S psími veterány po Lužických horách - den třetí

 Sobota 3:40 ráno ... 

vylezu ze spacáku vyfotit si, bohužel, v mracích schované svítání a když do něj zase zalezu, usnu jak špalek až do 6-té ranní ...

 Oblačnost brzkého rána je pryč, svítí slunce a dělá se krásný den. Vyvenčím a nakrmím psisko ...       

zatímco tady se ještě spí :)

Pomalu sbalím baťoh a chystáme se na snídani, na kterou se moc těšíme, protože Marcela z hlubin svého bezedného báglu tahá vařič a máme tak díky ní náš oblíbený ranní čaj! Zpětně ještě jednou díky! :)

No idylka, když tak s tou snídaní sedíme a povídáme na louce s výhledem do kraje ... 

Z rána se pomalu stává dopoledne, citelně se otepluje, tak vlezu do kraťasů a před devátou vyrážím s psiskem napřed k hradu Tolštejn, na který to odtud máme pouhý necelý kilometr, leč psisku dává v tom horku zabrat ... 

Dotáhneme se na nádvoří, kde je na skále přilepená hospůdka s dřevěnou terasou na trámech a protože právě otevřeli a je tu zatím málo lidí, podaří se mi zabrat nejlepší rohové místo ve stínu pod slunečníkem, kde budeme s psisky stranou, až Marcela s Kenďou dorazí ... 

Jdu si pro malinovku, doplním vodu pro psa a koupím si zatím vstupenku na hrad, z jehož hradeb je krásný rozhled do širokého okolí. Čekáme, psisko zmožené vedrem spí, návštěvníci houstnou ... 3/4 hodina pryč a Marcela s Kenďou nikde, tak jí raději volám, kde se tak na tom necelém kilometru mohli "zaseknout"... nojó, při focení :) 

Z dopoledne se pomalu stává skoro poledne, tak si dávám zelňačku a pozoruju ty davy, které se sem hrnou ... 

a když Marcela s Kenďou dorazí, nechám jim bágl a spícího psa a jdu na hradby ... 

... krásný výhled na Jiřetín a naši včerejší Křížovou cestu, na Jedlovou, na Luž vykukující za Ptačincem a další kopce Lužek, navíc v tomhle počasí! 

Jen těch lidí kdyby tu tolik nebylo :/ Vystřídáme se na hradbách a já zatím vytahuji mapu, neb, nedá se nic dělat, je čas vymyslet zpáteční cestu do Cvikova. Která, jak vím už z plánování cesty ještě doma, ač nejkratší, ale zase aby nebyla po silnicích, měří prostě kolem 14-ti km, což je na nás poměrně dost, navíc když Marcela by pak ještě měla jet do Brna. Nakonec se společně dohodneme na variantě dojít po lesních cestách cca 13 km na bivak na hrad Milštejn, který též znám z loňska a těch zbývajících pár kilometrů do Cvikova dojdeme v neděli. 

Ujednáno, zavírám mapu a po spočítání zásob vody a zjištění možností jejího doplnění - pro nás rovná se nulová, žádná civilizace až do Cvikova a pro psy podle mapy možná z několika potůčků, které ale mohou být v letošním suchu vyschlé, se ještě rozhoduji dokoupit další zásoby vody i za cenu toho, že jen pití táhnu teď v báglu 4,5 kila. Za vystátou frontu se odměním ještě nanukem a po 3(!) hodinách konečně opouštíme Tolštejn :)))

Polední výheň, jinak než pomalu se s psiskem jít nedá, navíc cesta, která je zároveň cyklostezkou a podle mapy má být zpevněná, je tak kamenitá a "rozbombardovaná", že na kole bych se jí tedy vyhnula, jak i po svých dá zabrat! Rozcestí "Tolštejnská cesta", kousek za ním odbočujeme na neznačenou cestu, kde dáváme pauzu na pití ... dnes je to náročné! Studujeme mapu a rozhodujeme se po které ze dvou cest se vydat dál. Já se rozhoduji podle možnosti vody pro psa, která se mi zdá pravděpodobnější na Cestářské, výše položené, vedoucí podél Zlatého potoka. Marcela se rozhoduje pro cestu Pražskou, kde doufá zhlédnouti Míšenské vodopády, ovšem v tomto suchu je to otázka a tak se na chvilku rozloučíme a šlapeme každá jinou. Díkybohu je na té naší voda doslova hned za rohem, sice jen ve strouze, ale celkem čistá a místy i tekoucí a tak je psisko zachráněn! Potkáváme jí pak ještě dost téměř celou cestu, která končí hlavním silničním tahem na Rumburk a Šluknovský výběžek. Jelikož jsem kvůli vodě zvolila Cestářskou cestu, o to delší úsek po této rušné rozpálené silnici nás čeká k cestě pokračující za ní, a ač to bylo pouhých asi 300 m, byl to v té výhni opravdu očistec! 

