S psími veterány po Lužických horách - den druhý

Nocleh v pohodlí pokoje v chatě Luž byl vzhledem ke studeným nocím tak trochu součástí cestovního plánu, ale nechávaly jsme to náhodě s tím, že volno buď bude nebo nebude a v tom případě zabivakujeme třeba v suchu terasy nějaké z mnoha chat tady pod vrcholem Luže. A protože volno bylo (dospělý 370,- Kč při pobytu jen na jednu noc včetně snídaně) a psiska nevadí (poplatek 100,- Kč na noc za psího parťáka, což mileráda zaplatím neb vím, jaká hromádka písku, kterou nabíral při koupačkách celou cestu, po něm zůstane), máme útulný, maličký pokojík pod střechou.          

Chata je rozlehlá a má pěkný, stylový interiér, který musí být zejména v zimě velice útulný. Teď je nám tu, pravda, trochu vedro a nejvíc Kazíškovi. Koberec vypadá a hřeje jako tlustá deka, pod střechou je po těch předchozích tropických dnech pěkně vyhřáto a tak, přestože máme okno dokořán celou noc, psisko zvyklé na chladnou podlahu vaří. Vrtí se a nalepený na dveřích funí, až dveře vibrují. Takže sice ležím po příjemné sprše v pohodlné posteli, ale mnoho toho nenaspím. V jednu v noci ho beru vyvenčit, obloha je zatažená, není až taková zima a kvetoucí lípy před chatou v té noci neskutečně omamně voní!

stylový interiér Chaty Luž ...

Ráno po čtvrté hodině přemýšlím, jestli si neskočit na východ slunce, jenže je zataženo a jsem nevyspalá. Psisko jakbysmet a tak ho kolem šesté beru znovu ven, vyvenčím, nakrmím a čekám, až se vzbudí Marcela. Rozjela se jí, chudákovi, pěkná rýma a kapky do nosu zůstaly doma. Po sedmé hodině jdeme na snídani a tedy, musím říct, že byla královská! Fakt jsem nečekala, že budu dnes snídat párky a nejradši bych se alespoň roztrojila, abych zvládla sníst všechno slané i sladké, zdravé i nezdravé, co tu máme! Za tu cenu, paráda!

O deváté ráno vyrážíme dobýt vrchol Luže, je oblačno a chladněji, což na výstup vůbec nevadí. Samotné stoupání má pouhých 500 m, ale dají celkem zabrat, takže odskočit si sem na západ a východ, jak jsem si původně třeba i myslela, pěkně bych se nejspíš proklínala! 

Stoupáme příjemným tempem kamenitou cestou, rozhlížím se, přemýšlím si a mám hroznou radost z psiska, které v pohodě pěkně šlape přede mnou ...

A jsme na vrcholu, sváteční den u nás v Česku už je znát na počtu turistů, je tu ale i stejný počet našich německých sousedů, neb středem vrcholu prochází česko-německá hranice. Romantika tichého rozjímání se tu tedy zrovna nekoná, jak vzhledem k počtu lidí, tak staveništi a bagru, na který jen nevěřícně zírám?! Německo tu staví rozhlednu, měla by být kamenná, 9 metrů vysoká, za téměř tři čtvrtě milionu eur ... asi tu pak bude poněkud narváno :(

Jinak je tu ale celkem hezky, i když výhled je trochu omezený porostem stromů a keřů ... 

Možnosti další cesty z Luže jsou dvě, návrat na českou stranu nebo sestup po straně německé, kterou volíme my, protože se nám stejnou vracet nechce. Slezeme prudkou kamenitou cestou a příjemnou hřebenovkou šlapeme vstříc dalšímu cíli dne. Nevím, jak vypadá česká část, možná podobně, ale cesta po německé straně se nám líbí moc a je jen těžko popsatelné proč, neb se musí vidět a projít ... 

