Za pokladem Voka IV. z Holštejna - Třetí běh - II.

Bivak byl krátký, ve dvě v noci jsme rozhodily spacáky jen kousek od rozcestníku U Bílého kříže a než jsem únavou usnula, připadalo mi že západ pořád ještě pořádně nepotemněl a když jsem se ve čtyři probudila, bylo už rozedněno. Kolem páté se ze spacáku vyhrabe Marcela s Kendym a jde ke kříži fotit, mně se ze spacáku nechce ... tak holt tentokrát žádný východ slunce mít nebudu, no ... ale časné ráno v lese je tak nádherné ...

že mě to donutí vstát a jít si pro tu fotku taky ...

Dost povedené fotky od Marcely, díky které máme i raritní foto z bivaku  ...

no fotka jak do kalendáře ... :)))

Dám si nezvykle snídani, přelepím nožky, přičemž mě stihnou seštípat komáři a snad desetinu milimetru mrňavé potvůrky. Sbalíme se, zanecháme tu spící Pavlu, kterou ani naše hlasité povídání neprobudilo, ale o tom, že ráno vyrazíme dřív tentokrát ví, a s Marcelou a Kendym vyrážíme ve čtvrt na sedm dál ...

Krajina se probouzí do dalšího krásného dne, tak ať toho v zatím příjemném ranním chladu ujdeme co nejvíc ...

Po 2,5 kilometrech přicházíme do obce Niva, kde před sedmou ranní cvakáme K11 na rozcestníku, který mi žlutou trasou "Repechy a Malé Hradisko" okamžitě citelně připomene moji loňskou kalvárii ...

Míjíme prodejnu Coop, Marcela jde doplnit zásoby, já toho zatím vleču k jídlu i pití pořád dost, chci dojít na živou a dát pauzu až tam, tak se rozloučíme s tím,  že se třeba zase cestou dojdeme ...

Krásným ránem ...

ve kterém se často otáčím i na pohled za sebou ...

dorázujeme na rozcestí lesních cest s kontrolou K12 na 49 km ... JO!!!

teď už "jen" šestatřicet do cíle ...

Po červené, lesy, sami ... rozjímací je to ...

než dojdeme k rybníku s rozlehlým stavením v kopci před námi, které mi ze všeho nejdřív připomene Žumberskou vodní tvrz, než si ujasním povědomý pocit, že to tady znám?! No jasně, Oborský Dvůr ...

procházeli jsme tu vloni, jen jak jsme k němu přišli z jiné strany, nedokázala jsem ho hned zařadit ...

Loňská živá K1, letos pusto a prázdno, jen jiřičky kmitají s plnými zobáky do hnízd přilepených k oranžové omítce ...

a taky je to tu ráj zajíců, vyplašili jsme jich hned několik ...

a tenhle ušák dokonce chvíli hopkal po cestě proti nám, až jsem čekala, že se snad nezastaví?! Pes čmuchající fenky před námi ho ani nezaregistroval, až později ucítil na cestě a hned by si, po tom všem co má za sebou a ještě před sebou, dal s chutí běh za ním, magor?!

2 kilometry na živou do Skelné Huti, která mi v tom už teplém počasí připadá nekonečně vzdálená ...

a cestou nás předbíhá běžec, kterého podle času odhaduji na prvního midaře, který zřejmě vystartoval ráno z Holštejna.

Skelnou Huť znám z loňska, dojdeme k silnici, vím jen, že živá má být u někoho na chatě a už už pomalu propadám zoufalství, že ji snad nenajdu!?!, když ji najdeme až na konci, na lesní "výpadovce" ...