Marcela s Kenďou, kteří to z Pražské cesty měli blíž, už na nás čekají a tak nechám psisko vydýchat z nejhoršího a jen po nějakých 100 metrech nás čeká Lesenský potok s dostatkem vody, kde s ním dávám delší pauzu a nejraději bych tam vlezla taky! 

Pokračujeme pak po neznačených cestách podle mapy Honzy Prášila, který tam má i cesty, které ani Marcela v GPSce nemá a musím říct, že je naprosto skvělá! Je vidět, že ji dělal dogtrekař, protože tam má všechny cesty i cestičky a tak aktuální, jak jen to šlo. Jediné mínus mapy je to, že je na poměrně tenkém papíru, takže v přeloženích se trhá už po prvním použití, což je škoda, protože jinak je opravdu suprová! 

Stoupák, kterým se vyškrábeme na tzv. Novou cestu, je taky suprový "Tyvolekrpál!", ale já v něm mám zároveň radost, že kromě psiska zvládám pořád ještě i já, protože toho prostě s ním a s koncem treků už tolik nenachodím :( Nová cesta je příjemně rovinatá a v jednom místě z ní odbočuje modrá značka ke skále zvané Pětikostelní kámen, která má být zároveň vyhlídkovým místem. Zrovna po ní přichází turista, tak ho vyzpovídáme, zda zacházka stojí za to a po jeho odpovědi se rozhoduji, že se na kámen přeci jen skočím podívat, zatímco Marcela počká s psisky ... ach jo, ten můj by šel se mnou, i kdyby měl padnout, což nechci a tak ho musím uvázat. Je celkem příjemné, jít chvíli jen tak, bez báglu a tak stoupám lesní cestou mírně do kopce a ač je to pouze nějakých 500 m, nějako dlouhé zdají se být ...  

ale už jsem na rozcestí a úzkou pěšinkou přicházím k vyhlídce ... 

a je tu i lavička, na kterou si chvíli sedám s tou krásnou scenerií před sebou ...  čedičová skála dostala jméno Pětikostelní kámen podle vyhlídky na pět kostelů, v Dolním Podluží, v Jiřetíně pod Jedlovou, Studánce, na Křížově a v Kytlicích. Mně se líbí hlavně vyhlídka na Jedlovou a Tolštejn, kde jsme byli ještě ráno a připadá mi neuvěřitelné, jakou dálku jsme sem od té polední 12-té došli! 

Po návratu k Marcele a psiskům se připojím k pauze a jak tak sedím v tom borůvčí, vzápětí bych tu o té čtvrté odpolední usnula ... Sejdeme pár set metrů k rozcestí Stožecké sedlo, kde Marcela doplňuje vodu pro psa v naštěstí nevyschlém potůčku podél silnice a pomalu šlapeme zelenou turistickou mezi řopíky které tu tvoří známou, a jak z historie víme nikdy nevyužitou, linii pohraničního opevnění, vybudovanou v letech 1937-1938. 

