S psími veterány po Lužických horách - den první

Poté, co nám Kazik s Kenďou pomalu, ale jistě zestárli do veteránského věku a dlouhé treky už jsou na nás moc, rozhodly jsme se s Marcelou vyrazit na prodloužený víkend samy. S krátkými vzdálenostmi, v pohodovém tempu pro ně (a koneckonců i pro nás :o), s dlouhými zastávkami na kochání, focení, posezení v hospůdkách, bez toho závodního pressu. Marcela nadhodila termíny, ze kterých se nám hodil hned ten nejbližší o svátcích začátkem července a ze společně navržených lokalit jsme se nakonec dohodly na Lužických horách, ze kterých znala Marcela jen Ještěd a já pouze malou část.

Na první den jsem navrhla loňským výletem prověřenou trasu, která se mi tak líbila, že jsem se sem chtěla vrátit, o pohodové délce kolem 11-ti kilometrů, s několika hospůdkami a dostatkem přírodní vody pro psiska. Výchozí bod městečko Cvikov, kam se sjíždíme ve čtvrtek dopoledne, neb Marcela přijíždí až z Brna - má můj obdiv! Jsem tu dříve a jedu obhlédnout parkovišťátko za městem, které by nám ušetřilo nějaký ten kilometr vyhřátými ulicemi, je ale beznadějně plné, auta tedy necháme na náměstí a budeme doufat, že tu v neděli ještě budou stát. Parkování je zdarma a míst dostatek. 

Přivítáme se po 3/4 roce, počkám, až si připraví baťoh - můj má kolem 13-ti kilo, její možná ještě o trochu víc, protože v něm má doslova "všechno možný" :)) a vlezu zatím do kraťasů, protože máme azuro, ale teplotou ještě příjemně, tropické teploty naštěstí skončily, s nimi ale zároveň i teplé noci, z čehož mám tedy trochu obavy, abychom na bivaku i v létě nemrzly :/ V půl 11-té dopoledne vyrážíme, těším se na svůj první opravdový čundr, na krásnou krajinu, na to, že budeme zase s psiskem na cestě ... ještě pořád se moc těšil! A to vše v milé společnosti našich osvědčených parťáků z jižní Moravy :)

Vyrážíme po modré značce a první zážitková pecka přichází hned na kraji městečka, kde mírným kopečkem ve stínu staré lipové aleje stoupá Křížová cesta ... 

viděla jsem jich už pár, ale takovou jako tady ještě ne. Místo obvyklého malovaného obrázku tvoří každé zastavení zděná kaplička se zaskleným výklenkem s výjevem vyřezaným ze dřeva, což je neskutečně působivé! Není divu, že se hned tady zasekneme, jak krásné místo to je ... 

  jedno ze zastavení ...

Na konci Kalvárie stojí kamenná kaple Božího hrobu, bohužel prázdná a zavřená. Sedneme si na chvíli na její schody, dám psisku napít a sobě první rohlík, neb je skoro poledne ... vtipné, ušly jsme 1,5 km a já už svačím :))). Po krátké pauze to ještě vezmeme přes samotný vršek Křížového vrchu, kde je v lesíku zarostlý parčík s bývalým památníkem obětem 1. svět. války, poničeným podstavcem pro bývalý kříž, sochou sv. Maří Magdalény a Panny Marie bez hlavy ...

Z parčíku vyjdeme na posečené louky s krásným výhledem na několik z mnoha lužickohorských vrcholů ... 

 a Marcela má pro nás překvapení ... po kterém tahle akce prostě nemůže nevyjít! :)

Kilometřík lesem, po kterém nás, bohužel, čeká především pro psiska náročný úsek po vyhřáté silnici, kterému se nedá vyhnout, ale výhledy z něj jsou tak letní a prázdninové! Podle staré mapy vedla cesta kdysi lesy a po loukách, což už dnes vzhledem k soukromým pozemkům a pastvinám není možné ...

Projdeme vesničkou Trávník s typickými místními chalupami, které jsou tu naprosto všude a snad každá jiná! 

a cestou mezi loukami i po nich dojdeme už ve výhni letního dne na místo zvané Dědkův odpočinek, s dřevěnou zvoničkou a lavičkou pod starým kaštanem ... 

Pauza číslo dvě, psisko pije jak duha, naštěstí vím, že nás už brzy čeká vody dostatek, další dny to podle mapy bude asi horší.            

Za Trávníkem je Antonínovo údolí, které mi vloni učarovalo ... 

začíná do skály vytesanou kaplí sv. Antonína s dřevěnou soškou ... 

a pokračuje cestou podél Hamerského potoka a starého náhonu, který je místy viditelný a místy ukrytý ve skále ... 

Opouštíme silničku a šlapeme, v tomto začátečním úseku dost obtížně schůdnou pěšinkou, kde je to nádherné ...

ale v úseku přes spletené kořeny se mi v nich psisko zasekne, že mu musím pomáhat a dost ve mně zatrne, protože pěšinka je opravdu úzká a vedle sebe máme sice nevysokou, ale doslova propast s potokem a skalami. Uff, dopadlo to dobře a ani jsem pořádně nevěděla, jak jsme to vlastně bez úhony přeletěli. Kenďa to díky delším nohám elegantně přeskočil a Marcela ... taktéž :))        

A jsme u potoka a je tu tak nádherně, až se odtud nechce! Navíc jsme tu úplně sami, což je deviza toulání ve všedních dnech, protože vím, že o víkendu je tu celkem dost lidí ... 

potkáváme tu zajímavé, neuvěřitelně modré vážky, které mě zaujmou zejména tím, že vypadají jako vážka, ale jejich křídla i let připomínají třepetání motýlů, místo těch klasických vážkových "vrtulníků" ... 

