Za pokladem Voka IV. z Holštejna - březen

Další z povídání, které leží už třičtvrtě roku "v šuplíku" a byla by škoda ho nedopsat, neb to byl psiskův poslední oficiální dogtrek, kterým jsme definitivně zakončili naši společnou dogtrekařskou "kariéru" ...

Nehrotila jsem ani účast, ani ubytování, ale na startovku jsem nás přihlásila do uzávěrky, neb bylo jasné, že bude brzy zaplněna jednak oblíbeností a také tím,  že byl Vok v termínu letos pauzujícího Toulovce, takže první akce sezóny. Ubytování jsem si nerezervovala s tím, že vezmu stan nebo tu jednu-dvě noci přečkám, sice nepohodlně, v autě a rozhodnutí, jestli vůbec pojedeme, jsem nechávala až na poslední chvíli ...

Nahlásila jsem nás na štěníkovsko-důchodcovskou trasu a doufala, že těch 20 km ještě psisko zvládne. V případě teplého počasí jsem uvažovala i o bivaku a pohodovém dojití v neděli dopoledne, které tahle akce umožňuje. Což je moc fajn, jenže teplota v týdnu akce padala, především právě v noci, i pod nulu, až jsem dokonce myslela, že ani nepojedu, protože bych v noci ve stanu umrzla a ani v tom autě se mi v té kose mrznout nechtělo. A tak jsem pár dní před akcí zkusmo písla do kempu, protože vždycky se někdo na poslední chvíli odhlásí a vyplatilo se, uvolnil se pokoj v hlavní budově, takže jsme nakonec spali v pohodlí, o jakém se mi ani nesnilo!

Kemp Olšovec v Jedovnici ... vzpomínala jsem na tábor s choďáčkáři 2012 a také na cesty do Holštejna na předchozí ročníky Voka. V pátek tu bylo klasicky polomrtvo, ze známých tváří jsme potkali jen holky z Bígla, ostatní longaři byli na trase a Marcelka s Kenďou, na jejichž společnost jsme se těšili, si užívali sněhu na horách (brrr, sníh! :o), takže jsme to s Kazíškem únavou po cestě brzy zalomili v teple úžasného pokoje.

Noc byla jasná a mrazivá, probudila jsem se brzy a nejraději bych i brzy vyrazila, protože ráno slibovalo slunečný den, tak abychom toho s psiskem odšlapali co nejvíc v ranním chladu, jenže naše trasa má start až od půl deváté. Máme tak fůru času na snídani a na focení ranní atmosféry v kempu a u rybníka Olšovce ...

Krásně je, až bych už už vyrazila, ale na druhou stranu jsem ráda, že si psisko po snídani trochu schrupnul a po osmé se jdeme podívat, jestli nás na ten start už třeba nepustí dřív a protože hlavní nápor midařů už je pryč, konečně vyrážíme i my!

Cestou z kempu kolem rybníku Budkovan, druhého se soustavy celkem 5-ti Jedovnických rybníků ... mapička formátu A5 je legrační a zrovna tuhle cestu znám z té dovolené kdysi, tak můžeme jít na jistotu. Krajina i vzduch jsou krásně jarní a je vtipné, jak má člověk v tomhle termínu zafixovaný Toulovec, zatímco Vok býval v krajině májové a tak se mi několikrát za cestu stane, že váhám, jestli jdu Voka nebo Toulovce ...?

Na hrázi mezi Budkovanem a třetím rybníkem zvaným Vrbový označíme K1 ...

a vzápětí K2, za kterou rybníky opouštíme a vydáváme se do lesů. Sejde se nás tu docela dav se kterým chvíli kráčím i já, jenže jak se dívám do mapy a itineráře, něco mi tu pořád nehraje a tak jdu (opět, jako tolikrát ...) "proti proudu" a vracím nás na jasné rozcestí. Jenže mi to pořád nehraje ani tam, ale jeden z trekařů mě, co by místní Jedovničák, přesvědčí, že všichni jdeme opravdu dobře, tak se tedy vracím zase na stejnou cestu. A dojdeme po ní opravdu správně na místo, které známe z jednoho z předchozích Voků, jen v protisměru a až tady zjišťuji, že na mapě byla opravdu chyba, akorát zmátla asi jen mě, protože jak jsem si tak všimla, do té mapy čumím poctivě asi jen já. Holt, zkušenosti z dlouhých tras ...