O šesté večerní přicházíme k rozcestí "U Jána", kde je opět vítaná voda pro psy, velké parkoviště, v tuto dobu už téměř prázdné, a také pěkný dřevěný turistický přístřešek, leč prázdný, vybavení už bylo dávno zničené. Místo je vůbec tak trochu zpustlé, vedle přístřešku je bývalý špalek coby stojan na kola, ale zarostlý, že si musím místo kolem něj vyšlapat v kopřivách a ostružiní, a když si psisko začne ušlapávat vedle přístešku místo pro sebe, slyším jen cinkání střepů. Pěkně ve mně zatrne a nevím, jestli nad námi v tu chvíli držel ochranou ruku sám sv. Jan, jehož překvapivě pěkná soška tu stojí a dala místu jméno, každopádně psisko si nic nerozříznul :/ 

rozcestí "U Jána"

Zjišťuji stav zásob k večeři a dojídám poslední rohlík se salámem Chorizo a maďarské klobásky, které nemusí být v chladu, nic jiného na letním čundru nevydrží. Krajíc chleba, který jsem k nim měla, začíná chytat cosi bílého, tak z něj okoušu, co se dá, protože mám fakt hlad :))) Pak už mám jen sladké věci ... večeříme, nespěcháme, je stále teplý podvečer, polojasno, trochu se mračí, Marcela zkoukne předpověď počasí, kolem třetí ráno přeháňka ... hmm, že by? Na Milštejně bychom měly spát v suchu, tak to snad nebude vadit, navíc pak stejně zjišťuje, že tu dole není signál a předpověď není aktuální, tááákže ... pohodička, klídek :) Údolím protéká Hamerský potok (který mimochodem napájí lesní přehradu Naděje vzdálenou odtud jen pár kilometrů), tak k němu s psiskem zajdu a zatímco se do něj naloží, naložím do něj já alespoň nožky, ale teda, je to pěkná ledárna! 

Osvěží ale do těch zbývajících kilometrů, na které se po té příjemné pauze vydáváme a je tu v ten podvečer krásně, až na mě padá melancholie, jak se nám to tady krátí ...  

šlape se nám i psiskům kupodivu celkem dobře a tak jsme na Milštejně mnohem dříve, než jsem čekala ... 

Je tu zřícenina hradu, ze kterého se dochoval jen zbytek zdi s bývalou, nejspíš uměle vytvořenou, ale působivou skalní bránou ... 

několik jeskyní a skalních převisů, pod kterými zvažujeme bivak ...

Kazíšek už si vybral ... 

a vůbec ne špatně, než objevíme super místo schované v zadní části hradu! Je tu srub, zamčený a na bivak bohužel s nepoužitelnou terasou, která je z kulatin a příliš úzká, a tak si nakonec usteleme na plácku přímo před srubem. Ááách, to je paráda! Je tu sucho, rovinka, závětří, klídek, nikde nikdo, Marcela tu může rozložit svoji "polní kuchyni" a máme tak i večerní čaj, jen kdybych ho neopatrností nevylila! Na zem, na spacák a karimatku ... ještěže je tak teplo a brzy to usychá ... a taky na nohu, kterou jsem si mohla opařit, no prostě, nebylo mi ten večer dáno :o 

Je krásně teplo, jasno, povívá teplý vítr, ale podle radaru v sousedním Německu pěkně prší a tady by ve dvě ráno mělo sprchnout taky, ale zatím tomu nic nenasvědčuje a když zalézáme do spacáků s kulisou skal bývalého hradu nad hlavou, je to zážitek! Snažím se moc nemyslet na to, jak to ale za středověku bylo drsné a jak často byli pocestní i vojáci "přepadeni a ubiti ve spánku" :))) a únavou usínáme ... 

s hradbami nad hlavou ...

Podmínky dobré, ale budím se nějak častěji než předchozí noc, je stále příjemně teplo, vítr ale zesílil a hučí v korunách stromů. Asi v jednu s uspokojením zkouknu jasné nebe s hvězdami na hlavou, aby mě ale opravdu v ty dvě probudily kapky deště. Sakryš, jako fakt, jo?! Budí se i Marcela a čekáme, co se z toho vyvine, krápe sice málo, ale věci začínají být navhlé a tak se hrabeme ze spacáků a rychle balíme věci i psiska ... doporučuju, v té rozespalosti je to zážitek! :))) ... a jdeme se s nimi schovat na terasu srubu. Týjo, je to tu ale "o hubu", aby nám především psiska nespadla z terasy do poměrně hlubokého prostoru pod ní, takže na zbytek noci tu zůstat nelze. Podle radaru nás to jen "lízlo" a tak když se nám zdá, že deštík přestává, vracíme se před srub a uléháme na zbytek noci. 

Více fotek ode mne i Marcely tady