Lesy jsou tu doslova přírodním pralesem, ponechaným přirozeným procesům a i přes letošní sucho jsou svěže zelené stejně jako tráva, kapradí, borůvčí a jsou tu už i malé pískovcové skalky, připomínající, že na západě přechází Lužické hory do Česko-saského Švýcarska. Navíc je tu božský klid, jen občas potkáme cyklistu nebo osamělého turistu a dovedu si představit, jak přecpané jsou o těchto svátečních a prázdninových dnech Jizerky nebo Krkonoše ...

Mraky občas vykoukne i sluníčko, pomalu se otepluje, ale stále je příjemně, ideální počasí na dnešní část, především pro psiska. Přecházíme na českou hřebenovku, v přístřešku u rozcestí pod vrchem Ptačinec (679 m) dáváme v jednu odpoledne pauzu na jídlo a odpočinek ...

Mišák k velké radosti dostává rohlík se šunkou, která v tom teple neměla šanci přežít, a po zhruba půlhodinové zastávce se vydáváme dál ... 

Krajina i cesta se mění, prales ustupuje borovým lesům a pískovcovým skalkám, připomínajícím právě Česko-saské Švýcarsko a začíná klesat. Nejprve pozvolna, až končí pěkným sešupem do údolí Lesenského potoka, k hlavnímu silničnímu tahu vedoucímu do Šluknovského výběžku.

Pauza u potoka, Kazíšek se koupe a pije, doplňuji pro něj v potoce vodu a z delšího oblečení jdu do trika a kraťasů, protože se udělalo krásné, už opět teplé slunečné odpoledne a čeká nás další stoupání. Přejdeme silnici, projdeme mezi chalupami rekreační osady Lesné a krásnou letní romantickou cestou mezi loukami míříme k Jiřetínu pod Jedlovou ... 

a brzy se před námi objeví výhled na dva cíle naší dnešní cesty ... 

vrch Jedlová  ... 

a zřícenina hradu Tolštejn ... 

Na Jedlovou máme dorazit ještě dnes, přičemž musíme stihnout do 21:00 hodin otevřenou chatu na vrcholu, abychom se najedly a především doplnily vodu pro psy, která na příštích kilometrech není. Kvůli sobě bych se na hospodu i vykašlala, jenže pes bez vody zůstat nemůže, to je holt jedna z důležitých věcí při plánování čundru se psím parťákem a copak Kenďa, ten pije jak aristokrat :), můj chlupáč má ale spotřebu opravdu velkou. 

Jsou tři hodiny odpoledne a Jedlová se mi zdá pekelně daleko, navíc na ni nejdeme přímo, ale po Křížové cestě z Jiřetína, kterou si nechceme nechat ujít. Nakonec si nenecháváme ujít ani ten Jiřetín, který je jinak možno obejít, a nelitujeme, protože ty chalupy a chaloupky tady, to je něco nepopsatelného! 

Každá jiná, člověk neví, na kterou se dívat dřív, udržované, s krásnými zahrádkami ... 

a na náměstí udržovaný komplex kolem kostela Nejsvětější Trojice ... 

a taky cukrárna, která má otevřeno posledních 15 minut, takže stíháme výbornou zmrzlinu a dokoupit zásoby pití ...

Strávíme tu příjemný čas na oddech, ale musíme dál, máme půl pátou odpolední a 4 hodiny do zavíračky chaty, Křížovou cestu před sebou a cestu na Jedlovou, kterou znát předem, možná bych se na ni vykašlala :o 

Uličkami Jiřetína stoupáme k vrcholu Křížové hory, na který vede Křížová cesta a musím říct, že je snad ještě působivější než tak cvikovská ... 

socha Ježíše modlícího se v Getsemanské zahradě

Zážitkem je už jen samotný výstup do vrchu, který je nečekaně prudký, což se z fotek, jako vždy, nedá poznat, ale člověk alespoň stoupá pomalu, tak jak to na takovém místě má být ...

každé zastavení v podobě bohatě zdobené kapličky je malým uměleckým dílem, teplým letním podvečerem voní posečená tráva, za zády výhled na Lužické hory ... zvláštní a nezapomenutelné! 

socha korunovaného Ježíše se třtinou ve spoutaných rukách            

Na vrcholu stojí Kaple sv. Kříže, připomínající velikostí spíše kostel ... 

a za ní je Kaple Božího hrobu ... pootevřené dveře, uvnitř typický chlad těchto míst ...

a na kamenném oltáři položená socha Krista sejmutého z kříže ... těžko popsatelný zážitek, který se těžko sdílí a zprostředkovává a musím říct, že mě to docela vzalo, neb jsem něco takového ještě neviděla a nečekala ... 

