Tulák Jack - Slapská přehrada 6.-7.4.

aneb "Co nás nezabije..."     

Tak dojmy z této akce jsem musela nechat nejdříve trochu uležet. Byl to (opět samozřejmě) můj nápad, kterého se nebohá Dokýšová (opět samozřejmě) nadšeně chytila, netušíc že původně bezvadně vyhlížející akce se nakonec zvrtne v poměrně drsný víkend :o 

Soukromě pořádaný dogtrek "Tulák Jack" se konal na pozemku jednoho z penzionů v obci Rabyně v rekreační oblasti u Slapské přehrady. Na Slapy mám krásnou dávnou vzpomínku, takže možnosti projít si tenhle kraj v jarním počasí, navíc s psiskem u pasu se prostě nedalo odolat. Přihlašovaly jsme se začátkem února, kdy počasí i teploty slibovaly brzké jaro a jako zpestření celé akce jsem místo pohodlí pokoje v penzionu navrhla spaní ve stanu :))) Když ta možnost je, začátkem dubna už bude teplo jako vloni, mám teplý spacák a nejsme přece z cukru, že. Místo toho, aby mi Dokýšová celý nápad rozmluvila, nadšeně souhlasila a hned přislíbila vlastní stan. Z různé délky trati si vybíráme mid kolem 40-ti km, na zničení se v kopcovitém a srázovitém terénu v okolí přehrady to bude stačit.

Jako obvykle to do termínu akce několikrát vypadalo, že z různých důvodů nikam nepojedeme, ale nakonec nic nebrání tomu, abychom první dubnový pátek začaly balit. Vzhledem k počasí, které je dle meteorologů nejchladnější za uplynulých 100 let :o, redukujeme původně plánované dva noclehy ve stanu jen na jeden, což ovšem znamená brzké ranní vstávání.

Velice brzké, protože v sobotu vstávám o vražedné třetí hodině ranní. Kazíšek už z připravené výstroje ví, že bude akce, takže vše pro jistotu ještě čichem zkontroluje a pak v kuchyni dospává. V půl páté přijíždí Dokýšová, mojí bagáží zaplníme druhou polovinu zadní sedačky a psiska zavíráme do kufru. Jenomže Dokýšek se o "svůj" kufr nehodlá moc dělit, takže Kazi se snaží zneviditelnit se a nešťastně kňučí až do Boleslavi, poté stráví další kus cesty nohama v kufru a přední polovinou těla přehnutou přes opěradlo zadní sedačky, až se mu před Prahou podaří z kufru přelézt a trůní téměř u stropu na bagáži na zadním sedadle. Na nejbližší benzínce tedy zastavujeme, Dokýšek putuje pod moje nohy a Kazi je celý šťastný v kufru sám.

V pohodě dorazíme na místo startu v Rabyni, kde už je na zahradě u penzionu spousta aut a několik stanů. Venku jsou slabé 1-2°C, zataženo, mlhavo a sem tam poletují sněhové vločky. Nás i ostatní účastníky, kteří nemají zamluvený pokoj zaráží zjištění, že do penzionu nemáme vůbec přístup, není v něm žádná společenská místnost, ani možnost jídla, avizované společné WC je toitoi-ka v rohu zahrady a tudíž ani žádná možnost přístupu k vodě. Není teď čas nad tím přemýšlet, takže se nahlásíme, vyzvedneme si milý balíček sladkostí na cestu, proklepeme zimou rozpravu k itineráři a čas před startem strávíme snídaní v teple auta.

V 8:24 vyrážíme na trať midu 42 km podle poměrně strohého itineráře bez mapky. Mapu KČT, která byla jen v doporučené výbavě, naštěstí máme s sebou a velkou část cesty bychom bez ní byly slušně řečeno v koncích. Chůzí se za chvíli zahřejeme a už klesáme a stoupáme kopcovitou krajinou směrem k vyhlídce Máj nad Vltavou. Romantickou cestou kolem všudypřítomných chat a chalup, blátem a přes rozvodněné potoky, což mi vzhledem k mým solidním 15 let starým pohorkám nevadí, a už testujeme naše plíce prudce stoupající stezkou podél říčky Třeblová. Vyhlídka z prudkého skalnatého srázu na klikatící se Vltavu pod námi stojí za to.