A sedí tu Martin Šoltys, už hodně dlouho ... v době našeho příchodu už téměř 12 hodin :))))) Uvážu psa, který nespí!!! a hýká, že chce k nám, éééhhh! Shodím bágl, cvaknu K13, usedám na lavici a už to jede, slivovice ... týjo, počkejte, na ten hladovej žaludek?! Čaj sice nedostanu, ale dostanu Kofolu, sním tři rohlíky s Nivou, vypiju druhou slivovici, třetí a rumu se ubráním schováním štamprlete, protože už cítím, jak mi začíná být veselo, bavím se Martinem, který se baví procházejícími a probíhajícími midaři, vytáhneme i historku s posedem z Krušnohoráku ... takže nikoliv Kuchlov, ale pro nás jednoznačným bonusem byl právě Martin na živé :))))

Leč musíme dál, a tak se o deváté loučíme a zvesela (smála jsem se nahlas v tom lese ještě pár dalších kilometrů) vyrážíme cestou, kterou z loňska známe až na rozcestí U Skal s K14, kde nás cesta stočí směr Žďárná ...

Těsně před ní dáme pauzu na posezení ve stínu, necháme přejít a přeběhnout už hemžící se midaře ...

projdeme obcí kolem kostela, kam se sjíždějí svátečně odění věřící či možná svatebčané, až mě napadne provokativní myšlenka, jít se v tom ohozu a se psem podívat dovnitř :o

Ze Žďárné cestou do polí, luk a lesů, kde už to v tom dopoledni pěkně připaluje ...

ideální část cesty, kdy pes může ťapkat vodou ...

sejdeme z kopce, kde se před námi na kraji lesa otvírá výhled na Valchov, který stojí za to ...

jen už podle směru tuším, že silnicí na protilehlém kopci budeme nejspíš stoupat nahoru ...

Projdeme okrajem Valchova, kde nechám psisko smočit v potoce, než začneme opravdu stoupat tou silnicí ke K15 na 63-tím kilometru. Akorát se tu zrovna jede jakýsi cyklozávod, tak před pelotonem, který se každou chvíli řítí proti nám uhýbáme na kraj silnice na lavice z klád a zůstaneme tu ve stínu chvíli sedět ...

V zatáčce označíme K15 a už v klidu lesních cest vystoupáme kolem vrchu Perný do Němčic  ...

kde nám podle mapy plánuji pauzu u jakési vodní plochy a přístřešku za obcí, jenže se mi tu žlutá turistická nějak ztratí, takže tu našlapeme v rozpálených ulicích dalších pár set metrů navíc.

Ufff, náročné to bylo, ale už jsme u místního rybníka či koupaliště či co to je, pěkné to tu mají, jen posezení bez zastřešení je pro nás v tom vedru nepoužitelné, tak nás utábořím pod velkou starou vrbou ...

rozhodím usušit propocené triko a ponožky, vytáhnu sváču a dáváme alespoň hodinový relax ...

Sedím si tak pod tou vrbou, dívám se do větví ...

neskutečná ta modř a zeleň dneska ...!

a zrovna jsem tak zaujatá foťákem, že hned nevěnuji pozornost tomu, jak mě něco studí na bosé noze (ještě teď jsem se oklepala, když si na to vzpomenu) a když se konečně podívám, vidím, jak se mi na nártu svíjí obrovská rudá housenka ...

No fujtajbl!, smetla jsem ji do trávy a hezkou chvíli na sebe navzájem zíráme, je tlustá jako můj prst a při natažení delší než ukazovák mojí ruky a říkám si, že to bude určitě jednou nějaký krásný, velký motýl, ale s barvou syrového masa a výhružnou černou maskou moc vábně nevypadá. Dobu se nehýbe a pak se celkem rychlým tempem odplazí na cestu ...

Až dodatečně jsem zjistila, že tahle macatice byla housenka nočního motýla drvopleně obecného, "jehož housenka vážně poškozuje větve a kmeny dřevin a způsobuje lámání větví i úhyn celých stromů. Housenka dorůstá velikosti až 10 cm a síly 1 cm" . Týjo, tak tohle byl teda ještě "prcek", taky na mě mohla spadnout celá větev nebo i strom ... nebo si taky zpětně představuju, jak mi mohla spadnout na hlavu  ... myslím, že odvoz z trati z důvodu infarktu po "napadení" housenkou Vok jako pořadatel ještě neřešil :)))

Každopádně mám kvůli týhle potvoře tak nějak po siestě, a tak nás kolem druhé hodiny zvedám a po žluté turistické míříme lesy kolem vrchu Bučí, než nás fáborky odkloní na zkratku, která hezky začíná, než se překlopí do sešupu se sklonem černé sjezdovky :o

Seběhneme do údolí k potoku Žďárná, kde namočím trochu psa, než začneme stoupat po cyklostezce směrem ke Sloupu, a kde je to na tom vyhřátém asfaltu o té půl třetí odpoledne celkem očistec ...