Z Křížové hory pokračujeme po loukách a cestě mezi poli, kde je nepopsatelně krásně letně a vím, že ta slova používám pořád, jenže ty Lužky opravdu byly nádherný! Až na ten výstup na Jedlovou teda, protože - že je na jejím úbočí sjezdovka, jsem věděla, ale nečekala jsem, že trasa z téhle strany vede po ní a ač je to pouhý půl kilometr, dá na závěr dne a s tím báglem na zádech pěkně zabrat! 

Natož když ho Marcela šlape s rýmou zabetonovaným nosem ... 

mám radost z psiska, které zvládá a jako vždycky se mu do kopce šlape dobře ...

Výhledy ... 

ale jo, jsou, ale je oblačno a ne moc jasný a daleký rozhled ... navíc ten výstup dal fakt zabrat a těším se na tu hospodu na vrcholu. Stihneme ji, ale tak tak, když máme mít čas na jídlo a taky na rozhlednu, když už tam budeme, ale hlavně potřebuju doplnit tu vodu pro psa. Cesta obchází téměř polovinu kopce a odbočka k vrcholu se zdá nedosažitelná, ale konečně jsme u ní a výhled od rozcestníku na České středohoří, Kokořínsko a Máchův kraj je v tom podvečeru působivý ... 

a taky těch 300 m k rozhledně, protože silnička, která k ní stoupá, je úzká na jedno auto a má tak neuvěřitelný sklon, že marně přemýšlím, jak se tu třeba 2 auta vyhýbají nebo jak to tu vypadá v zimě?! 

Nahoře mě "oddělá" "Adrenalinový park" v lesíku před rozhlednou ... ty v..e! Vylezte si sem s 13-ti kilovou krosnou a určitě nebudete mít chuť si ještě dávat adrenalin v lanovém centru! V půl sedmé večer shazuju baťoh na lavičce terasy před rozhlednou a restaurací Jedlová hora, uvazuju psa a letím do hospody pro vstupenku na rozhlednu, znovu nahazuju bágl a s plícema v krku letím po schodech na její vrchol ... jojo, prý v klídku a bez závodního spěchu :)) 

Výhled je pěkný, ale nepřeje mu počasí ...

je oblačno a zamlženo, což je škoda, protože na vstupence jsou hezky popsané všechny kopce a pohoří, která můžeme vidět od Jizerek, Krkonoš, Českého ráje, Kokořínska, Českého středohoří a Krušných hor až po celou německou stranu, ale je těch kopců na mě nějak moc a nějak nemám sílu je podle mapky rozeznávat a tak se jen rozhlédnu, zamávám dorazivší Marcele s Kenďou a pomalu scházím schody zase dolů, přičemž vytočit a vejít se s tím báglem, který mě o hlavu převyšuje, je na vrcholové části uzoučkého schodiště docela kumšt :o

Ááách, teď už nás čeká jen pořádná večeře, aby se pod tím širákem dobře spalo ... nebo?

K restauraci patří i hotel a začíná se tady nahoře citelně ochlazovat ... lákavé! :)) Naštěstí tu ale, jako zatím všude, kde jsme byli, neberou karty, ale pouze hotovost a jak jsme tak s Marcelou zkonstatovaly, tak se nám ta naše tím jídlem a přechozím noclehem nějak ztenčuje, takže musíme začít počítat, navíc hotel vypadá docela nóbl a za cenu jako na chatě Pod Luží rozhodně není, takže dát si tu večeři a přenocovat, byla bych bez peněz :o Večeři si ale dneska dám a fakt pořádnou a dobrou, česnečku a uzenou krkovici s bramboráčky a zelím, doplním pití pro sebe a hlavně tu vodu pro psa, i když mám stále v baťohu, jako vždycky, nenačatou rezervu 3/4 litru Magnézky, kterou by v nouzi dostal pes. 