Známé místo je údolí Senetářovského potoka, které se mi moc líbilo už tenkrát v rozkvetlé májové krajině a je tu krásně i teď, v tom brzkém jaru ...

a láká to tu zapíchnout to někde v závětří u vody a natáhnout se na sluníčko!

Mám radost, jak to psisko stále ještě valí a po kratičké pauze dojdeme na okraj Senetářova, kterým ale tentokrát neprocházíme a opačným směrem než kdysi, dojdeme neznačenými lesními cestičkami k Podomskému rybníku, kde je také krásně, tak si u něj chvíli sedneme ...

a když se psisko stále ještě nemá k odpočinku, pokračujeme ...

  přes Podomí, kde míjíme hospůdku, kde se většina zastavuje. My jdeme dál, cestou podél polí a bukových lesů, kde jsou krásné výhledy do krajiny, ale slunce už tu pěkně pere psisku do kožichu ...

aby ne, když jdeme stezkou "Srdcem jižní Moravy" 

Míjíme krásné místo "U Tří smrků", s přístřeškem u rybníčku ... a od něj scházíme opět na známé místo, kterým je Rakoveckého údolí, kde dáváme delší pauzu a já se rozmýšlím, jestli se nezajít podívat na známé "Rakovecké bledule", které se tu v tomto období vyskytují v obrovském množství. Znamenalo by to pár kilometrů navíc, které především kvůli psisku zvažuji, navíc to tu znatelně zhoustlo turisty a také si nejsem jistá, jestli už nebudou pomalu odkvetlé ...? A tak když "odchytím" a vyzpovídám jednu z turistek, která mi bledule ukáže na mobilu, rozhoduji se, že ty asi 4 kilometry do cíle už nám budou stačit ...

Šlapeme podél zaniklé středověké osady Bystřec ... a od rybníků poslední kilometry stejnou cestou jako ráno, oproti kterému se o poznání oteplilo! V asi čtyři hodiny odpoledne (už si to fakt nepamatuju) zdárně dofuníme do kempu, jako obvykle poslední, pro mě je ale výhrou, jak stále ještě dobře to psisko zvládl ...

Zasloužená sprcha, po které nechám Chlupina odpočívat na pokoji a v blížícím se podvečeru se jdu podívat po něčem k snědku. Otevřeno má kempová hospůdka "U Šedýho vlka", na výběr toho moc není, dávám si pizzu a přidává se ke mě Ála s Merry a tak si povídáme a začínáme tu potkávat už přece jen víc známých tváří, které dorazily z midu a někteří už z longu. Venku se citelně ochlazuje, přesto je v hospůdce, kde se netopí a ještě mají otevřené okno, snad ještě větší zima než tam! Balíme se do deky, dáváme čaj s rumem a když se zase jednou dostatečně socializuji :o jdu večer ještě vzít psisko na procházku po kempu, kde se může učmuchat všech těch vzkazů a příjemně unavení brzy zalehneme.

Noc je opět mrazivá a ráno slunečné. Nespěcháme, dáme si v klidu snídani, pobalíme, pozdravíme Libora s Věrkou, kteří dorazili z longu a ještě před vyhlášením odjíždíme, máme to daleko a třeba se ještě někde zastavíme cestou ...

V Litomyšli hodlám udělati vlasteneckou zastávku na "Růžovém paloučku", akorát netuším, že je jich víc a že to není ten, na kterém se loučil Jan Ámos, což by mi mělo dojít, že tudy by těžko opouštěl svou vlast (ten jeho byl na Trutnovsku nedaleko Žacléře), ale nevadí ... 

zajímavé je to i tak, a navíc tu v tomhle období není ani noha. Není divu, protože parčík ožívá především v období květu keltských (nebo také galských) růží, která je původním českým druhem a stála též na počátku šlechtění všech starých odrůd evropských kulturních růží. Překvapuje mě, jak je místo udržované (na mě asi až moc, trocha ruin by neškodila ... :o) a vybavené, v době slavností je tu stánek s jídlem a co mě překvapí snad úplně nejvíc, je ehm, v nejzazším rohu domeček se záchody, ale jaký! Sice bez vody, ale čistý, s papírem, mýdlem, ručníkem ... to bych tady fakt nečekala! :)))

No a pak už jen "tam na sever" ... víc fotek