Pouhý, ale vypocený kilometr k živé K16 ve stínu přístřešku, kde je o nás hezky postaráno, odcvakneme 70,5-tý kilometr, dolejou mi vodu pro psa aniž bych shazovala baťoh, dostaneme na cestu gumové žížalky, které ale, ehm, po příhodě u rybníka vidím tak nějak jinak, ale sežvejkám je cestou do toho Sloupu, která je v tom odpoledni a výhledy nádherná ...

i prudkým sešupem náročná zároveň.

Třetí hodina odpoledne, Sloup ... městečko známé především Sloupsko-šošůvskými jeskyněmi, hojně navštěvovanými, jak vzápětí zjišťujeme. Do Sloupu jsem mířila jako poutníci k významnému poutnímu kostelu Panny Marie Bolestné ...

ovšem nikoli za duchovnem, ale za pořádným "žrádlem", protože už po něčem pořádném prahnu hezkou chvíli. Míjíme několik hospod, kam mě to ale z různých důvodů nějak neláká, dotáhneme se tedy rozpáleným městem až skoro nakonec, kde hodlám najít kontrolou doporučovaný hotel s prý dobrou kuchyní. Mumraj lidí, kolařů i aut před jeskyněmi, už jsme skoro na výpadovce a hotel nikde, v mapě jsem zase o kus jinde, jak později zjišťuji, a tak to vzdávám a vracím nás ke kiosku u jeskyní, kde ve stínu terasy konečně uvazuju k odpočinku psa a shazuju bágl!

Asi nejkrizovější okamžik cesty a chvíli mi trvá, než se z něj vyhrabu, fronta z kiosku totiž až ven, vedro na padnutí, davy lidí proudí z jeskyní do jeskyní ... nehrotím to, vím, že tu budeme sedět dlouho, a po Kofole a smažáku ve výborné křupavé rozpečené housce se mi trochu vrací optimismus, navíc jeskyně o té čtvrté zavírají, takže se to tu pomalu začíná vyprazdňovat. Pes konečně trochu spí ... jen mě trochu dorazí poznámka chlapečka od vedlejšího stolu "Támhle leží pes zabitej ...", načež je mu maminkou vysvětleno, že jen spinká :o Dorazili jsme asi ve čtvrt na čtyři a sedíme tu ještě o páté, mezitím přichází Marcelkááááá! s Kendíkem, které zase moc rádi vidíme, vyprávíme si zážitky z uplynulých kilometrů, které jsme šly každá sama, vzpomínáme na ty společné včerejší a nakonec dáme i tu výbornou točenou ohromnou zmrzlinu, kterou tu mají. Marcela si ji bere na cestu, nás s Kazíškem zvedám až po té páté, vezmu ho osvěžit do vody a můžeme zvesela vyrazit na těch závěrečných 14 kilometrů do cíle, jako "pouhých" zdá se, jenže jako vždycky pro nás těch nejnáročnějších, posledních ...

Vyfotím si už tiché, klidné prostranství před jeskyněmi ...

... ten kras je pro ty vápence stejně nádhernej!

a vkročíme nohou a tlapkou na asfalt cyklostezky, která pro mě byla nějak sakra dlouhá!       

