačném směru, nejprve přes Pokličky, které konečně uvidím za světla! Hned na začátek pěkně příkré schodiště pro zahřátí, nahoře s jazykem vestě, ale stojí to v tom krásném tichém ránu, kdy jsme tu úplně sami, za to ...

Pokocháme se, psisko dostane snídani, já se sváčou ještě počkám, mrknu na rozcestník směr Obří hlava a Žába (!) a vzhůru po té modré tedy. S vervou se vyškrábu do prvního prudkého kopečku, když mi začne docházet, že já ale potřebuji tu druhou modrou trasu, která vede jaksi dole pode mnou. Bože! A to mám příští rok chodit treky sama :o Seběhneme schody a začínáme potkávat první návštěvníky, škoda, že nebyli s námi nahoře, mohli nás vyfotit, ale nevadí, jedna se nám totiž docela povedla i tak ...

Jak tak náčelníka znám, vsadila bych se, že trasoval cestu opačným směrem právě proto, aby nebylo třeba na Pokličky šplhat a pak se zase vracet, nám to ale vůbec nevadí, protože stejně jako Švejkovi "Mně na pár krocích nesejde" :) Přelezeme těžbou dřeva rozbahněný úsek a už nás čeká jen to pravé, nefalšované Kokořínsko s jeho lesními pěšinami, skalami, údolími a roklemi, do kterých stěží dosáhne slunce a do té, kterou šlapeme, nedosáhne ani mobilní signál ...

Rozhlížím se po té nádheře tady, roklí protahuje překvapivě neuvěřitelně vlahý vzduch, psisko mastí a já při pohledu na jeho nožičky před sebou vzpomínám na Rendovo hezké, výstižné přirovnání k neúnavně bubnujícím paličkám. Ze šňůry se, chlapec, dneska nicméně nepodívá, protože srnky vidíme každou chvíli, ve vesnicích kvůli tomuhle petardovému období a musí mi tu v té divočině dělat bodyguarda :)

Rozcestí k rokli Apatyka s "výskytem léčivých rostlin", směr Náckova rokle, hrozný název, nevím proč mi tak vadí, ve které jsme po pouhém jednom kilometru. Začínám mít už ten svůj hlad, ale jdeme dál. Cestou potkáváme jen dvojici cyklistů s hezkou mladou psí slečnou plemene maďarský ohař, jinak jsme tu sami ...

Fotím a fotím ... 

až přitom přehlédnu naši modrou odbočku a když se vynoříme v polích, přece jen mi něco říká, že jsme špatně. Vracíme se jen kousíček na poslední modrou a krátkým kopečkem jsme na rozcestí Bílka. Je tu na tom poledním sluníčku nádherně, tak jo, ideální místo na pauzu na rohlík a tu vánočku, když jsou ty vánoce ...

Je tu tak krásně, až se mi odtud nechce, ale cesta zvedající se před námi k obzoru láká objevit, co je za ním, takže baťoh na záda a zase dál, po okraji polí a v dálce před námi Říp, posvátné místo našeho národa, na který jsem jako Čech ještě nevystoupila a už to nejspíš nenapravím ... a vedle pára z komínů elektrárny Mělník, jak už vím ...

Vylezeme na silnici a tady to známe, byly to první metry našeho prvního Máchy a s úsměvem vzpomínám na neseřízený nový opasek, který jsem měla skoro u kolen a tak nějak vůbec netušila, co nás čeká. Bez problému trefíme do rokle Kočičina, která je pořád stejně bahnitá a kluzká jako tenkrát, a já už vyhlížím ten písek pod nohama, na který se tak těším ...

