Toulání po Jizerkách

   "Jen nepozorovaně přichází do hor podzim, nejkrásnější čas roku,

          a září jen vyrovnává stezky říjnu - králi všech měsíců ..."                                                       

... další z krásných zářijových nedělí, kdy jsme neodolali „volání divočiny“ a vyrazili s psiskem do Jizerek.

Váhala jsem, jestli na něj nebude stále ještě příliš teplo a jestli nepojedu třeba cyklo bez něj, ale když jsem nad snídaní studovala mapu, rozhodla jsem se konečně se vypravit na místa, kde jsem kdysi jedno léto na střední sázela stromky. Chystám se tam už dlouho, mám na to hezké vzpomínky, práce v lese je krásná a těžká, a zajímalo mě, jak ta místa vypadají dnes a jestli je ještě poznám …

Do výchozího bodu na konci Josefova Dolu jsme dojeli, jak jinak než opět až před polednem :o, psisko se hned na začátek vykoupal v Kamenici a mohli jsme směle vyrazit. Bohužel, neznačenou cestičku, kterou jsem si vyhlédla hned na začátek, jsem nenašla ... respektive našla, ale nebyla jsem si jí vůbec jistá, nevadí, tak tedy najisto po žluté, zahřívacím výstupem k hrázi Josefodolské přehrady. Těžká zkouška v tomhle počasí, nezůstat tady a nevykoupat se, jako to psisko! Že se to nesmí, víme, ale když je to taková nádhera?!

Neradi, ale musíme dál … po cestách, kde nikdo nechodí, protože kdo by chodil cestami, které v lese končí …? Já jo, protože chci šlapat v klidu, bez zaseklého krku z neustálého otáčení se, jestli se na nás neřítí cyklista, jak to dnes, bohužel, v Jizerkách na většině cest už je …

  jeden z mnoha Jizerskohorských pomníčků

Jenže ani ty cesty mimo už dnes nejsou, jako je pamatuji dřív, z kamenitých stezek jsou dnes na náklaďák široké uválcované písčité, zpevněné či dokonce vyasfaltované cesty, takže romantika je ta tam, přesto se tu ale stále dá najít, jako třeba …

u vodopádů Jeleního potoka

Původně jsem je chtěla minout, nevede k nim cesta, i když i tu už si někdo na stromech necitlivě sprejem vyznačkoval, ale slyšela jsem je šumět v údolí pod námi a tak jsme se k nim lesem vydali …

Ááá, srdce mi to trhá, ale musím ji tu nechat ... a jsou tu i obří, sladké borůvky! Téměř kolmý sráz polezeme zase zpátky nahoru, nohy podrápané od větví, borůvčí a boty plné jehličí, ale stálo to za to a dole jsme oba s psiskem nadšení z té schované nádhery …

Je těžko popsatelné, jak krásné místo to je, přestože vodopády nepatří k těm ohromujícím výškou, navíc v tomhle suchém létě, nahromaděné dřevo ale svědčí o tom, že to tady voda dokáže taky pěkně "rozbalit" ...

Jsme sotva v třetině cesty a já se tu zaseknu na takovou dobu! A vydržela bych tu ještě déle, ale máme ještě většinu před sebou. Udělal se krásný, horký den, až lituju chlupáče, ale valí dnes, brouček, o stošest, neprotestuje ani tady, kde mu to do toho kožichu fakt pere …

... na cestě která vzápětí v lese končí a ještě před jejím koncem bychom z ní měli odbočit, jenže odbočka je tak nenápadná, že jsem ji přešla a skončili jsme na tom konci. Tak zpátky, vyhlédnutou pěšinku nakonec v lese najdeme, psisko se naloží do Jeleního potoka, který tu překračujeme a podél něj bychom měli dojít zpátky. Jenže pěšinka se mi opět vzápětí rozpouští v borůvčí, tak nevím, kudy že podle té mapy vede, ale nevadí, „pořád ještě je tu plán B“, od potoka lesem, směr zpevněná cesta kdesi nad námi, po které též nikdo nechodí, neb i ona má konec v lesích … jo, málokdo by se mnou tenhle výlet šel.

A při hledání cesty zároveň hledám pomníček Zimmermannova smrt, který by tu měl být někde kus od ní ukrytý v lese. Dofuněli jsme na cestu, našli i u cesty zapíchnutou větev, která jeho místo určitě naznačuje, ale ač jsme se opět drápali borůvčím pomalu do pasu a suchými smrkovými větvemi, pomníček dřevorubecké smrti jsme nenašli. Z mapy doma tuším, že jsem měla zajít od cesty dál, ale co už, třeba příště, i když času na všechna místa, která by člověk ještě chtěl vidět, je málo ...
 

 "Kdo chce o sobě tvrdit, že skutečně zná Jizerské hory, nesmí dřevorubecké pomníčky vynechat. Po lesích ať bloudí a skalami ať se prodírá.  Ať na nic nečeká: času je málo, starých pomníčků i starých lesů ubývá a nových nepřibývá!"

 … vyklepu boty, napojím psisko a šlapeme cestou do „Pekla“, a ač právě tady nejspíš míjím smrky zasazené kdysi vlastní rukou, za těch skoro 30 let to tady už nepoznávám.

Rozcestí „Peklo“ … nechce se mi ještě zpátky, byť odpoledne pokročilo a sklání se k podvečeru, a tak to bereme zase směr zpátky do hor. Asfaltku brzy opustíme neznačenou cestičkou, kde se opět cpu borůvkami, na krásném místě překročíme říčku Jedlová, pramenící z o několik kilometrů výše položených rašelinišť ...

že by "Mišák" přebrodil?

Kde že! Radši si opět raději nohy zpřeláme, jen aby přešel tam, co já ... už si zvykám :) Brzy se napojíme na cestu s krásným, byť tady v horách trochu nezvyklým, názvem Mořská …

ale to nebe dneska nad ní k názvu sedí

Jdeme po ní jen kousek, než odbočíme na naučnou stezku Jedlový důl, ve kterém říčka Jedlová vytváří známé vodopády, asi povinná návštěva každého, kdo do Jizerek zavítá …

a tak je nevynecháme ani my, když už jsme tu, i když je známe …

Mišák, raději přivázaný, aby do nich neskočil ... a fotka je sice rozmazaná, ale pózuje tu, "pardál stará", tak pěkně, že ji sem dám!

A myslela jsem si, že dobře znám i neznačenou cestu po druhém břehu, kterou se mi ale odtud shora a z tohoto směru prostě nepodaří najít. Ani na několik pokusů, kterými jsme se akorát vyčerpali a tak nás nerada vracím na druhý břeh, nedávám pozor a po kluzkém kameni letím jednou nohou do vody. V botě mi čvachtá, kalhoty na pr..li mokrý, druhý kotník mě bolí, jak jsem si ho zvrtla nahoře v lesích, už přece jen trochu únava, asi hlad mám … jojo, malá krize :)

Přesto mě Jedlový důl v tom sluncem zalitém podvečeru dostane …

večeře ...

u Pekelné tůně …                            

navíc je tu v tuto dobu už liduprázdno a tak mě to cestou do Josefáče přejde, a že je tu krásně …

než dojdeme k autu, slunce se skloní za okolní lesy a začíná tu být citelná zima …

   "Slunce září často celé týdny a jen bezmračná noční obloha přivolává na

          lesy a rašeliniště mrazy ... Stezka pro příchod října je vyrovnána."

                                                                                   (M. Nevrlý - Kniha o Jizerských horách)