Copak o to, bylo tu v tom podvečeru v té neskutečné jarní zeleni osvětlené k západu se chýlícím sluncem krásně, cyklostezka se totiž vine krasovým kaňonem zvaným Pustý žleb, sevřeným strmými, vegetací porostlými vápencovými skalami s množstvím jeskyní (podle wikipedie asi 450, včetně uměle proraženého vchodu do Amatérské jeskyně, největšího jeskynního komplexu v Čechách), přístupných zřejmě, protože vyšlapané cestičky a vchody do nich míjíme každou chvíli ... ach jo, nemít ten bágl a 70 kiláků za sebou, prolezu to tady!

Zatím to ale s psiskem oba s jazykem na vestě v tom vedru šněrujeme po tom asfaltu, za každou zatáčkou už vyhlížím tu naši odbočku na zelenou, u přístřešku po asi 2,5 kilometrech musíme dát pauzu na pití, protože tu neprotéká žádná voda, a po dalším asi kilometru zatáček odbočuje z cyklostezky konečně zelená turistická, a třebaže se z vrstevnic na mapě dalo odhadnout, že kopeček to bude krátký a prudký ...

tak teda BYL!! Až jsem u rozcestníku Nad Pustým žlebem vážně přemýšlela, jestli nenačmárat Vokovi na ceduli s kontrolou nějaký výstižný vzkaz! :)))

K17 - 76 kiláků ... voda, vydejchat a jdeme dál ...

krásným večerem cestou po hřebeni nad Pustým žlebem ...

ke Koňskému spádu ...

vyhlídce do údolí Pustého žlebu, kam se nedá pro tu hloubku a nejspíš pro listí stromů ani dohlédnout ...

od kterého je to už pouhý kilometr k "profláklému" symbolu Moravského krasu - propasti Macocha ...

Výhled na ni známe též z dovolené s choďáky v Jedovnici a o té sedmé večerní je tu už příjemný klid a prázdno, i chata má otevřeno, mně už se ale rozsedět nechce, tak najdeme rozcestí Občiny, kde v půl osmé večer cvakneme předposlední K18 na 79-tém kilometru ...

už "jen" šest do cíle!!!

Cestou ...

kterou známe, přišli jsme po ní tenkrát k Macoše z Jedovnice ...

je tu na ní v téhle části dne krásně ...

Přijdeme po ní do Ostrova u Macochy, kde na okraji stojí čtyři staré lípy a křížek, zastavuji jen na vysypání kamínků z bot a nakonec tu v tom podvečeru zůstaneme chvíli sedět ...

pes zaboří čumák do chladné trávy a já rozjímám nad vesnickou idylou ...

I v Ostrově mají, jako na mnoha dalších místech tady, zachovalý větrný mlýn ...

červená turistická nás provede městečkem a po pouhých 3,5 kilometrech bychom po ní měli být v cíli na Holštejně!!

Polní cestou s výhledem na západ slunce ...

který Marcela stihla ... 

já už ne ...

U Kalvodova kříže přejdeme silnici do Sloupu ...

na úzkou pěšinku v křoví, kde je to hezky dobrodružné a pěkně to po ní ubíhá, jenže je devátá večer a v tom lese už se šeří, a já se zabejčím, že "přece nebudu tahat tu čelovku, to už dojdeme ...", a pěkně se mi to tady vymstí, protože pěšinka se tu klikatí, a cedule s poslední červenou značkou míří tak nejasným směrem, že mě to vyplivne na silnici. Jdu pěšinkou za svodidly až k mostu, který místo přejití po chodníku pro pěší podplazíme(!), po nohách sice, leč trochu skrčená, a už se mi to nezdá, červenou nemám a hlavně ta poslední kontrola by tu už někde měla být?! Úplně slyším Libora, jak úpí "Okamžitě se vrať na poslední červenou!" :))), jenže to já samozřejmě neudělám, dojdu po silnici na kraj Holštejna, kde už i bez té čelovky vidím, že tudy už se na tu červenou (přes řeku jak jsem si myslela) nedostanu, vracet po silnici se mi nechce a je mi do breku, protože jsme téměř v cíli a já nemám poslední kontrolu!?!