Z vyhlídky Máj nás podle itineráře čeká cesta ke Smetanově vyhlídce. Lehce napsáno, ale turistické značení si s námi trochu pohrává, takže trek připomíná spíš orientační běh. Ale není na škodu zapojit trochu mozkové závity a díky mapě nacházíme správnou cestu. Vede nás teď po zalesněném hřebenu nad Svatojánskými proudy a skrz bezlisté stromy máme i docela výhled. Schází se nás tu více a tak za veselého povídání dofuníme k vyhlídce, kde dáváme pauzu a fotíme si Vltavu pod námi a Štěchovickou vodní nádrž schovanou mezi kopci.

Ze Smetanovy vyhlídky se odkláníme od Vltavy a míříme přes obec Třebsín k dalším vyhlídkám tentokrát na řeku Sázavu. Cesta je místy opět náročná, ale výhled z Raisovy vyhlídky, ke které mě Kazíšek dotáhne, stojí za to. 

Za další asi kilometr dáváme pauzu na Klimentově vyhlídce. Na kochání nicméně není moc času, protože do třetí hodiny odpolední musíme dorazit na živou kontrolu u mostu v Pikovicích. Než tam ale dorazíme, opět si při sestupech, ale hlavně při výstupech členitým terénem kolem Sázavy několikrát pěkně "hrábneme" do svých sil. Například takový výstup na vrch Medník kamenitou cestou přímo od řeky se rozhodně zařadí k nezapomenutelným kopcům :o Sestupujeme z něj pak úbočím po naučné stezce, lokalitou právě kvetoucí vzácné a chráněné lilie Kandík psí zub - vrch Medník je její jediné stanoviště v Čechách, což ale vzhledem ke své únavě teď nedovedu plně docenit :)))

Sešup z Medníku dává trochu zabrat mému nebohému palci se zatím jen polovinou nehtu, který je i přes olepení přece jen citlivý. Teď už nás ale čeká jen rovinka podél řeky k mostu na okraji Pikovic, kam dorazíme asi ve 3/4 na tři, což je vzhledem k předepsané třetí hodině téměř "za pět minut dvanáct". Kousek od mostu je cukrárna, kde na chvíli s úlevou složíme bagáž. Zákusky vypadají úžasně, ale z tyčinek a iontových nápojů jsem poněkud přeslazená, tak si dáváme jen zelený čaj a Kazi dostává svoji obvyklou několikátou půlku rohlíku s kočičí paštikou.

Z Pikovic stoupáme po zelené značce k obci Hradištko a od kontrolního bodu pak pokračujeme přes obec Brunšov do Štěchovic. V pět hodin odpoledne přecházíme přes Štěchovický most opět Vltavu a následuje druhý nejhorší kopec dne. Při stoupání červenou turistickou cestou na vrch Chlum téměř potíme krev a já si tak pro sebe přemýšlím - letos už nikam nejdu, na žádný mid už nikdy nejdu a vlastně už na žádnou akci v životě nejdu!!! No depka jak blázen a rozhodně ne poslední za ten den :))) Překulíme se přes kopec, já i pes dojídáme poslední zbytky jídla a po úbočí kopce sestoupíme až ke štěchovické vodní nádrži.