Než dobaštíme, citelně se ochlazuje a tak se obléknu už na bivak a je mi v tom chladném večeru ještě příjemněji, nakrmím psa a plánujeme, co dál. Zůstávat tady se nám nechce, není tu nějak kde a docela tu fouká, navíc je v těch devět večer na bivak ještě poměrně brzy a tak se rozhodneme sejít z vrchu níž na pěkné louky, které jsme viděly cestou sem a najít si místečko tam. 

U rozcestníku stíháme ještě poslední zbytky západu krvavě rudého slunce, než se schovalo za mraky a tak Marcela tahá z báglu další ze "všeho možného" a to stativ :) A protože focení se stativem je rozhodně mnohem delší akce než focení moje ... 

nechám ji, ať si "hraje" :) sednu si chvíli na skalku, dívám se do kraje tam někam na Kokořínsko a vzpomínám na "Máchy"  ... 

"Tichá krajino ..." 

už je to dlouho a na další slova si marně snažím vzpomenout ...      

Marcela se stále snaží o co nejlepší fotky ...

a že se to ale vyplatilo! Západ slunce z Jedlové ...

a tak jdu s Kazíškem pomalu napřed. Kilometry dnešního dne už jsou v jeho packách přece jen znát a až doma při změření dnešní trasy zjišťuji, že se nám z původních cca 12-ti protáhla na 15,5. Už všichni společně sejdeme k rozcestí "U Ranče" a vyhlížíme místo na bivak ... les? Louka? Dáváme se cestičkou podél luk s výhledem na světla měst a vesnic Šluknovského výběžku, kterou lemují remízky, kde by se dalo zalehnout, moc tu nefouká a dokonce je tu lavička! A když se náhodou otočíme ...

vrch Jedlová se siluetou vysílače a srpkem měsíce, zavěšeným přímo nad ním ... no na to prostě Marcela nemůže nevytáhnout opět ten stativ :) 

A tak jdu zatím už v houstnoucím šeru prozkoumat cestu dál, protože podle mapy by měla končit lyžařským vlekem, tak jestli tam není nějaká vlekařská bouda. Než rozsvítím čelovku, svítí mi na cestu světlušky, kterých je tu plno, psisko ťapká stále za mnou, kamkoli se hnu ... éééh jo, i kdyby měl únavou padnout a vyčítám si, že jsem ho neuvázala k lavičce u Marcely. Nejdu daleko, jen nějakých 200 metrů, kde je opravdu lyžařský vlek a je tu i ta bouda, dřevěná, vymlácená a zdevastovaná, ale má krytou dřevěnou terasu, sice ve výšce, ale s trochou obratnosti bychom se na ni i s psisky dostaly. Vracíme se sem pak s Marcelou, ale při bližší obhlídce s čelovkou zjišťujeme, že na terase jsou skleněné střepy, které nemáme čím uklidit ... škoda, spalo by se tu v suchu a ten výhled do kraje, jaký tu ráno musí být! Bivak u lavičky nakonec zavrhjeme také, neb, ehm, zjišťujeme, že se za ní nejspíš chodí na záchod a tak si nakonec najdeme místo v remízku a musím říct, že pro mě to byl jeden z nejpohodlnějších bivaků. Na suchém listí, pod stromky, navíc máme štěstí na noci bez padající rosy, místo je ideálně rovné, takže se nikam nesunu, je celkem teplo a díky tomu, že jsem poprvé oblékla bavlněné věci jako nejspodnější vrstvu, nepotím se tak nepříjemně jako jindy v technickém oblečení. Ááách, zakutám se do spacáčku a únavou brzy usínám ...

Fota z druhého dne ode mne i Marcely na rajčeti