No nic, vytáhnu čelovku a podívám se pořádně do mapy (to brzo :))) a rozhodnu se dojít si pro kontrolu po červené v protisměru a pak holt zase zpátky. Mastíme ulicemi a pak po louce k mohutné skále, na které kdysi stával právě hrad Voků z Holštejna, přes který vede naše červená, a já po ní na tu kontrolu K19 na rozcestníku Stará Rasovna s odbočkou ke stejnojmenné jeskyni nakonec fakt dojdu! Vražedné schody nás cestou zpět minou, protože neplánovaně vyjdu cestičkou pod jeskynní, po louce zpátky do Holštejna a v 21:45, po poněkud infarktovém závěru, CÍL!!

Už s úžasným pocitem, že jsme to zase a pořád ještě zvládli, táhnu psa ke hřišti, protože okamžitě v ulicích zaboří čumec do fenkami provoněné trávy, z čehož mám na jednu stranu radost, ale docela ráda bych to už všechno shodila a šla do sprchy a do tý hospody!! Nechám ho zblajznout misku žrádla a dám ho spát do auta, úúúúžasná sprcha, na kterou opět nemusím čekat frontu, před půlnocí jdu do hospody, která jede naplno, opět se tu sejdeme s Marcelou a taky Pavla dorazila do cíle, přisedne si Zdenka, která dělala na základně chůvu Pavly energií sršícímu psímu mrněti, já dobiju energii kuřecím steakem s kroketama, a tu palačinku nebo pohár dáme, Marcel, holt někdy příště :)

Noc ve stanu pod holštejnskou oblohou plnou hvězd se mi tentokrát zdála chladnější než ta první a často mě to budí, nedělní ráno je azurově jasné, na terase hospody si dám ohromnou porci zapečených palačinek s tvarohem, sbalím všechno kromě stanu, který nechám oschnout od rosy, popovídáme s Toníkem, který mezitím dorazil do cíle, a na desátou se přesuneme na terasu hospody čekat na vyhlášení. Kazíška beru s sebou a celé dlouhé posezení i vyhlašování tam spokojeně prospí, povídáme si s Álou "z Toulovce" i s Álou od Meri, zaskočí k nám Marcelka, která má krásné fotky z terasy ...

Kendýsek je prostě sympaťák a těch deset let jsem mu absolutně nehádala!

O jedenácté začíná vyhlašování, všichni už jsou v cíli ... letos žádný zarputilý "Plyšák" ještě na trase jako vloni a nedá mi to nevzpomínat ... jdeme si pro naše místo "na chvostě" tradičně před Pavlou, přičemž náš čas necelých 38 hodin považuji v tom horkém počasí a v psiskově věku za naprosto skvělý ... Kazíšku, dík!!!

Po vyhlášení se to tradičně rozprchne, já si ještě vzhledem k polednímu času dám před zpáteční cestou alespoň polívku, na hřišti sbalím suchý stan, rozloučíme se s Marcelkou, které tímto děkujeme za fajn společnost na trase :), a ... hmmm, opustit Holštejn, aniž bych viděla hrad ...? Ten závěrečný trekový noční maratón přes něj nepočítám a tak ještě vezmu psa a foťák, a jdeme se na něj v klidu podívat. Impozantní vápencovou skálu, na které hrad stával a pod kterou se nachází bývalé vězení - jeskyně "Hladomorna", chtělo vyfotit spíš ráno nebo dopoledne proti slunci, tak nechám psisko dole a vyběhnu si mezi zbytky hradních zdí ...

obnovený "vstup":? do jeskyně "Hladomorna" ...

a krásný výhled na Holštejnské údolí, kterým se s tímhle místem loučíme ...

Každá akce má jinou, svoji atmosféru, tenhle Petrův trek jí měl vrchovatě a nasbírali jsme tu při obou našich ročnících nezapomenutelné zážitky, dík celému pořadatelskému týmu, všem na cestě i na základně a tak tedy "Sbohem, Holštejne ...!"

Fotky tady a jinak spousta fotek z noční cesty a bivaku od Marcely, za které moc děkujeme, a pořadatelům díky za fotky ze "živulí" ...