Následuje nejhezčí a zároveň nejnáročnější část treku úsekem bývalých Svatojánských proudů. Úzká stezka vede po římse nad hladinou nádrže, místy kamenitá a v této době schovaná pod nánosy spadaného listí, takže pro unavené nožky s puchýřem přes celou patu je to docela utrpení. Při cestě trampskou osadou Ztracenka a výhledech na přehradu a svahy hlubokého údolí zpočátku na bolest i zapomínám, ale po několika kilometrech se cesta začíná zdát nekonečná. Tupě šlapu, na vodu po levé straně už se nemůžu ani podívat a ani přemýšlet mi nejde, takže úkol vyčistit si hlavu vlastně splněn :)))

Během cesty se značně sešeřilo a do Třebenic konečně docházíme už skoro za tmy. Vyfuníme infarktové schodiště na parkoviště lodí, přejdeme hráz Slapské přehrady a čeká nás poslední kopec k základně v Rabyni. Nečekaně prudké stoupání, navíc rozbahněnou cestou takže z nás opět leje. Je tma, ale stále se dá jít bez čelovky a v 8 hodin 21 minut, pouhých 20 minut do časového limitu, jsme v cíli. Uff, bylo to jakési náročné, protože 40-ti kilometrové tratě nám běžně trvají mezi 9-ti a 10-ti hodinami a tady stěží stíháme 12-ti hodinový limit.

Pomalu se přestáváme potit a v mrazivém večeru na kopci, kde to pěkně profukuje a začíná poletovat sníh, se do nás dává hrozná zima. Chybějící zázemí je teď pěkně citelné, není kde se ohřát ani umýt si alespoň ruce a polévka, kterou dostáváme mi sice připadá jako dar z nebes, ale raději bych ji jedla v teple. Nakrmíme unavená psiska a stavíme stan. Kupodivu se u toho docela zahřejeme, ale zima je děsná. Dokýšek je uložen venku do boudičky a Kazi ke svému zklamání putuje do kufru auta. Těšil se na noc s námi ve stanu, ale já to jeho přecházení, mlaskání a vrtění se znám, takže do stanu zalézáme samy. Převléknu se do suchého oblečení, na hlavu narazím čepici, zabalím se do spacáku slibujícího komfort při -11 až -5°C :)))), poslouchám zmrzlé sněhové vločky ťukající na plachtu stanu a snažím se usnout.

Až na mrznoucí nos prodřímu první asi 2 hodiny, pak mě v jednu hodinu v noci probere Kaziho kňučení a škrábání v kufru. Představa vylézání ze spacáku a ještě ven ze stanu je děsivá, přesto se k tomu za chvíli donutím, nabalím se a jdu za psem. Ten je šťastný, že mě vidí a evidentně mu nic neschází :o Zima venku je kupodivu snesitelnější než jsem čekala, tak s ním chvilku pochodím po zahradě a zalézám zpět do naší "jurty". Nechávám si na sobě skoro všechno, v čem jsem byla venku, ale do rána už se nezahřeju a ve spacáku který nehřeje ani při teplotě kolem nuly, protrpím zbytek noci.

Ráno po děsné noci máme sice zamluvenou snídani, ale čaj i kafe právě došly a v mrazivém počasí venku se mi opět jíst nechce. Sbalíme tedy stan a zahříváme se v autě. Ač pořadatelé večer přislíbili možné posunutí vyhlašování výsledků vzhledem k počasí o nějakou hodinu dopředu, nedělní ráno je všechno jinak a vyhlášení bude dle plánu až v poledne. Většina lidí odjela už večer a další odjíždějí i během rána. Po dvou hodinách sezení v autě už se ani nám nechce čekat, tak oželíme památeční dárečky a volný výběr z tomboly a vyrážíme, poněkud otrávené, domů se zastávkou u Mekáče za Prahou. Po příjezdu domů přepínám do režimu sprcha-spánek-jídlo-pračka-jídlo-spánek a i Kazíšek vděčně prospí několik následujících dní.

Bylo to náročné, bylo to krásné a dodnes nemám jasno, v jakém pořadí tato dvě slova napsat. Především máme ze sebe radost, že jsme nevzdaly, došly a přežily i to poněkud extrémní stanování. Jestli si ale dáme nějakou další podobnou akci ... 

Jako vždy super fotky od Dokýšů ...