Východ Slunce na Jizeře

Téměř povinnost každého jizerského horala zdolat alespoň jednou za život vrchol hory Jizery mám za sebou už několikrát, nedávný krásný víkend na přelomu října a listopadu mě ale přivedl na myšlenku trochu jinou. Poslední říjnovou sobotu večer mě napadlo, jak úžasný musí být právě na té Jizeře takový východ slunce!

Trochu jsem to v té hlavě převracela ... brzké vstávání, kus cesty to je, bude tam pěkně fičet, sama "v pustině" ... no, sotva o hodinu později už moje váhání vypadalo tak, že u postele stál sbalený baťoh, v kuchyni nakýblované psisko, které z postroje, šňůry a termosky okamžitě vytušilo akci, a začali jsme se těšit!

Šla jsem "spát" v jedenáct večer, na čtyři hodiny, které jsem stejně spíš probděla a po třetí ráno vstávám, v hodině mezi psem a vlkem, jak tenhle zvláštní čas nazývají astrologové a básníci ... nemám problém takhle brzy snídat a po čtvrté hodině míříme ještě spícími městy směr hory, stále ještě otevřenou silnicí kolem soušské přehrady, kde si dávám sakra pozor na srnky, a před pátou ranní jsme na prázdném parkovišti na Smědavě. Teplota je téměř na nule, přesto se na výstup moc nebalím, na čelo parťáka čelovku, který si ale zatím může dát pohov, protože Měsíc krátce po úplňku osvětluje cestu i celou krajinu jako reflektor, bágl na záda a vyrážíme. Psisko nezapře noční šelmu, je čilé a nadšeně si čmuchá, kvůli zvěři ho mám u pasu a tenhle známý pocit si užívám zase já, a tak spolu svižnou chůzí šlapeme sami písčitou cestou, osvětlenou studeným bílým měsíčním světlem, tím neuvěřitelným ranním tichem, ve kterém šumí jen Bílá Smědá v údolí pod námi, pod tou oblohou plnou hvězd, které už to mají s blížícím se svítáním "za pár" ... a tímhle vším se už jen cesta samotná stává nezapomenutelným zážitkem ...

Odbočka z hlavní cesty a už s čelovkou stoupáme směr vrchol, vyšlapanou cestičkou, po kamenech, psisko valí, já šlapu, valím myšlenky v hlavě a přece jen chybějící spánek a brzké vstávání mě na chvilku otupí tak, že v jednom momentu za ním nestihnu zvednout na skále nohu a jsem na zemi. Pěkně jsem se praštila do kolene a rukama skončila ve studeném bahně, ale což, zakleju a škrábeme se dál. Před šestou ranní jsem pod vrcholem, přihodím vrstvy, uvážu psisko a jestli měl to ráno někdo pocit, že slyšel v Jizerkách vlka, tak skoro jo :)

Vyškrábu se na skálu ...

a pak už jen stojím a dívám se ... na ten ohromný prostor kolem sebe a nade mnou, ve kterém se starosti pozemské stávají alespoň na chvilku přízemními ...

Není to ale zadarmo ... je kolem nuly, na jezírku pod vrcholem je ledový škraloup, neskutečně tu fičí a ruce v rukavicích, kvůli foťáku bez prstů, mrznou. Nechce se mi lézt dolů a pak zase nahoru, psisko je ticho a doufám, že v té tmě dole někde je. Podaří se mi ho rozeznat jako tmavou skvrnu kolem půl sedmé, kdy se začíná pomalinku rozednívat a přestáváme být sami, protože přichází další nadšenec a vzápětí další, až se nás na vrcholu nakonec sejde pět :) Většina má pořádný foťák se stativem, já jsem se táhla taky s lepším, naštěstí, protože červená krabička by si s tímhle neporadila a je možná škoda, že jsem se netáhla i s tou zrcadlovkou, ale s postupujícím časem a mizející citlivostí prstů mi to začíná být jedno a už jen čekám. Čekáme a mrzneme tu všichni a dočkáme se těsně před sedmou ranní ...

Východ je najednou velice rychlý, nacvakám co zvládnu, slezu za trpělivým psiskem šílejícím radostí, dostanu do sebe trochu čaje a dáváme se na zpáteční cestu. Celkem brzy se ale rozhýbu a rozehřeju, až mě napadne, jestli se na vrchol nevrátit, rozhled teď musí stát za to ... pak na to ale kašlu a seskakuji po kamenech za psiskem. Na odpočívadle na hlavní cestě dáme pauzu na čaj a moji dnešní druhou snídani. Brzy nás dochází mladý pár se kterým jsme také nahoře na východ čekali a moje hladové psisko má štěstí, protože na rozdíl ode mě neodolají jeho výrazu "dobrota mu kouká z očí" a dělí se s ním o snídani :) Míjí nás čtvrtý nadšenec, s úsměvem nám přeje příjemný den a zažíváme přitom zvláštní pocit spojitosti z dnešního nevšedního zážitku ...

Rozloučím se a scházíme cestou zpátky k parkovišti, azurově modrým ránem krásným tak, že při pohledu na Smrk mě napadá lákavá myšlenka, jestli se na něj nevydat, ale vzhledem k tomu, že jsem od třetí ráno na nohou a odpoledne mě čeká první návštěva u štěňátek, nechávám to třeba někdy na příště ...

Po osmé ranní jsme zpátky na Smědavě a zatímco přijíždějí první návštěvníci, my s psiskem odjíždíme už s pořádnou "ranní procházkou" v nohách. Zastavíme se ještě u soušské přehrady s výhledem právě na vrchol Jizery, kde jsme před pár hodinami byli a udělám psisku pár fotek, dokud nejsme ze "zakázaného území" vykázáni ...

Jeden ze zážitků, po kterém člověk už nemůže zůstat stejný jako dřív ...

Fotky