Snahou vyfotit je strávíme určitě 20 minut, možná víc a jelikož nespěcháme, je nám to úplně jedno! Snažila jsem se na netu zjistit, co za druh to vlastně bylo a obrázky jsem sice našla, ale množství informací mě tak otrávilo, že to doteď nevím. 

Kazíšek je nadšený a je v té průzračné vodě každou chvíli ... v jednom místě, opět celkem těžko schůdném, nás míjí skupina odrostlých děcek s bágly na zádech a psisko se k nim přidává v domnění, že jdeme taky, ech jo! Už pár let postupně hluchne a teď už slyší hodně špatně, hlas a slova už vůbec, ještě tak syčivý nebo ostrý zvuk, jako tlesknutí, kterým se s ním nejčastěji "domlouvám", ale i na to musí být ticho, což tady není, takže letím za nimi, protože vidím, jak začíná panikařit, když zjistí, že tam nejsem taky. Těžký je i oční kontakt, protože se mu zákalem zhoršuje zrak, takže vím, jak je pro něj těžké, když ho někde uvážu a odcházím. Bylo to pro něj těžké vždycky, ale slyšel moje "Čekej!" a viděl mě, teď má pocit, že jsem "zmizela ze světa". Přesto je, pardál stará, pořád ještě borec a frajer, kterému lidé věk nevěří, s chutí do života a nadšením pro všechno, co jsme spolu celé ty roky podnikali ... 

Ach bože, tady je krásně!!! říkám si celou cestu, která se vine lesem mezi potokem a srázy obrostlými zlatou trávou, borůvčím a maliním ...

míjíme velkou zarostlou prázdnou betonovou nádrž bývalého prvorepublikového koupaliště, pak dětský turistický tábor s teepeečky a konečně přicházíme k už dlouho a netrpělivě vyhlížené hospůdce a penzionu Pod přehradou v osadě Hamr, kde strávíme naprosto božskou minimálně hodinu! Malinovka, hovězí polévka, jakou dělávala moje babička, smažák s hranolky, to vše ve stínu pohodlné terasy ... prostě všechno, na co jsme se tak těšily! 

Lebedíme si a hele, další choďák! Povědomá tvář a když se dáme do řeči, zjišťujeme, že se známe z jedné procházky na Hamru a také z té podzimní na Malé skále, a Kazíška hned poznává, jak je prostě tou vizáží i povahou nezaměnitelný, akorát já si jméno pejska a tudíž ani majitelky nezapamatovala, což mě mrzí. Čtvrtá hodina odpolední, terasa se pomalu plní většinou rodinkami s dětmi a já přemýšlím, jestli si nedat ještě tu palačinku, ale vím, že nás pak na závěr dnešní trasy čeká stoupání, které by mi po ní nešlo moc dobře, a tak doplním vodu pro psa a pro sichr i pití pro sebe a pokračujeme cestou stále podél Hamerského potoka, která ho v téhlo druhé půlce často překračuje po dřevěných můstcích a písčitými zátokami a tůňkami láká v tom letním blížícím se podvečeru k zastavení ... 

snad někdy jindy ... 

No, a na konci téhle nádhery nás čeká další krásné místo ... 

lesní přehrada Naděje ... 

kde je v tom slunečném podvečeru tak krásně!           

Voda je průzračně čistá a asi ledová, i když se tu pár otužilců koupe, přístup je ale dost nesnadný, prudké a kamenité břehy, tak se jen pokocháme a nebereme dech před stoupáním, na jejímž konci nás čeká sama královna Lužických hor - hora Luž. Cesta nejprve poměrně prudce stoupá ...

kamenitou lesní cestou k silnici, kterou přejdeme ...

a s Luží před sebou, pomalu šlapeme mezi loukami s výhledem na vzdálený Ještědský hřeben a také další z lužickohorských vrcholů s rozhlednou Hvozd, který se tentokrát do toulání nevešel, protože nelze bohužel stihnout vše ... 

Cesta podvečerem po posečených loukách je tak letní, že už to snad víc nejde! 

Výhledy za zády až na Kokořínsko a Máchův kraj ... 

oba Bezdězy, Ralsko a určitě další, které znám ...

Končí krásný den a s ním dnešní trasa, protože před námi už je chata Luž, s ještě hodinu otevřenou hospodou, áááách! Na venkovní terase shodíme bágly, psiska zalehnou a my si dopřejeme pořádnou  a v tom večerním chladu příjemnou večeři, aby ten bivak nebyl tak dlouhý a studený, jak se bez pořádné večeře někdy zdá. 

Baštíme a přemýšlíme co dál, protože původní plán byl západ, východ slunce a bivak buď přímo na vrcholu nebo někde pod vrcholem Luže. Vrchol je od chaty vzdálený asi kilometr, ale jak cesta k němu a vrchol samotný vypadá netuším, neb dál než u chaty jsem zatím nikdy nebyla. A jak tak o té skoro deváté padá večerní chlad a přibývají mraky na obloze, takže jasný západ slunce nebude, padá s přece jen únavou po dlouhém dni, vůbec pro Marcelu, která byla ještě ráno v Brně, i náš původní plán a zkoušíme štěstí, zda-li chata nemá volný pokoj, a má! Jupííí, budeme v teple a pohodlí postele a ty bivaky pod širákem doženeme další dny :) 

Fotky z prvního dne ode mne a od Marcely