Hned zkraje potkáváme skupinu snad 12-ti myslivců, takže se blahořečím za psa na šňůře a sorry, chlapi, nedá mi to, ale do hlavy mi okamžitě naskočí KABÁTí Myslivecký ples "Zajdu na mysliveckej ples, voní tam rum a zelená, smrky a borovice, nabitý brokovnice, v tombole hlava z jelena zpívá si: Visím tu vedle hodin, jako bych znovu ožil a holky z lepších rodin hladí mě po paroží. Stejně tak trochu nuda a zima byla v lese, no a tak vás tu vítám na mysliveckým plese!" :))) A taky potkáváme rodinku s dvěma malými dětmi, z nichž to, co se nese na ramenou zhodnotí Kazika "Ten je velkej!" a tatínek vysvětlí, že "je chlupatej na zimu" a tak si o tom spíš březnovém počasí chvilku povídáme ...

Kočičina ...       

líbí se mi moc ...

a kupodivu, je tu signál. Rozcestí s odbočkou do Vrbodolu "Údolí s krásnými pískovcovými útvary a jeskyní, po 1,5 km slepě končí", lákavé a zrádné, protože jsou to 3 kilometry navíc, což je v nejkratších dnech roku třeba zvážit. Dovedu si představit, jak asi vypadá prosincové stmívání v kokořínském dole nebo rokli, i když tu čelovku s sebou samozřejmě mám, kdybych se náhodou opozdila ... takže rozmýšlím a nechávám si ho na jindy a třeba ho má Pepa na fotkách ...

Za chvilku jsme na silnici a vidím tu stejnou značku se zákazem vjezdu jako v Kanině, takže bych tudy opravdu neprojela. Od rozcestníku "U Grobiána" přibitém na mohutné staré lípě rázujeme se sluníčkem v zádech po silnici směr ten náš dnešní Kokořín. Červená za chvilku uhýbá na krásnou cestu (co v těhlech končinách ale není krásného), na které plesá srdce každé toulavé duše ...

Přemýšlím nad pauzou, protože mám zase už nějaký hlad, ale nechávám to až na Kokořín. Po 1,5 km jsme na křižovatce a rozcestí Kokořín-Dolina, tak jo, jdeme na to! Jsem na hrad opravdu zvědavá a díky bezlistým stromům ho brzy vidíme, jen ty schody k němu, jak jinak tady než příkré, dají zabrat! A proti nám další rodinka s malými dětmi, z nichž opět to, které se nese na ramenou znalecky pronese na adresu Kaziho "je tlustej", ale tatínek ho opraví "je chlupatej" z čehož mám radost, protože psisko je ve skutečnosti totálně vylínalé :)

Tak jsme, psisko, tady!

V krásném prosincovém odpoledni tu strávíme téměř hodinu, i když často mrknu na hodinky, jestli si to můžeme dovolit a ještě za světla, tak do té třetí, byli zpátky u auta a nešli a nejeli potmě. Fotím ...

a taky vytáhnu ten vánoční řízek, o který má zájem nejen pes, ale pobaví mě i dvojice chlápků, když jeden z nich utrousí "Tady kolega se ptá, jestli by nebyl volnej ještě jeden řízek" :)) Opáčím že nebyl a trochu mi skřípe mezi zuby, protože mi při focení spadnul na zem do toho všudypřítomného kokořínského písku, který mám na dně baťohu ještě teď. Pomotáme se kolem hradu a zajdeme si ještě na Máchovu skálu, ze které toho ale zřejmě bylo vidět víc tak za básníkových časů než teď, ale nevadí, uděláme si tu ještě jednu společnou na památku ...

a ve dvě odpoledne scházíme zpátky na křižovatku pod hradem a už nás čekají jen ty závěrečné dva kilometry ... 

podél meandrů a mokřadel potoka Pšovky ...

a kokořínských chalup, u kterých se pohledem zpět dnes s Kokořínskem loučíme ...

Po půl třetí vyrážíme už bez bloudění přes Mšeno zpátky a při té už pohodové zpáteční jízdě poznávám místa z výletů, rybník před Rájem, skalní bludiště, Švédský val ... pěkné to bylo ... dík, parťáku!

Fotky